Kdo vytáhl řepu?

Evangelium o Boží milosti nás učí, že jsme spaseni jedině milostí skrze víru. Apoštol říká: „Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,9). To je základ, na kterém staví všichni křesťané – ke spasení nepotřebujeme skutky, jak to učí římská církev, ale jsme spaseni milostí skrze víru. Skutky jsou tím, co tuto víru přirozeně následuje: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2,10).

Všichni křesťané věří tomu, že jsme takto spaseni (pouhou milostí) a že všechna sláva za spasení náleží jenom samotnému Bohu. Pokud ale prozkoumáme názory křesťanů trochu do hloubky, záhy zjistíme, že zde máme zjednodušeně řečeno dva tábory.

Jedna skupina tvrdí, že člověk nemohl a nemůže pro své spasení udělat naprosto nic, protože je naprosto mrtvý ve svém hříchu a duchovně nezpůsobilý přijmout evangelium, takže musí přijít Bůh, dát člověku nové srdce a s ním víru i milost k pokání. Takový člověk se s radostí a ochotně rozhoduje následovat Boha, činit pokání a věřit evangeliu, protože Bůh už v jeho životě jednal – dal mu nové srdce, které je schopné věřit v dokonané dílo kříže. Teprve když dostal nové srdce, dostal s ním také svobodu rozhodnout se pro evangelium a věřit Bohu. Všechna spasitelná aktivita je na Boží straně a všechno lidské jednání je zde důsledkem předchozího jednání Božího. Bohu tedy patří všechna sláva za lidské spasení.

Druhá skupina naproti tomu říká, že Bůh poslal svého Syna, aby vytvořil podmínky pro spasení, aby se každý člověk sám mohl svobodně rozhodnout, zda spasení přijme, či nikoliv. Člověk je sice mrtvý ve svém hříchu, ale jeho vůle je svobodná, tedy morálně přinejmenším neutrální, takže se člověk může svobodně rozhodnout, zda evangeliu uvěří, či nikoliv. Záleží na každém člověku, zda spásu přijme nebo odmítne. Pokud tedy evangelium přijme, činí pokání a radostně a ochotně uvěří v dokonané dílo kříže, Bůh mu dá nové srdce a člověk je spasen. Podle jednoho ze zastánců tohoto názoru „by bylo pošetilé domnívat se, že takový je člověk je strůjcem svého spasení“, a to i přesto, že podstatná část spasitelné aktivity je na straně člověka (rozhodnutí, pokání, víra), a zbylá část (dílo kříže – tedy nastavení podmínek) na straně Boží. Také podle zastánců tohoto názoru, patří všechna sláva za spasení jenom Bohu a platí výše uvedený verš, že spasení není z nás.

Připomnělo mi to jednu starou českou pohádku, kterou si pamatuji ze svého dětství a která je stále populární – pohádku „O veliké řepě“: Žili, byli děda s babkou. Jednoho dne děda zasadil řepu, která mu po čase vyrostla a byla převeliká. Snažil se ji vytáhnout. Tahal, tahal, ale nevytáhl. Přivolal si tedy na pomoc babku. Bába se chytla dědka, dědek řepy a tahali, tahali, ale nevytáhli. Babka na pomoc přivolala vnučku. Vnučka se chytla babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli, ale nevytáhli. Vnučka zavolala psíka. Psík se chytil vnučky, vnučka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli, ale nevytáhli. I zavolal psík na pomoc kočku. Kočka se chytla psíka, psík vnučky, vnučka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli, ale nevytáhli. Kočka tedy zavolala myš. Myš se chytla kočky, kočka psíka, psík vnučky, vnučka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli a najednou řepa udělala „rup“ a byla venku…

Někdy se k pohádce přidává mravní ponaučení, které je shrnuto v otázce: Kdo vytáhl řepu? Komu patří sláva za její vytažení? Odpověď je vcelku jasná. A podobně jasná musí být odpověď i pro ty, kdo říkají, že spasení není z nás, ale máme na něm – nikoliv zanedbatelný, ale přímo rozhodující – podíl. Bůh sice zasadil semínko spásy (poslal svého Syna, aby zemřel na kříži), ale ten, kdo ji vytáhl, byl… Komu tedy patří sláva a z koho pramení spása?