Vy o mě vydávejte svědectví! (J 15,26-16,4a)

Kdo je skutečný evangelista!

Petr Papež, Ústí nad Labem 1. října 2006

Na svědectví může záviset hodně mnoho. Může rozhodovat o osudu lidí. Svědectví u soudu může pomoci k odsouzení zločince, ale může také zprostit obvinění někoho nevinného. Svědectví, o kterém budeme mluvit dnes je svědectví vydávané o Ježíši. Nikdo by netvrdil, že je to svědectví o někom jiném. Ale protože je to tak jasné, jak už to bývá, může nám trochu uniknout, jak závažné je to svědectví. Na chvilku se zamyslete, jak zásadní je svědectví o Ježíši. Rozhoduje o vině a nevině. Rozhoduje o životě a smrti. Ale na rozdíl od svědectví u soudu, které jsem zmínil, nerozhoduje o životě toho, o kom se svědčí, ale o životě toho, kdo jej slyší. A člověk, který svědectví o Ježíši slyší, jakoby byl soudcem nad Ježíšem, ale přitom je hlavně soudcem sám nad sebou. Pokud svědectví odmítne a odsoudí Ježíše, odsoudí sám sebe ke smrti, ale pokud na základě svědectví v Ježíše uvěří, získá tak život věčný.

Duch svatý a učedníci vydají svědectví

Když v našem oddílku čteme o svědectví od Ducha pravdy, Ducha svatého, a od učedníků, ke kterým Kristus mluví, může nám to připomenout biblický princip, že výpovědi mají být potvrzovány dvěma nebo třemi svědky. Ten se objevuje už v 5. Mojžíšově (19:15). Avšak svědectví o Ježíši je tak důležité, že ho nevydal jen Duch svatý a učedníci. Svědectví o Ježíši je více než dvojnásobné. O Ježíši svědčí Jan Křtitel (1,29), také Ježíšovy skutky (5,36-37). O Ježíši svědčí SZ Písmo (5,39) a tedy i proroci (Sk 10,43). O Ježíšovi svědčili i lidé při vzkříšení Lazara (12,17). Svědectví o něm vydala i samařská žena - (4,39). O Ježíši svědčí i anděl ve Zj 22,16. A konečně Bůh Otec, který řekl tato slova - „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“

Vidíme tedy, jak důležité je svědectví o Ježíši, o kterém se mluví i ke konci 15. kapitoly, který máme před sebou. Minule jsme slyšeli, že svět bude učedníky nenávidět, stejně jako nenáviděl Ježíše. Kvůli této nenávisti svět odmítl jeho slova i jeho činy a brzy ho ukřižuje. To ale neznamená, že se svět Ježíše zbaví. Ježíš zanechává ve světě své učedníky a pošle Ducha svatého. Tento Duch, který má být Utěšitelem a Učitelem učedníků, vydá o Ježíši svědectví.

• 26: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“

(Mimochodem, Ježíš jej také pošle - proto není divu, že se Duchu také říká Duch Kristův.) Duch však svědectví nevydá jen učedníkům, ale vydá svědectví světu, nevěřícím lidem (16,8).

Jak to Duch udělá? Bude sám Duch tělesně chodit po ulicích a zvěstovat Boží učení, jak to dělal Ježíš? Ne. Víme, že se svým svědectvím vstupuje do srdcí nevěřících a svědčí o evangeliu. Ale co všechno ještě je svědectví Ducha, to se dnes nedozvíte. Možná se příště dozvíme víc. Ale z našeho textu vidím jednu věc. Až Duch sám vstoupí do srdcí učedníků a uvede je do veškeré pravdy o Ježíši, tak to nebude jen proto, aby je učil a utěšil Boží přítomností, ale aby z nich udělal svědky o Kristu. Duch svatý bude v nich. Učedníci se stávají nohama a rukama a ústy Ducha svatého. Díky Duchu svatému svým životem a slovy vydají svědectví o Kristu. To má Ježíš na mysli, když říká:

• 27: „Také vy vydávejte svědectví...“.

Proč Ježíš Kristus zanechal učedníky na zemi? Aby vydávali svědectví. Proč Ježíš Kristus poslal Ducha svatého z nebe na zem? Aby vydával svědectví. Duch svatý a učedníci mají vytvořit tým, který táhne za jeden provaz a směřuje k jednomu cíli - k vydání svědectví o Ježíši Kristu.

V ekumenickém překladu jsou učedníci nabádáni „vydávejte svědectví“. Ale dá se to také přeložit jako oznámení „vydáte svědectví“. Nevíme, jaký překlad je ten správný, ale možná že Bůh zamýšlel, aby to bylo nejasné. Nakonec uměl řecky ještě dřív než nějací Řekové byli. Pokud máme Ducha svatého, Ducha, který vydává svědectví, je přirozené, že budeme vydávat svědectví. Jakmile byl dán Duch svatý učedníkům, stali se z nich svědkové. Na druhou stranu ale potřebujeme často vybídnutí nebo dokonce jasný příkaz „i vy vydávejte svědectví“.

Naplnění v Novém zákoně

Jak se Ježíšova slova naplnila? Když budeme pročítat Bibli, narazíme na řadu zajímavých míst, která výslovně mluví o tom, jak učedníci spolu s Duchem svatým nebo Duch svatý spolu s učedníky vydávali svědectví. Před tím, než učedníci dostali Ducha, tak jim svědčení moc nešlo. Vzpomeňte si na to, jak se rozprchli jako ovce bez pastýře, jakmile byl Ježíš zatčen. A Petr, místo aby o Ježíši svědčil, ho raději zapřel. Ale jakmile přišel zaslíbený Duch, situace se zásadně a rapidně změnila. Bylo to přesně podle Ježíšových slov ve Skutcích 1,8, před jeho nanebevstoupením:

• Skutky apoštolské 1,8 „... ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

Od té chvíle jsou Skutky kronikou svědectví o Kristu. Máme v ní zapsána úžasná slova o spolusvědčení Ducha a učedníků. Petr a apoštolové dostali zákaz od židovských vedoucích mluvit o Ježíši, ale neuposlechli je protože jim bylo jasné, že musí poslouchat Boha a ne lidi. A tak Petr říká:

• Sk 5,29-32: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“

Apoštolové si byli vědomi, že nemluví jen sami ze sebe, ale že je ke svědectví vede sám Duch svatý. Vždyť je možné, že Petrovi dal tato citovaná slova Duch svatý podle Ježíšova zaslíbení v Matouši 10:

• Matouš 10, „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“

Znovu vidíme, jak Duch je spolu s učedníky, aby mohli vydat svědectví o Ježíši.

A učedníci nevydali svědectví jen ústy, ale také je zapsali pro nás. Proto o tom všem víme. Jan píše ve svém prvním dopise.

• 1. Janův 1,2: „Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.“

Podobně to píše na dalších místech. A znovu to není jen svědectví lidské, ale zároveň svědectví Ducha Božího, protože „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha“. Jak píše Jan v 5. kap. svého prvního dopisu, svědectví, které on vydává, je svědectví víc než lidské, abychom se o něj mohli o to více opřít.

Buďme svědky

Zatím jsem nás, dnešní křesťany, tiše zahrnoval mezi učedníky, kteří mají vydávat svědectví, i když jsme se zatím soustředili víc na učedníky, ke kterým mluvil Ježíš Kristus v našem textu. Možná vás ale zaujala slova řečená učedníkům:

• 27 „vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku“,

a přemýšlíte o tom, jestli jsme tedy i my opravdu povoláni k vydávání svědectví. My přece s Ježíšem od začátku nejsme. A slova „neboť jste se mnou od začátku“ jsou zde zjevně důvodem k vydávání svědectví. Mají tato slova dneska nějaký význam? Odlišují nás od těch prvních učedníků natolik, že nemáme kvalifikaci na vydávání svědectví? Věřím, že ta slova jsou důležitá. Ježíš Kristus chtěl založit církev na výpovědi očitých svědků jeho služby a jeho zmrtvýchvstání. V tomto smyslu mají jedinečné postavení. My nemůžeme vydat očité svědectví o Kristově životě, smrti nebo zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Můžeme a musíme pouze odkázat na svědectví očitých svědků. Protože křesťanství není pouze vírou v nějaké myšlenky, ale vírou v historickou postavu Ježíše Krista, je zcela na místě, aby byla tato víra založena na očitém svědectví. Víra v Ježíše Krista není nerozumná, iracionální. Nejde o slepou víru, která není nikterak založena na reálných faktech. Právě naopak, můžeme se v ní spolehnout na očité svědectví učedníků, kteří byli s Kristem od začátku jeho mesiášského působení.

Nicméně fakt, že my jsme s Ježíšem nebyli od začátku, neznamená, že bychom my svědčit neměli. Ježíš učedníkům řekl, že budou vydávat svědectví a bez jejich svědectví bychom se my o Ježíši nedozvěděli. Opíráme se o výpověď očitých svědků, jak je zapsaná v Bibli. Ale opíráme se i o Ducha svatého. Máme v sobě svědectví Ducha svatého, který mluví to, co mu říká sám vzkříšený Ježíš. O tom, že to svědectví má v sobě každý křesťan, výmluvně píše Jan ve svém prvním listě, v páté kapitole. Podle něj Duch svatý, který jest pravda, vydává svědectví o tom, že Ježíš je Syn Boží, ve kterém máme od Boha věčný život. A každý, kdo věří v Syna, má to svědectví v sobě a narodil se z Boha.

Takže když máme v sobě svědectví o Ježíši, tak co s ním uděláme? Co s ním udělali křesťané v NZ, kteří nebyli s Ježíšem od začátku? Řekli snad: to je třeba Janova, Filipova nebo Petrova práce zvěstovat evangelium? Ne, šli a začali kázat evangelium: „Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.“ Co se svědectvím o Ježíši udělal člověk, který vás přivedl k Bohu? Kdyby si ho nechal pro sebe, jak byste uvěřili? Pavel v Římanům říká: „A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?“ Pokud máme v sobě Ducha svatého, je zcela přirozené, že budeme svědčit o Ježíši. Pavel nepatřil k jedenácti a nepochybujeme o něm jako o svědku Ježíše Krista. A víte, jak jsou charakterizováni Štěpán a Barnabáš, dva velicí svědkové o Ježíši, kteří nepatřili k 11 učedníkům? O Štěpánovi, který se stal prvním svědkem mučedníkem, Bible říká, že to byl muž „plný víry a Ducha svatého“ a o Barnabášovi, dalším svědku, že to byl „muž dobrý, plný Ducha svatého a víry“. Jak by nás mohlo překvapit, že vydávali svědectví o Kristu? Všichni křesťané jsou „přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ Dokud Bůh udržuje tento svět v chodu, platí Ježíšův příkaz: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“

Argumenty proti svědčení

Možná se vám zdá, že jsem teď snad až příliš zdůrazňoval, že máme vydávat svědectví o Bohu. Dělám to proto, že pokud Satan jako Pán tohoto světa skutečně něco nechce, tak je to naše svědectví o Kristu. Raduje se z toho, když církev buď vydává svědectví, které není věrné nebo když církev vůbec nesvědčí nebo svědčí jen málo. Pokud nebudeme skutečně přesvědčeni, že i my máme aktivně svědčit o Ježíši, pak se svědectví, které v sobě máme, moc daleko nedostane. Podívejme se jen na dva dnes rozšířené argumenty, které oslabují to dobré dílo svědectví o Ježíši:

1. Vydávat svědectví, to je jen pro určité ustanovené a obdarované lidi v církvi

Dnešní doba je dobou odborníků. Skoro na všechno potřebujete odborníka, profesionála. Např. auto už si dnes sami nespravíte, protože je to samá elektronika atd. A v církvi je to podobně. Od kázání je kazatel a od evangelizace je evangelista. Je třeba, abyste byli nějak zvlášť obdarovaní a kvalifikovaní, abyste mohli cokoliv dělat. U kázání to má i své biblické opodstatnění, protože Bible nám říká, že nemáme chtít všichni kázat nebo učit. Ale co se týče vydávání svědectví, nic takového v Bibli nečteme. A pokud si myslíte, že je potřeba nějaké zvláštní obdarování, tak vězte, že už ho máte. Tím obdarováním je sám Duch svatý. Je to Duch vydávající svědectví. Nedávno jsme rozdávali článek s názvem „Jak překonat překážky ve vydávání svědectví o Bohu“. V tomto článku je napsáno, že když začnete vydávat svědectví, tak se může stát, že možná zjistíte, že to umíte. Popravdě, pokud je ve vás Duch svatý, tak to zjistíte určitě. Asi se budete potřebovat prakticky i duchovně připravit, ale všechno podstatné máte k dispozici v Duchu svatém a v Písmu. Tak jako se všichni můžeme modlit k Bohu a přistupovat tak k jeho trůnu, protože jsme všichni kněží, tak všichni můžeme vydávat svědectví, protože jsme v tomto smyslu všichni Boží proroci, abychom vyhlašovali skutky či ctnosti našeho Boha.

2. Víra je osobní věc, o které se nesluší mluvit

Dnešní svět je přesvědčen o tom, že neexistuje žádná objektivní morální pravda, pravda s velkým P. Pravda je relativní. Pro jednoho je pravda to a pro druhého je pravda přesný opak a přitom mají prý oba pravdu. Žádná pravda není lepší než ta druhá. To sebou také nese to, že se nesluší nějak přehnaně hlásat svoji pravdu, abyste se někoho nedotkli. Můžete jí zastávat v tichosti, možná se o ní můžete i nezávazně bavit, ale nesmíte to rozhodně přehánět. A mluvit o Ježíši Kristu jako jediném Spasiteli, tak to je rozhodně pěkný trapas. To je „ne, ne“. To nevadí, že tím nikomu neděláte nic špatného ani nikoho neobíráte o peníze, prostě se to nedělá. Tento svět nás vlastně nabádá, abychom se za svojí pravdu styděli. Jo, křesťani, to jsou ti, co můžou za všechny války. To jsou ti, co tvrdí, že jako jediní mají pravdu. Hanba na ně. Ale apoštol Pavel napsal Římanům, že se nestydí za evangelium. Musíme si vybrat. Můžeme být mlčící křesťané, kteří jsou uzavření do sebe a třeba si i postěžují, že dneska tak málo lidí věří. Takoví, kterým nestojí za to, aby vydávali svědectví o Kristu, protože doba je zlá. Možná tak nikomu vadit nebudeme, tedy kromě Boha, který náš sbor vyplivne z úst. Nebo můžeme usilovat o to, abychom byli takoví „nestydatí“ křesťané, kteří jsou přesvědčeni o evangeliu jako o Boží moci ke spasení každému, kdo uvěří. Ne, kteří jsou povýšení a moc si o sobě myslí, ale takoví, co si moc myslí o Ježíši na to, aby o něm dokázali mlčet.

Ať se nám to líbí nebo nelíbí, vypadá to, že Bůh chce, abychom o Ježíši vydávali svědectví. Ježíš nám to říká, poslal nám kvůli tomu svého Ducha a taky je to přesně to, co se světu nelíbí, když mluvíme o Kristu, což je další náznak, že bude něco na tom, že to máme dělat.

Vztah svědectví a pronásledování

Ale když k sobě budeme upřímní, musíme uznat, že vydávání svědectví o Ježíši není naše nejoblíbenější aktivita. Není to proto, že bychom nevěřili, že Bible je pravda a že evangelium je ta nejlepší zpráva na světě. Problém vězí v tom, že lidé nás většinou zrovna nevítají s otevřenou náručí. No, pořád ještě čekám na ten rozhovor, kdy až začnu mluvit s nevěřícím člověkem o Ježíši, tak hned radostně povyskočí a řekne: „No to je skvělé téma, řekni mi víc.“ Místo toho svědčení o Kristu provází náš strach, obavy z odmítnutí nebo nadávek nebo dokonce z fyzického nebezpečí. Řeknu vám, nevím jak vy, ale já bych si většinou radši četl o Ježíši než o něm vydával svědectví nevěřícímu světu třeba jen tím, že dám někomu traktát.

Ještě k tomu lhostejnost, odmítnutí nebo nadávky jsou to nejmenší, co nás může potkat. Sám Ježíš učedníkům prorocky řekl:

• v.2: „Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“

Bůh nás většinou povolává k tomu, co bychom si sami asi nevybrali.

Když se tedy zeptáme, jaké svědectví máme vydat o Ježíši, tak ten náš text jako by nám okamžitě odpovídal, že máme vydat takové svědectví, které povede k našemu pronásledování a dokonce někdy i k smrti. Náš oddíl se nijak konkrétně přímo nezabývá tím, co všechno musíme říct o Ježíši. Není to rozpis věcí, které nesmíme opomenout. Neobsahuje minimum, které musíme říct. Vidíme v něm však jasné spojení mezi svědectvím a pronásledováním. A tak na otázku, jaké má být naše svědectví, můžeme odpovědět: Naše svědectví musí být takové, které vyvolává odpor lidí k nám a naše pronásledování. Služebníci nebudou nad svého Pána. Jestliže nenáviděl svět Ježíše, bude nenávidět i nás.

Je zajímavé, že to původní řecké slovo pro svědka o Ježíši je „martys“ má dnes třeba v angličtině hlavně význam „mučedník“. Svědci o Kristu jsou mučedníky pro Krista. Křesťanské svědectví bylo tak nerozlučně spojeno s utrpením, že nakonec to původní slovo „svědek“ se stalo slovem pro „mučedníka.“ Svědectví o Ježíši nikdy nebylo jednoduchou záležitostí. Ani dneska to rozhodně není jednoduché svědčit, ale můžeme být klidní, protože jednoduché to nebylo ani na začátku církve.

Pronásledování v novozákonní církvi

Pojďme se podívat na tehdejší útlak křesťanů. Ježíš zde prorokuje „vyloučení ze synagóg“. Už z Jana 9 víme, že „Židé se usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy“. Jsou historické zprávy o tom, že v synagóze byla pronášena kletba nad křesťany. Vyloučení ze synagógy byl hrozný trest, proto někteří, i když nějakým způsobem uvěřili, tak svou víru nevyznali. Vyloučení ze synagógy znamenalo totiž téměř naprosté odříznutí od veškerého společenského a náboženského života. Vyloučení ze synagógy často znamenalo konec manželství a odříznutí od vlastní rodiny. Když byl křesťan vyloučen ze synagógy, tak běžnou praxí bylo, že jeho protějšek, manžel nebo manželka, se s ním rozvedl.

Ježíš ale předpovídá dokonce i smrt svědků pro Krista. A bude to absurdní smrt v tom, že vrazi se budou domnívat, že uctívají Boha:

• Jan 16,2 „Ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“

Víme, že se tohle opravdu dělo. Křesťané byli zabíjeni židy, kteří se domnívali, že se to Bohu líbí. Máme i jméno jednoho takového žida. Jmenoval se Saul, později Pavel. Ten se sám popsal jako pronásledovatel církve. Když byl kamenován Štěpán, první mučedník, o němž jsme už dnes mluvili, Saul s tím souhlasil a držel ostatním pláště. Dělal to proto, že se ve svém náboženském zápalu domníval, že musí bojovat proti jménu Ježíše Nazaretského. Věřil hodně a upřímně, ale přitom špatně. Nepochopení nebo nepochopení a nepřijetí Ježíše vždy vede k falešnému náboženství. Saul byl tak blízko a přitom tak daleko. Saul se domníval, že věří a slouží pravému Bohu, ale kdyby se z něj nestal Pavel, byl by odsouzen pro svou nevíru v Bohu a pro svou modloslužbu. Bez duchovního poznání Ježíše je všechno špatně a Saul zůstává Saulem, který se vzpouzí proti bodcům a pronásleduje pravé Boží služebníky.

(Ne)pronásledování dnes

Proto, když se podíváme, jak to ve světě vypadá dnes, tak vidíme, že křesťané jsou pořád ještě pronásledovaní. V mnoha zemích jsou křesťané zavíráni do vězení. Také jsou vyloučeni z běžného veřejného života, což nám může trochu připomenout vyloučení ze synagógy. Křesťané ztrácí práci nebo práci nedostanou. Nedávno jsem četl o případu křesťana v Indii, který těžce pracoval a pak se napil vody určené pro chudé. Byl zmlácen muslimy jen proto, že byl křesťan, i když u té vody žádné varování nebylo. Křesťané jsou také mučeni a zabíjeni, obzvlášť v islámských zemích stále s tou absurdní představou, že to slouží pravému Bohu.

Ale možná se zeptáte, jak to, že u nás to takhle nevypadá? Jeden z možných důvodů je ten, že vyznávající křesťané prostě nesvědčí o Kristu nebo nesvědčí správně. Spousta křesťanů klade velký důraz na mluvení jazyky, protože se domnívá, že to je ten pravý důkaz a pravé znamení, že jsme naplněni Duchem svatým. Ale co když nějaký křesťan nemluví jazyky, ale je pronásledován pro pravé svědectví o Kristu? Není snad toto důkaz, že v něm je Duch Boží? Ježíš říká, že křesťané o něm budou v Duchu svatém vydávat svědectví a zažijí tak pronásledování. Pokud nezažíváme pronásledování, možná by nás to mělo znepokojit, ať už jazyky mluvíme nebo ne. Měli bychom se ptát: Vydávám svým životem svědectví z moci Ducha Božího, takže to vede k pronásledování, nebo žiji podle ducha naší doby, takže jsem víceméně jedno se světem? Je zvláštní, že to znepokojuje tak málo křesťanů.

Příčina pronásledování

Na druhou stranu pronásledování nemusí být vždy tak vyhrocené. Ježíš mluví o dost extrémním pronásledování - o vyloučení ze synagógy a vraždě. Tak daleko to může dojít. Ještě uvidíme důvod, proč Ježíš zmiňuje právě toto krajní pronásledování. Pronásledování může mít různou intenzitu a různé projevy. Je pravda, že podle

• 2. Timoteovi 3,12 „všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.“

Ale pronásledování nemusí vést nutně k smrti nebo vyloučení ze společnosti. Můžou to být nadávky, výsměch, možná i jen lhostejnost. Ale přes tuto rozdílnou intenzitu a projevy veškeré pronásledování spojuje jedna věc, a tou věcí je nepřijetí skutečného Boha za svého Pána a Spasitele, jak to říká další verš:

• 3: „To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.“

Tehdejší Židé byli zbožní, ale nepřijali pravého Boha, ani Otce ani Ježíše, protože jak jsme viděli, kdo nepoznal Ježíše nepoznal ani jeho Otce. Sloužili nějakému svému Bohu. I lidé dnes, Židé, muslimové, ateisté, slouží svým vlastním Bohům, ale jejich náboženství není pravé, ale jde proti pravému náboženství. Jejich náboženství vede nápadně k ochotě druhé zesměšnit, zašlapat a zabíjet, zatímco to pravé náboženství vede k ochotě trpět pronásledování z rukou druhých.

Proč nám Ježíš dal proroctví o pronásledování

A přesto právě k těm, kdo odmítají Boha, jsme posláni jako svědkové. K těm, kteří nás budou kvůli Kristu pronásledovat. Kdo je dostatečný pro takové věci? To je nemožný úkol. Ale náš Bůh je Bohem nemožného. U něj není nic nemožné a každý z nás křesťanů je toho důkazem. Saul, tedy Pavel, je toho důkazem. Křesťané nemohli uvěřit, že Saul se stal jedním z nich. Bylo to nemožné. Ale ne pro Boha.

• Jan 1,11-12 „[Ježíš] přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“

Jeho vlastní ho nepřijali, to je absolutní beznaděj, ale kteří ho přijali, to je naděje, kterou působí Bůh. Proto máme svědčit, ať se děje cokoliv.

Protože je tato naděje v Bohu, tak když Ježíš říkal učedníkům o utrpení, které je čeká, tak jim to neříkal, aby věděli, čemu se vyhnout. Poslouchejte Ježíšova slova:

• 16,1 Toto jsem vám pověděl, abyste se nenechali svést.
• v. 4 „Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina."

Tady nám Ježíš říká jednu jedinou věc: nenechte se svést k pochybnostem o Bohu, když přijde pronásledování. Nepohoršujte se nad Bohem, protože dopouští pronásledování, protože život s ním neznamená svobodu od těžkostí. A o extrémním pronásledování mluví proto, abychom neměli žádný prostor k úhybným manévrům. Pokud i při vyloučení ze synagógy a v nebezpečí smrti, nemáme uhnout, tak nemáme uhnout nikdy. Proto Ježíš mluvil o těchto extrémech, ne proto, že bychom je všichni museli zažít.

V podobenství o rozsévači ve 13. kapitole Matouše mluví Ježíš o lidech, u kterých bylo evangelium zaseto na skalnatou půdu. Takový člověk slovo hned s radostí přijímá, ale „když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá“. A to slovo „odpadá“ i slovo „svést“ je v řečtině jedno slovo - skandalizo. Znamená „past.“ Připomíná nám slovo „skandál“. Člověk, který se nechá svést a který odpadá, odpadá, protože to považuje za skandál, že má trpět pro Krista. Pohoršuje se nad Bohem a jeho srdce se vůči Bohu stává neproniknutelnou skálou.

Budeme jako tento člověk nebo jako Kristus, který se nepohoršil, ale ze své vůle položil svůj život za nás? Neříká nám o pronásledování proto, abychom ztratili víru, ale abychom v něj věřili. Abychom si vzpomněli na jeho slova a viděli, že on to všechno věděl, a věřili v něj jako Božího Syna, svého Spasitele. A pokud v Něj věříme, nemusíme se bát, protože on je s námi. Co záleží na tom, jestli trpíme? Neznamená to, že Bůh už není dobrý. Nemáme se zatvrzovat, ale máme se radovat. Apoštol Petr, který když ho nakonec taky ukřižovali, se podle tradice nechal ukřižovat hlavou dolů, protože nebyl hoden zemřít stejně jako Ježíš. Tak tento Petr, který se nezatvrdil ani v hodině smrti, píše úžasná slova.

Závěr

Ta slova jsou v 1. Petrově 4:12-14 a podle mě dost dobře shrnují, o čem jsme se dnes bavili. Mluví o křesťanech, kteří jsou samozřejmě hanobeni, protože vydávají svědectví o Kristu, ale nemají se nechat znepokojit touto zkouškou, ale díky víře se mají radovat, neboť jejich svědectví a utrpení potvrzuje, že mají Ducha Božího. Poslouchejte Petrova slova.

• 1 Petrův 4,12-14 „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.“

Amen.