Chvála teologické nevyhraněnosti?

• Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. (Tt 2,1)

Pavel zdůrazňuje Titovi, že jeho učení má být odlišné od učení falešných učitelů. Ty však – ty – na rozdíl od těch, o nichž píše na konci předchozí kapitoly. Oni muži sice vyznávali víru v Boha, ale popírali ji svým životem (Prohlašují, že znají Boha, ale… – Tt 1,16). Proto měli a mají být umlčeni a přemoženi zdravým učením. To je úkol vedoucích v církvi.

O každém starším musí platit, že má být:

• … pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce. (Tt 1,9)

Setkáváme se tady s pojmem zdravé učení. Slovo zdravý, které zde Duch svatý používá, je slovo HYGIAINÓ, ze kterého máme dnes již české slovo hygiena. Toto slovo se používá ve dvou významech – jednak ve smyslu zdravý v protikladu k nemocnému, nezdravému a jednak ve významu správný, přesný, v protikladu k falešnému, nesprávnému, zavádějícímu, tedy ve smyslu ‚mít správný pohled‘, ‚zastávat správné hodnoty‘.

Co je to tedy zdravé učení? Kontext (Tt 1,16) nám ukazuje, že bez zdravého, čistého učení, není spasení. Bez zdravého učení tady budou lidé, kteří budou vyznávat, že věří v Boha, ale přitom budou Bohu odporní. A to je vážná věc – jde o otázku života a smrti.

Předně si tedy musíme ujasnit, že jde o učení, o doktríny. To slovo má pro mnoho věřících skoro hanlivý nádech. Jako kdyby to bylo něco nepatřičného, něco nepodstatného, nedůležitého. Někteří se dokonce chlubí tím, že nemají žádné učení, nebo že jejich učení je pružné a nevyhraněné, takže nevytváří žádné napětí mezi věřícími. Ale Boží slovo nám opakovaně ukazuje na to, že učení má pro křesťany jedinečné a nenahraditelné místo. Pokud křesťan ignoruje učení nebo ho odsouvá na druhou (třetí, čtvrtou, … poslední) kolej ve svém životě, tak se kromě duchovní slabosti odsuzuje také k tomu, že z Božích úst uslyší především napomínání a varování (např. Žd 5,12-14; 1 K 3,1-3; Ju 3-4; Zj 2,14-16).

Jestliže je zde učení, potom nutně záleží na tom, zda mu věříme či nikoliv. A v Bůh nám ve svém dává poznat, že jsou určité, jasně vymezené, vyhraněné doktríny, kterým je nutné věřit, aby člověk byl spasen, aby mohl růst v Kristu, aby rozeznal zlé a dobré…

Kromě toho sousloví zdravé učení a důraz na něj předpokládá nejen možnost, ale přímo přítomnost nezdravého učení. Na jiných místech Písma je popsáno jako lidské učení (Ko 2,22), démonské učení (1 Tm 4,1), kdejaké učení (Ef 4,14). Jedná se o protiklad toho zdravého.

Už z těchto protikladů se můžeme naučit leccos o tom, co to zdravé učení je. Zdravé učení nepochází z duchovních zážitků ani z démonických zjevení. Není to ani moudrost lidská, lidská filozofie nebo výmluvnost. Nestaví do středu duchovní bytosti nebo duchovní zkušenosti, nestaví do středu svého zájmu člověka (nebo jeho potřeby, touhy, zájmy). Zdravé učení není cokoliv – ale jen to, co vyvyšuje Krista, co vede k Jeho oslavení. Zdravé učení dává lidem pevnou půdu pod nohama, usměrňuje lidský život – staví v něm všechno na správné místo, takže křesťanem nepohne kdejaký závan – ani závan lidské falše, ani závan chytráctví, dokonce ani lstivé svádění k bludu. Zdravé učení je pravdivé učení – a jako takové musí vycházet z pravdy, kterou je slovo Boží, Bible.

Podívejme se zpátky do kontextu listu Titovi. Ve druhé kapitole používá Pavel ještě dvakrát slovo učení. Poprvé v souvislosti s mládenci, jimž má být Titus příkladem (Tt 2,7-8). Říká Titovi, že jeho učení má být nezkažené, důvěryhodné, zdravé a nepochybné. Zdravé učení je nenapadnutelné – jak z hlediska jeho zakotvení v Písmu, tak také z hlediska jeho dopadu na lidský život. Zdravé učení vede ke „zdravému“ křesťanskému životu. Je to život, který nejenom zahanbuje protivníky, ale ani o něm nemohou povědět nic špatného.

Velmi podobně je o učení řeč také ve verši 10, kde Pavel napomíná otroky:

• …ať nic nezpronevěří a jsou naprosto spolehliví, a tak ve všem dělají čest učení našeho Spasitele Boha. (Tt 2,10)

I zde vidíme nerozlučnou spojitost učení a života. A dokonce je učení natolik významnou záležitostí, že je možné mu dělat čest (nebo doslovněji – být mu ozdobou, zdobit učení svým životem). Je to tak proto, že se jedná o Boží učení – učení našeho Spasitele Boha.

Zdravé učení je tedy jednoznačné (nepochybné), je transparentní, jasné. Vychází z Božího slova a staví na něm. Zmatek nevzniká kvůli doktrinální vyhraněnosti, ale právě tam, kde je učení nejasné, těžko definovatelné, nevyhraněné, kde je jinými slovy chaotické a zmatečné. Ale Bůh, který se nám dává poznat v Písmu, není Bohem zmatku (1 K 14,33), proto chvála teologické nevyhraněnosti nemůže být chválou od Boha. Tam, kde nezáleží na učení, tam jednoduše řečeno, nezáleží na pravdě.

Učení Božího slova není ani zavádějící, neužitečné, bezmocné nebo bezzubé. Je to pravda, která osvobozuje (J 8,32).

• Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Žd 4,12)