Boží rodina (Ef 2,19)

Předurčeni k přijetí za syny

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. března 2015

Pokoj vám a milost, milí přátelé. Opět se vracíme do listu Efezským a před námi je devatenáctý verš druhé kapitoly:

• Efezským 2:19 Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.

Minule jsme se zabývali jednou částí tohoto verše – tou, která mluví o našem občanství. Nebyli jsme občané, byli jsme cizinci, ale stali jsme se spoluobčany, doslova spoluměšťany se svatými.

Apoštol Pavel nám v tomto posledním souvětí druhé kapitoly předkládá tři obrazy církve – církev jako město nebo stát, církev jako rodina a církev jako chrám. Církev je něco tak nádherného a velikého, že to nelze popsat jenom jedním obrazem, jednou ilustrací, ale je jich potřeba hned několik. Písmo nám jich dává opravdu hodně – a jenom v listu Efezským je jich celá řada. Dosud jsme viděli, že církev je Božím dědictvím (Ef 1,18), je tělem Kristovým a plností Kristovou (Ef 1,23), církev je Božím uměleckým dílem (Ef 2,10), je novým stvořením, novým člověkem (Ef 2,15) a v dalších kapitolách uvidíme, že je odhaleným tajemstvím (Ef 3,5-6), místem, kde nebeské mocnosti poznávají Boží moudrost (Ef 3,10), kde přebývá Boží sláva (Ef 3,21) a vrcholí to v páté kapitole, kde čteme, že církev je Kristova nevěsta, slavná:

• Ef 5:27  …bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného … svatá a bezúhonná.

List Efezským je listem určeným církvi, a píše se v něm o církvi. Jestli chcete rozumět tomu, co je to církev, studujte list Efezským. Přesně to děláme a máme před sebou další z těchto různých obrazů církve – církev jako rodina Boží, Boží dům, Boží domácnost. Touto jedinou věci se dneska budeme zabývat a podíváme se na to, čím se liší rodina od města/státu/království, jak se můžeme stát součástí Boží rodiny a co z toho pro nás vyplývá.

I. Rozdíly

V devatenáctém verši máme před sebou dva obrazy, které jsou postavené stejným způsobem – stojí na kontrastu, na protikladu. Ten protiklad je patrný, když si rozdělíte ten verš a napíšete obě poloviny pod sebe, jako to máte v osnovách před sebou. Můžete nad tím doma podumat – snad vám to pomůže lépe porozumět rozdělení tohoto verše a proniknout tak hlouběji k tomu, co nám Pán chce v tomto textu povědět. Především zde vidíme dva obrazy:

A. Boží město vs. Boží rodina

Viděli jsme, že apoštol používá řadu obrazů, které nám mají pomoci pochopit, co je to církev. A před námi jsou dva, které jsou si hodně blízké, ale přesto se od sebe nesmírně liší. To, co mají oba obrazy společné je skutečnost, že se v obou případech jedná o společenství. Jak v případě spoluobčanů, tak v případě členů rodiny jde vždycky o společenství. Žádný jedinec sám o sobě nemůže vytvořit stát ani rodinu.

Francouzský král Ludvík XIV. údajně prohlásil známý výrok: „Stát jsem já!“ I kdyby to skutečně prohlásil, nic to nemění na skutečnosti, že to je lež. Za takovým výrokem stojí jenom pýcha člověka, který má v rukou absolutní moc a je naprosto zaslepený sám sebou. I v Písmu máme podobný příklad – král Nebúkadnesar, který vyrostl až k nebi a jeho vladařská moc dosáhla na konec země (Dn 4,19). Ale protože nebyl vděčný Bohu, Bůh ho pokořil a na sedm let mu odňal království a udělal z něj vyhnance, který žil v pustině mezi zvířaty.

Je to sobectví a pýcha, které vedou lidi k podobným výrokům. A můžeme se s podobnými věcmi setkat i v církvi – jsou sbory a služby, které stojí na jednom jediném člověku. Jeden kazatel mi jednou se vší vážností řekl, že sbor, to jsou vlastně starší – ti ostatní jako by ani nebyli. Ale Boží slovo nám ukazuje, že Bůh se dívá na církev úplně jinak. Bůh vidí církev jako tělo, jako společenství, skupinu jednotlivců, kteří patří k sobě a nejdou od sebe oddělit. To je ten jeden nový člověk, který byl stvořen obětí Kristovou!

Toto je společné oběma obrazům, které dnes máme před sebou – skupinový rozměr, společný rozměr. Ale dále se oba obrazy celkem rozcházejí. Je tady velký celek – město Boží a je tady malý celek, rodina Boží. V tom smyslu „Boží“ se oba tyto celky svým rozsahem překrývají. Město Boží je Boží rodina je Boží chrám je Kristova nevěsta je Kristovo tělo atd. Ale to, proč Bůh používá různé obrazy, je, že nám chce ukázat rozdílné věci.

Máme zkušenosti jak se společností, ve které žijeme, tak také s rodinou. Rodina je takovou malou společností, malým společenstvím. V čem se obě tyto společnosti liší, je především úroveň vztahů a vzájemného poznání. Stát je neosobní, zatímco rodina je velmi osobní. V rodině jsou vztahy, jaké nenajdeme nikde jinde. V posledním století došlo k velikým změnám v naší společnosti a mnoho vztahů se naprosto změnilo. Došlo k masivnímu útoku na rodinu, takže mít rodinu a být rodinou je nepopulární, nevýhodné, divné a leckdy až směšné. Na druhé straně vidíme naprostý úpadek vztahů. Lidé spolu žijí vedle sebe v jedné domácnosti, ale nežijí spolu. Muž žije pro své zájmy, práci, kamarády, žena žije svým vlastním životem nezávisle na muži – jediné, co ty dva spojuje je možná jedno, maximálně dvě děti, a v okamžiku, kdy děti vyrostou, tak po mnoha letech soužití nezůstává nic, co by ty dva spojovala. A v mnoha případech takový vztah nevztah končí a tito lidé se rozcházejí. To je celkem typické schéma. Souvisí s tím, jak stát přebírá role, které mají být vlastní rodině – to je například péče o členy rodiny, výchova a vzdělání dětí, pomoc v nouzi, opatrování a ochrana slabých a nemocných atd. Udělejme tady takovou vsuvku a podívejme se na:

B. Bohem zřízené instituce

Tohle je něco, co zdánlivě na první pohled nesouvisí s naším tématem v Ef 2,19, ale pokud máme správně rozumět obrazům, které nám zde Boží slovo předkládá, potom musíme mít dobré porozumění tomu, co to z biblického hlediska znamená stát nebo město, městský stát, a také rodina. Obě tato společenství jsou Bohem ustanovené instituce. Bůh rozhodl, že lidé budou žít v rodině – a jenom tak mohou přežít a reprodukovat se – proto je mimochodem naprosto nesmyslné mluvit o rodině nebo o manželství jako o vztahu dvou mužů, nebo dvou žen – je to nejenom proti Bohu, ale je to i proti lidské přirozenosti a proti přirozenému uspořádání světa. Bůh také rozhodl, že lidé budou žít v určitých skupinách, v sídlech, která budou mít své vymezené hranice a uvnitř těchto hranic budou podléhat nějaké formě vzájemně dohodnuté správy. Je to způsob, jak může být zajištěna ochrana těch malých společenství, rodin, a je to způsob, jak může být dosaženo spravedlnosti na úrovni, která přesahuje to nejmenší společenství, tedy rodinu.

Kromě těchto dvou je tady ještě třetí Bohem ustanovená instituce – a to je církev. Ve výsledku můžeme říct, že o církev jde především a to i přes to, že to je instituce – a církev, ta Boží je také, ale nejenom institucí – který byla zjevena až po příchodu Ježíše Krista. Ale jak vidíme z těch ilustrací, které máme v Ef 2,19 obě dvě předchozí instituce ukazují a nějakým způsobem dávají porozumění té třetí, tedy církvi. A o ni jde skutečně především.

Z tohoto uspořádání vyplývají určité oblasti zodpovědnosti, které jsou vlastní rodině a které jsou vlastní státu nebo tomu vyššímu celku a které jsou vlastní církvi. Pokud tyto zodpovědnosti držíme tam, kde mají být, všechno funguje – v těch mezích naší hříšnosti – tak, jak by to fungovat mělo. Pokud se ale tyto zodpovědnosti začnou přelévat a přesouvat tam, kde není jejich Bohem dané místo – a to je to, co vidíme v současné době – celý svět se dostává do chaosu a věci fungovat přestávají.  

Jaké jsou tyto oblasti zodpovědnosti? Stát se stará o bezpečnost a spravedlnost, rodina zajišťuje výchovu dětí, obživu všech členů domácnosti, jejich vzdělání, stará se o nemocné, bezmocné a chudé. Církev se stará uctívání Boha, o kázání Božího slova, šíření evangelia. Stát nemá vychovávat naše děti a říkat nám, co je máme učit, církev nedělá politiku ani rekvalifikační programy, rodina si násilím nevynucuje spravedlnost na druhých.

Tyto věci nám mohou pomoci v porozumění našemu dnešnímu textu a také proto, že v nich mezi samotnými křesťany panuje mnoho zmatku. Pojďme tedy zpátky do Ef 2,19 – jsou zde dvě ilustrace toho, co je to církev, a obě tyto ilustrace jsou založené na kontrastu. Minule jsme se zabývali tím, že nejsme cizinci, ale spoluobčasné, dnes musíme mluvit o druhém kontrastu:

C. Přistěhovalci vs. domácí

V řečtině jsou na tomhle místě použitá dvě slova, která mají stejný základ – obě vycházejí ze slova oikoj, což znamená dům, nebo v přeneseném slova smyslu domácnost, rodina. Obě ta slova, která zde jsou, jsou v originále přídavná jména, a to je něco, co je jen obtížně přenositelné do češtiny. Mohli bychom říct – už nejste přistěhovalí, ale jste domácí.

To slovo, které máme přeložené jako přistěhovalci, nebo jinde návštěvníci či příchozí, bychom možná nejvýstižněji přeložili slovem imigranti. Původně to slovo, které tu je, znamenalo někoho, kdo žije v sousedství, doslova ve vedlejším domě, ale ten člověk, který tam žil, nebyl našinec, ale cizinec, nebo ještě lépe, nebyl to člověk, který by se při napadení naší země postavil vedle nás, ale proti nám. To je význam slova, které tu Bible používá – nepřítel, který žije v sousedním domě. Je to člověk, který nemá všechna práva, jako občan této země, protože tu žije na pas.

Jonáš tento týden dostal vízum, aby mohl jet v létě do Spojených států a oženit se tam s Anne. Až bude ve Spojených státech, nebude tam jako občan, nemůže tam začít pracovat, registrovat se k volbám nebo se přihlásit do armády, ale bude se možná muset přihlásit na nějakém úřadě a oni si zaznamenají, že teď tady mají nějakého cizince, který má právo zde být po určitou dobu a jenom za určitým účelem. Není domácí, je cizinec.

Podobně v našem textu máme cizince, přistěhovalce, imigranty a domácí. Ten kontrast je významný a čtenáře tohoto listu měl doslova praštit do očí. A když se podíváme na širší kontext devatenáctého verše, tak si nemůžeme nevšimnout jasné souvislosti s předchozími verši – byli jste vzdálení, ale stali jste se blízkými, Židé byli blízcí, ale nebyli dost blízcí. Vy, pohané, jste byli úplnými cizinci, ale stali jste se spoluměšťany, dostali jste práva Božího lidu, Židé byli jako sousedé, kteří bez Krista byli Božími nepřáteli stejně jako my – ale v Kristu, jsme se my všichni – Židé i pohané, kteří uvěřili v Ježíše Krista, stali součástí Boží rodiny, stali jsme se domácími. Už nejsme sousedé, kteří se jednoho dne otočí proti Bohu, ale stali jsme se Božími dětmi.

• 1 Janův 3:1 Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha.

Jan v tomto verši výslovně zmiňuje ještě jeden aspekt, který je obsažen – i když ne takto výslovně – i v našem textu. Když jsme nevěřili v Krista a nebyli jsme tedy součástí církve, byli jsme pro Boha cizí, byli jsme imigranti, přistěhovalci. Byli jsme doma ve světě, ale nebyli jsme doma u Boha. Když jsme uvěřili v Krista a tak jsme se stali součástí Jeho církve, stali jsme se členy Boží domácnosti a tím jsme se stali cizinci pro tento svět. Nyní jsme pro svět přistěhovalci – vypadáme jako lidé z jiné planety a někdy se lidé tohoto světa právě tak ke křesťanům chovají.

Ukázali jsme si kontrast, který náš text obsahuje, a nyní se musíme zabývat tím, jak se můžeme stát členy Boží rodiny. To je nakonec to nejdůležitější, o co zde jde. Pokud bychom zůstali imigranty, přistěhovalci, byli bychom v den příchodu Pána Ježíše Krista uvrženi společně s tímto světem do záhuby.

II. Přijetí

Mluvíme o Boží domácnosti, o Boží rodině, o Božích dětech – to nejsou děti souseda, to nejsou ani děti nepřátel, ale jsou to vlastní Boží milované děti. Jsou to slova, která apoštol Pavel napsal efezským křesťanům a spolu s nimi jsou určena také křesťanům v současnosti, také nám. A před námi je závažná a velmi důležitá otázka, na kterou potřebujeme odpověď – a tato otázka zní:

A. Kdo se může stát Božím dítětem?

Pavel napsal křesťanům v Efezu, že patří do Boží domácnosti. Komu tato slova Pavel psal? Kdo byli ti lidé, kteří se stali Božími dětmi? Kdo se může stát členem Boží domácnosti, tedy Božím dítětem? Komu je to určeno? První charakteristiku najdeme hned v jedenáctém verši druhé kapitoly:

• Efezským 2:11 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané…

Boží děti, kterým Pavel napsal svůj dopis, byli svým původem pohané. A to jsme byli i my všichni, každý z nás, jak jsme dnes tady. A následující verše potom ukazují, že se to ale netýkalo jenom pohanů, ale také Židů. Bůh povolává své děti z Židů i z pohanů. Nikdo není vyloučen, není žádné skupina lidí na celém světě, ze které by si Bůh dříve nebo později nepovolal své děti.

• Zj 7:9 Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.

A je to tak, lidé v Efezu byli Židé i pohané z různých národů, jazyků, kmenů i ras. Nepotřebujete být z nějakého konkrétního národa, abyste se mohli stát Božím dítětem. Ale to zdaleka není všechno. Pavel tyto pohany povzbuzuje:

• Efezským 4:17 To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ.

Podívejte se spolu se mnou na to, jaké lidi bychom našli v efezské církvi:

• Efezským 4:25 Proto zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním.

Aha – zdá se, že některé z Božích dětí v Efezu bývali notorickými lháři. A proto potřebují slyšet, že už jsou členy Boží domácnosti a to je místo, kde lež nemá místo. Proto zanechte lži… Bývalí lháři se stávají členy Boží rodiny!

• Efezským 4:28 Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.

Moji milí, podívejte se na to – Pavel říká křesťanům, aby už konečně přestali krást a začali pracovat! Ano, je to tak – v Efezské církvi byli lidé, kteří byli zloději. A ne v tom smyslu, jak o tom někdy křesťané mluví – jako že každý někdy něco ukradl, třeba bonbon svému sourozenci, nebo propisku v práci – ano i to je krádež, ale tady byli lidé, kteří se živili tím, že kradli. A přesto se stali členy Boží domácnosti! Přesto mají slyšet: „Nyní jste děti Boží!“

• Efezským 4:31 Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání…

Tady byli lidé, kteří byli tvrdí – tvrdí jako křemen, plní hněvu a zloby. Běda vám, když jste jim přišli do cesty v nepravou chvíli – nepochybně jste si to odskákali. Co se s nimi stalo? Stali se součástí Boží rodiny a Bůh je vyzývá, aby se už nevraceli k tomuto starému způsobu života, ale žili jako děti Boží.

• Efezským 5:3 O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví…

Je celkem zjevné, že křesťané v Efezu byli lidmi, kteří měli problém s chtíčem, s cizoložstvím, s nečistotou – prostě s různými druhy sexuálních hříchů. A takové lidi Bůh povolal k tomu, aby z nich udělal své děti! A řeč je tu také o chamtivcích, lakomcích, o lidech, jejichž bohem jsou peníze. I s takovými věcmi museli ve svých srdcích zápasit efezští křesťané, protože právě takoví byli před svým obrácením. A kdybychom se podívali do Skutků 19, kde čteme další věci o efezské církvi, viděli bychom modláře, lidi pověrčivé, kteří dali na nejrůznější amulety, horoskopy, zaříkávání, viděli bychom lidi, kteří se zabývali magií a všemi možnými druhy okultismu. Pavel dokonce ve svém listě říká, že byli tmou (Ef 5,8). Jejich život byl tak hrozný, že ho bylo možné nazvat temnotou. Ale žádná temnota není tak temná, aby v ní nemohlo zazářit světlo evangelia, žádná temnota není tak mocná, aby světlo evangelia pohltila, aby se v ní světlo evangelia ztratilo – je to přesně naopak.

• Efezským 5:8 I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.

Nyní jste děti Boží, nyní jste součástí Boží domácnosti, patříte k Boží rodině. Žádný hřích není tak velký, žádný hřích není tak temný, žádný hřích není tak strašlivý, aby na něj nestačila krev Kristova.

• Efezským 1:7 V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost.

To nás vede k druhé otázce, kterou si musíme v této souvislosti položit.

B. Jak se někdo může stát Božím dítětem?

Jak se to může stát, že se někdo stane členem Boží rodiny? Jak se z temnoty stane světlo? Jak se ze všech těch hříšníků – lhářů, zlodějů, smilníků, chamtivců, okultistů, modlářů a kdoví čeho všeho stanou Boží děti? Tohle je ta nejdůležitější otázka na světě! Na správné odpovědi závisí celá věčnost.

Milovaní, chci vám připomenout, co jsme slyšeli nedávno z listu Efezským:

• Efezským 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Toto je první věc, kterou musíme vždycky zdůraznit – stát se Božím dítětem, být přijat do Boží rodiny, to není dílo našich zásluh, není dílo našich skutků, našeho posvěcení nebo úsilí, není to nic, co by bylo v nás nebo z nás, ale je to cele a jenom dílo Boží milosti. Jak se někdo stane Božím dítětem? Jenom z Boží milosti a nijak jinak. Můžeme směle prohlásit, že všechno, co máme, a všechno, čím jsme, je dílem Boží milosti.

Boží milost je projevem Boží lásky a velikého Božího milosrdenství. Bůh byl pohnut milosrdenstvím a rozhodl se zachránit. Nebylo to proto, jak vykládají falešní učitelé, že by Bůh viděl, jak velikou máme cenu nebo jak moc jsme hodni Jeho lásky. Efezským 2,1-3 nám jasně říká, jak jsme na tom byli – byli jsme duchovní mrtvoly, které se pomalu rozkládají mocí hříchu, který je v nich, na nich, skrze ně i kolem nich. Ale Bůh bohatý v milosrdenství:

• Ef 2:5 probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.

Toto probuzení z duchovní smrti nazývá Písmo znovuzrozením. Byli jsme mrtví, nechopní udělat cokoliv duchovního ve vztahu k Bohu – ve své mrtvosti jsme se proti Bohu bouřili a aktivně mu vzdorovali. Ale Bůh se nad námi smiloval a probudil nás z duchovní smrti. Když se to stalo – a stalo se to, když jsme uslyšeli Boží slovo a byli Duchem svatým usvědčeni z hříchu a ze své vzpoury – v tom okamžiku nám skrze evangelium zazářil Kristus. Tehdy jsme porozuměli evangeliu a ono se stalo tím vzácným pokladem v poli, kvůli kterému stojí za to prodat všechno, co máme a koupit to pole. Už jsme nechtěli jít dál životem jako dosud, ale porozuměli jsme, že to jediné, co má smysl a co stojí za to, je uvěřit Bohu a následovat Krista. Společně s novým narozením nám Bůh ze své milosti daroval také víru, a protože jsme uvěřili, pochopili jsme, že musíme činit pokání, protože jsme do té doby vzdorovali Bohu. Toto je způsob, jak se z dětí temnoty stanou děti světla – uvěří v Krista. Není nic jednoduššího.

Mluvíme o tom, že jsme spaseni Boží milostí, proto jediné, co máme udělat, je věřit, že Kristus je tím, za koho se prohlašuje – je mým Spasitelem. Každý, kdo věří v Krista, je přijat, neboli adoptován do Boží rodiny.

Nejsme přijati, protože jsme se znovuzrodili – znovuzrození není tou vlastní příčinou našeho přijetí do Boží rodiny. Tou příčinou je Boží rozhodnutí:

• Efezským 1:5 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.

Znovuzrození je nezbytnou podmínkou přijetí za syny. Nikdo, kdo není narozen z Božího ducha, kdo není spolu s Kristem probuzen k životu, nemůže být Božím dítětem. Proto Ježíš řekl Nikodémovi: „Musíš se znovu narodit!“ A vysvětlil mu, že nové narození je stejně jednoduché, jako pohled na nějakou věc.

Když chcete je vlakem do Prahy a přijdete na nádraží, uvidíte tam velikou ceduli, kde se mění nápisy, podle toho, jak odjíždějí vlaky. Když tam čtete, že vlak do Prahy odjíždí za tři minuty, spěcháte na nástupiště, protože nechcete, aby vám ten vlak ujel. Podobné je to s Kristem. Když vidíte, co udělal, že to je ten beránek, který byl obětován za moje hříchy, spoléháte se na Něj, věříte tomu, co říká a tak nacházíte pokoj s Bohem – to je důkaz nového narození z Ducha svatého a to je také okamžik přijetí do Boží rodiny. Logická otázka, která z toho vyplývá, zní: Jste členy Boží rodiny? Jak to poznáte? Pohleďte na Krista – je to ten, který nesl trest za vaše hříchy? Je to ten, kdo byl:

• Izajáš 53:5 proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Tak prostá a jednoduchá víra v Krista. Tak prostý je způsob, jak nás Bůh přijímá do své rodiny. Jestliže věříme v Krista, jestliže jsme v Kristu, potom jsme členy Boží domácnosti – a z toho vyplývají:

III. Práva & povinnosti

Zmiňoval jsem před chvílí, že stát i rodina jsou Bohem ustanovené instituce, které mají své oblasti zodpovědnosti a působení a každý jednotlivec v těchto společenstvích má svá práva a povinnosti.

Jako občan státu máte právo na to, aby vás stát chránil před útočníky z jiného státu. Máte také právo na to, abyste došli spravedlnosti, pokud se vám děje nějaká křivda. Vaší povinností je potom platit daně, které státu umožňují dosahovat těchto věcí a podřizovat se zákonům své země.

Jako občané Božího království máme právo na Boží ochranu – ale to neznamená ochranu fyzického života, ale ochranu duchovního života. Skutečně je to tak, že Bůh se svých dětí nikdy nevzdá, nikdy se jich nezřekne (Žd 13,5), Kristovo ovečky nikdy nikdo nevyrve z Jeho ruky. Dílo, které ve vás začal, také dokončí (Fp 1,6). Naší povinností je potom poslouchat svého Krále a jednat podle Jeho – královského – zákona:

• Matouš 22:37-38  Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. … Miluj svého bližního jako sám sebe.

A také jako členové Boží domácnosti máme svá práva i své povinnosti.

A. Práva Božích dětí

Boží dítě se především může nazývat Božím dítětem a jako takové má právo na to, aby nazývalo Boha svým Otcem a mělo k Němu otevřený přístup. Víme, že Bůh přebývá v nepřístupném světle a je oddělen od svého stvoření, přesto v Kristu můžeme přicházet až před tvář Otce – a protože jsme Božími dětmi, nikdy nás nevyžene ven a vždycky se nám dostane slyšení.

Jako člen Boží domácnosti má Boží dítě právo na to, aby zakoušelo Boží lásku – a to se děje skrze Ducha svatého, který nám byl dán:

• Římanům 5:5 Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého…
• Římanům 8:16 Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.

Boží dítě má také právo na to, aby se mu dostávalo veškerého zaopatření – a podobně jako u ochrany i nyní mluvíme o duchovním zaopatření. Bůh:

• Ef 1:3 …nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů;
• 2Pt 1:3 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc…

Sycení Božím slovem, napomínání a kázeň, společenství v jednom Duchu, společný přístup před Otce, to – a všechno další – dostává Boží dítě v církvi skrze služebníky, které Bůh povolává a obdarovává k tomu, aby budovali Boží lid. Takto povolán je každý křesťan – každý jinak a v jiné míře, každý s jiným rozsahem zodpovědnosti, ale přesto úplně každý. Církev není o zábavě, ale je o vzájemné službě, která vede k vyvýšení Krista. A to nás vede k:

B. Povinnosti Božích dětí

První povinností, která vyplývá z našeho členství Boží rodině, je služba druhým. Jsme povinni pokládat druhé za přednější než sebe a sloužit jim:

• 1 Petrův 4:10 Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal.

S tím také souvisí oddanosti a věrnost Boží rodině – a to v tomto případě znamená jak té duchovní, tedy celé církvi Kristově, tak především té zjevné, tedy místnímu společenství svatých, domácímu sboru. Každý křesťan je povolán k tomu, aby žil v místní církvi a sloužil zde. To není otázka volby, otázka chtění nebo nechtění, to není věc zájmu, ale je to věc nové přirozenosti. Být členem Boží rodiny znamená být oddaný svému místnímu společenství věřících, znamená to podporovat toto společenství celým svým životem, svou službou, svým časem, svým majetkem, svými schopnostmi a nadáním, svým obdarováním, svými penězi. To je církev! To je Boží rodina. Právě to znamená nebýt přistěhovalcem, imigrantem, ale být domácím víry.

• Galatským 6:10 A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.