Vy jste světlo světa! (Ef 5,11-13)

Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 6. května 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Z Boží milosti dnes znovu otevíráme Boží slovo a budeme pokračovat v našem studiu Pavlova listu do Efezu. Jsme v páté kapitole, kde se nachází řada výzev, které mají vést křesťany ke zbožnému životu. Tři a půl kapitoly Pavel věnoval tomu, aby položil teologický základ, aby vysvětlil křesťanům, kdo je Ježíš Kristus, jaký je plán spasení a co je to církev. Ve zbytku dopisu vede křesťany k praktickým věcem, které vyplývají z tohoto učení. Budeme dnes číst Ef 5,1-14 a potom se budeme věnovat veršům 11-13.

V našem dnešním textu vidíme dva velké příkazy – nepodílet se na skutcích tmy a odhalovat tyto skutky. Jedná se o dvě strany téže mince. Pavel ve verši jedenáct vybízí křesťany k těmto dvěma činnostem, ve verši dvanáct vysvětluje důvody pro tyto činnosti a ve třináctém verši hlouběji vysvětluje smysl těchto příkazů. A na to se dnes společně podíváme – pojďme do textu k prvnímu bodu:

I. Příkazy (v. 11)

• Efezským 5:11 Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy …

První příkaz je vlastně zákazem. Navazuje na to, co bylo řečeno v předchozích verších. Byli jste sice tmou, ale Pán vás učinil svým světlem (Ef 5,8). Celý oddíl mluví o tom, co to znamená žít jako děti světla. Navazuje na základní myšlenku, kterou Pavel napsal ve čtvrté kapitole:

• Efezským 4:17 Nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ.

Hned na samotném začátku musíme porozumět základní skutečnosti, totiž rozdílu mezi věřícím a nevěřícím, mezi křesťanem a neznabohem. Křesťan je dítě světla. Je milovaným Božím dítětem, dostal novou přirozenost a nemůže už žít starým způsobem života. A pokud tak žije, působí tím bolest trápení jak sobě, tak dalším křesťanům kolem sebe a také svému Pánu, Ježíši Kristu. Křesťan je nové stvoření, které má božskou DNA. Tato DNA, tato nová přirozenost, nové srdce zrozené z Ducha svatého, vždycky ponese ovoce, které se bude líbit Bohu. Křesťan je pšenicí, zatímco nevěřící je koukolem. Tohle je důležitá věc – křesťan je pořád pšenicí. Od samotného počátku, kdy byl znovuzrozen Duchem svatým, přes všechny své slabosti a pády až do slavného konce, kdy dostane nové tělo, je křesťan pšenicí. Není chvíli koukolem a chvíli pšenicí. Ale je pořád pšenicí. Je pšenicí, která slovy Pána Ježíše Krista ponese úrodu – některá třicetinásobnou, jiná šedesátinásobnou a jiná stonásobnou. Byli jste tmou, ale stali jste se světlem. Nyní jste světlem. Jste světlo světa. Už nejste tmou. Máte novou přirozenost. Vaše podstata je jiná – narodili jste se z Ducha svatého. Vaším domovem už není hřích, ale svatost. Vaše občanství je nebeské, vaše rodina je nebeská, vaše touhy jsou nebeské, vaše zájmy jsou nebeské.

Víme, že to není zjevné hned. Přesto to bylo jako mávnutím kouzelného proutku. Bůh změnil vaši přirozenost. Dal vám nové srdce. V jednu chvíli bylo srdce kamenné a v následující bylo srdce měkké, masité. V jednu chvíli bylo srdce vzbouřence, člověka, který odmítá znát Boha a vybere si cokoliv jiného – i to nejhorší na celém světě, jenom ne Boha, který se nám dal poznat v Ježíši Kristu. V následující chvíli je tady srdce Božího dítěte, milující srdce, srdce vyučené Bohem, srdce poslušné a poddané. Znovuzrození je dílem okamžiku. Nejedná se o výchovu ani o proces, není to růst ani vylepšování se. Buďto tady nové srdce je, nebo není. Buď je člověk dítětem Božím, nebo dítětem ďábla. Buď je narozen ze světla, nebo stále ještě žije v temnotě.

Ale jak to vidíme ve druhé polovině čtvrté kapitoly od začátku páté kapitoly – růst a proměna života není otázkou okamžiku, ale jde o celoživotní proces. Proces, který začíná novým narozením a skončí odložením tohoto těla, které propadlé hříchu a smrti a oblečením nového těla, které je cele poddané svatosti a slávě. Je to proces, který je na jedné straně přirozený, protože vychází z toho, co se událo uvnitř, ve vnitřním člověku, vychází z moci Ducha svatého, který byl vložen do těch, kteří vyznali Krista jako Pána a uvěřili, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Na druhé straně to není proces, který by byl samozřejmý a snadný – a to právě kvůli tělu, ve kterém stále ještě žijeme. Proto jsme četli všechny ty výzvy, abychom svlékli starého člověka a oblékli nového, abychom už nežili jako pohané, ale následovali Božího příkladu, abychom žili jako děti světla.

Jedná se o proces, který začíná novým srdcem a pokračuje proměnou mysli, přijetím duchovního smýšlení, obnovou mysli, která byla zatemněná hříchem, ale nyní musí být prosvětlovaná Božím slovem. Z mysli pokračuje toto dílo do rukou, nohou, úst, do našeho jednání, našich postojů, názorů. V mysli sílí naše přesvědčení a mocí Ducha svatého je posilována naše vůle, takže jednáme jako ti, kdo byli učiněni světlem. K tomu patří i výzvy, které jsou v našem dnešním textu. V našem textu se výzva týká jednání, skutků, jejich odhalování vlastními skutky i slovy, která jsou s nimi spojená, tedy napomínáním.

Všimněte si, že jde o skutky. Nepodílejte se na skutcích! Křesťané, Bůh vás vykoupil krví svého Syna a učinil z vás nové stvoření, abyste konali dobré skutky, které vám Bůh připravil (Ef 2,10). Jste stvořeni ke skutkům. Ale jste stvořeni jenom k určitým skutkům, zatímco na jiných skutcích se nesmíte podílet.

O jaké skutky jde? Podívejte se do jedenáctého verše – jedná se o skutky tmy. Nepodílejte se na skutcích tmy. Jste děti světla a všechny skutky, které pro vás Bůh připravil, jsou skutky světla. Není ani jeden skutek, který by byl skutkem tmy. Předtím, než jste uvěřili v Ježíše Krista, než jste se pokořili před Bohem a vyznali jste, že Ježíš Kristus je Pánem vašeho života, že má absolutní nárok na váš život a než jste uvěřili, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, nebyl ani jeden skutek, který by byl skutkem světla. I kdybyste žili sebelíp, prostorem pro realizaci vašeho života byla jenom temnota. Před svým znovuzrozením neměl žádný člověk možnost dělat skutky světla, ale mohl se podílet jenom na skutcích tmy. A i ty nejlepší věci, které kdy udělal, byly tmou. Tohle je způsob, jak se na věci dívá Písmo. Celý lidský život byl marností.

Viděli jsme to nedávno, když jsme si připomínali důsledky pádu Adama a Evy. Spolu s pádem přišlo prokletí – celá země byla prokleta a Adam byl odsouzen k věčnému pachtění. Bude dobývat chléb ze země v potu své tváře, bude pracovat a namáhat se po celý svůj život, aby se nakonec vrátil do prachu, z něhož vzešel, z něhož ho Bůh stvořil (Gn 3,17-19). Nejmoudřejší z lidí řekl:

• Kaz 1:2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

Svým hříchem člověk odsoudil sám sebe k marnosti. Jenom Bůh může dát životu smysl. Jenom živý a pravý Bůh. Žádné lidské náboženství to nesvede. O náboženských lidech, kteří ale ve skutečnosti nevěří v pravého a živého Boha, který se dal poznat v Ježíši Kristu, Bible říká:

• Titovi 1:16 Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

To je marnost člověka, to jsou skutky tmy. A z lidského pohledu se může jednat i krásné a společnosti prospěšné skutky, ale pokud nejsou vykonány v Bohu, jsou to skutky temnoty. A jako takové jsou neužitečné. To je slovo, kterým Pavel charakterizuje skutky temnoty v našem textu. Skutky tmy jsou neužitečné, protože jsou prostě neužitečné. Jsou to skutky, které nejsou nikomu prospěšné, ale slouží jenom lidskému sobectví. A nemusí to být úplně nutně jenom zlé a špatné skutky, hříšné skutky nebo zvrácenosti. Jak si ukážeme za chvíli, může se jednat dokonce i o dobré skutky.

Ale ještě než půjdeme dále, musíme si odpovědět na další důležitou otázku – totiž ke komu tady Pavel mluví? Čí skutky mají být odhalovány? Kdo jsou lidé, na jejichž skutcích se nemáme podílet? Jedná se o věřící nebo o nevěřící? Mohli bychom jednoduše odpovědět, že se jedná o nevěřící, že přece nemáme mít nic společného se světem – a byla by to nepochybně pravda. Ale je to přesně to, co říká kontext našeho textu? Jistě si vzpomínáte, že kontext určuje hlavní smysl samotného textu. A jaký je kontext tohoto místa? Komu je adresován tento list? Církvi do Efezu! Věřícím, svatým. Ke komu mluví Pavel od začátku páté kapitoly? Podívejte se do prvního verše:

• Efezským 5:1 Jako milované děti následujte Božího příkladu …

Je tu řeč o milovaných dětech! V pátém a v šestém verši jsou sice popsáni ti, kdo nebudou mít podíl v království Božím a Kristově, ale jsou zmíněni jenom jaksi okrajově. A v osmém a devátém verši je opět nad slunce jasnější, že řeč je o svatých, o dětech světla. Děti světla jsou napomínané, aby se nepodílely na skutcích tmy, ale aby tyto skutky odhalovaly. Mají to dělat jak ve světě, ale především – a právě o tom je tento text – v církvi. A to nás vede k druhému bodu:

II. Zdůvodnění (v. 12)

• Efezským 5:12 O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit.

Ti oni, o nichž je tady řeč, jsou bratři a sestry v Kristu. Jsou to lidé, kteří sice byli vykoupeni, ale kteří vyznali Krista jako Pána, ale na jejich životě to stále ještě není moc vidět. Už nejsou jako nevěřící, o nichž čteme, že neskrývají své hříchy (Ef 4,18-19), přesto stále ve skrytosti dělají odporné věci.

Mezi tyto odporné věci patří každý hřích a každá prostopášnost. Sem patří věci, které lidé dělají, když si myslí, že je nikdo nevidí. Ve skutečnosti dnes žijeme opět v době, která je natolik zvrácená, že lidé svoji hříšnou převrácenost často vystavují na odiv – a to nejenom lidé nevěřící, ale i lidé věřící. Z těch zjevných věcí, které vidíme v naší společnosti, můžeme připomenout takové ohavnosti jako například všechny pochody Prague Pride, různé snahy o legalizaci drog, úsilí o změnu definice manželství a rodiny, nebo psychologickou pomoc pro bojovníky Islámského státu ze západních zemí, můžeme se podívat na titulní stránky bulvárního tisku (což je skoro všechen, který vychází), nebo na filmy, které se natáčejí a mohli bychom pokračovat dál a dál. To je lidská zvrácenost, která se ve větší nebo v menší míře projevovala v každé době. A naše doba v tom není nijak výjimečná. Ale jak jsme si řekli, v našem textu je řeč hlavně o věřících, mluví se tu o dětech světla a o tom, že ve skrytosti páchají takové ohavnosti, o nichž je špatné i jen se zmiňovat. Mluví se tu o hříších, které lidé páchají potají, o ohavnostech, o nichž je odporné i jenom mluvit. Slova, která jsou v našem verši, najdeme na několika místech v řeckém překladu Starého zákona. Například je tam zmínka o izraelských ženách, které v době hladomoru potají, ve skrytosti, snědly své děti, které porodily. Bylo to stejně odporné jako modlářství, při němž lidé obětovali své děti, jako to udělal např. král Menaše. Nebo se podívejte spolu se mnou do proroka Ezechiela:

• Ez 8:6-12 Řekl mi: „Lidský synu, vidíš, co páchají? Jak veliké ohavnosti zde dům izraelský páchá, abych se vzdálil od své svatyně? A uvidíš ještě větší ohavnosti.“ Uvedl mě ke vchodu do nádvoří, kde jsem spatřil jakýsi otvor ve zdi. Řekl mi: „Lidský synu, prokopej se tou zdí!“ Prokopal jsem se tedy zdí, a hle, jakýsi vchod. Řekl mi: „Vejdi a podívej se na ty zlé ohavnosti, které zde páchají.“ Vešel jsem a uviděl všelijaká zpodobení plazů a ohyzdných zvířat a všelijaké hnusné modly izraelského domu, vyryté po zdech kolem dokola. A před nimi stojí sedmdesát mužů ze starších domu izraelského, uprostřed nich Jaazanjáš, syn Šáfanův. Každý z nich má v ruce svou kadidelnici a vzhůru stoupá oblak vonného kouře z kadidla. Řekl mi: „Viděl jsi, lidský synu, co páchají starší izraelského domu potmě, každý v pokojíku s obrazy svých model? Říkají: ‚Hospodin nás nevidí, Hospodin zemi opustil‘.“

Věřící lidé se dnes obvykle neobracejí k tesaným nebo litým modlám, ale modlářství srdce není o nic menší, než bylo v minulosti. Možná dnes nejsou tak zjevné způsoby modloslužby, ale jsou jiné. A když nad nimi budeme přemýšlet, nejsou nakonec o nic méně zjevnější, než byly v minulosti. V naší společnosti například lidé uctívají své domácí mazlíčky! Jejich pes je pro ně víc než lidská bytost. Asi se nemodlí ke svému psovi, ale jejich život se točí kolem něj! A to znamená, že je to modla. Boží slovo nazývá modlářstvím také chtivost nebo lakomství. Lidé nechtějí obětovat nic z toho, co mají. Chtějí mít stále víc. To je modloslužba. Skutky tmy, o kterých mluví náš text, jsou všechny ty ohavnosti lidského srdce, které skrýváme často sami před sebou a omlouváme je jako něco, co je vlastně v pořádku. Vždyť se nic hrozného neděje, když nemám čas na Boha, protože ho věnuju svým svalům, svým zájmům a koníčkům, svému pohodlí nebo zábavě – Bůh to jistě pochopí, vždyť je tak dobrý a rozumí tomu, jak jsem slabý. Jistě chápe, že nemůžu číst každý den Boží slovo, protože mám tolik práce, jistě chápe, že nemůžu být každou neděli ve shromáždění, protože si musím někdy také odpočinout, jistě chápe, že nemůžu sloužit druhým, protože sám potřebuju, aby mi někdo sloužil, jistě chápe, že … můžete si sami dosadit, co nejčastěji používáte. I to je modlářství, protože se vše točí okolo našeho ‚já‘. To jsou skutky, o kterých je odporné i jen mluvit. Proč?

Protože Bůh dal svého vlastního Syna, protože Bůh obětoval to nejvzácnější, co měl, aby vykoupil to, co nemělo vůbec žádnou cenu – nás. Ježíš Kristus se vzdal slávy, kterou měl u Otce a vzal na sebe lidské tělo, vzdal se věčného potěšení v přítomnosti nebeského Otce a kvůli svému lidu se stal člověkem. I když byl věčný král a vládce, stal se služebníkem, přebýval uprostřed hříšného lidu, mezi lidmi, kteří ho nepřijali, kteří se mu rouhali, kteří mu vzdorovali, kteří ho nakonec zajali, zbili, poplivali, vysmáli se mu, odsoudili ho a potupně ho ukřižovali jako zločince. Víme, že se to nestalo náhodou, že to byl Boží plán, přesto na něm můžeme vidět cenu, kterou Boží Syn nesl – a toto pozemské utrpení bylo tím nejmenším, protože na kříži se stal prokletím místo nás, za nás a pro nás. Na kříži nesl na svém těle Boží hněv a odloučení od Otce, abychom my, kteří v něj věříme, mohli mít přístup k Bohu. Na kříži prolil svou vzácnou krev, aby nás očistil a vykoupil a aby naše hříchy byly odpuštěny. Udělal to všechno proto, aby naplnil vůli svého nebeského Otce, aby ho oslavil a vyvýšil, a aby zachránil svůj lid. Nechtěl zachránit svůj život, ale dal ho pro nás.

Když se takto budeme dívat na kříž, potom musíme pochopit, že každá touha lidské srdce, která nevede k vyvýšení Boha, je odpornou temnotou, o které je ohavností i jen mluvit. Může to být dokonce velmi zbožná touha, jako například vést Boží lid, nebo mluvit s druhými o Kristu, ale pokud je motivovaná sobectvím a pýchou, není ničím jiným, než ohavným skutkem temnoty.

O všech takových skutcích Boží slovo říká, abychom se na nich nepodíleli. Dokonce v předchozích verších byla řeč o tom, že o nich nemáme ani mluvit. Sedmý verš páté kapitoly mluvil o tom, že se máme oddělit od každého, kdo takto jedná, že s takovými lidmi nemáme mít nic společného. A jedenáctý verš říká, že s takovými skutky nemáme mít nic společného a ani je nemáme zmiňovat. Tomuto zmiňování musíme rozumět v kontextu, kde stojí:

• Efezským 5:3 O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví, jak se sluší na ty, kdo patří Bohu.

Na druhé straně je asi jasné, že tyto věci nelze vynést na světlo bez toho, že by se o nich ani nepromluvilo. Jsou případy, kdy to tak skutečně je, kdy stačí špatné jednání konfrontovat dobrým jednáním, ale slova použitá v našem textu zahrnují obojí – jak správné jednání, tak napomenutí, opravu nebo nápravu.

Někdy si křesťané myslí, že když setrvají ve špatné společnosti, budou mít nějaké příležitosti tuto špatnou společnost ovlivnit a změnit. Jak pošetilá je to představa. Boží slovo jasně říká, že „špatná společnost kazí dobré mravy“ (1K 15,33). A Písmo tato slova uvozuje slovy „neklamte se“. Rádi totiž klameme sami sebe. A neradi děláme těžká a vážná rozhodnutí jako jsou tato – nepodílet se na neužitečných skutcích tmy a místo toho je odhalovat, pojmenovat, napomenout. Je tu svaté jednání, které jde ruku v ruce se svatým napomínáním.

Není nám ale úplně příjemné přestat se podílet na neužitečných skutcích tmy, když všichni naši přátelé je dělají. Proč bychom měli být jiní. Možná není tak těžké jít proti proudu, když všichni naši nevěřící spolupracovníci a spolužáci jdou s proudem. Ale co když jdou ve stejném proudu také bratři a sestry? Co když se i oni podílejí na různých skutcích temnoty. A věřte mi, že to tak přirozené a tak lidské. A je to také tak hříšné! Pohleďte na Krista! Byli jste učiněni světlem a už nejste tmou! Proto tady máme tento text, který nás vybízí, abychom se nepodíleli na neužitečných skutcích tmy. Místo toho je máme odhalovat.

Ještě jedné věci musíme porozumět a potom půjdeme dále, k poslednímu bodu dnešního kázání. Touto skutečností je, že mluvíme o církvi, o společenství svatých, a to znamená, že většina toho, o čem je v tomto textu řeč, bude probíhat jaksi mimovolně, nezáměrně. Bude probíhat v běžných vztazích, v běžných rozhovorech, kdy nebudeme chtít někoho napomenout nebo usvědčit, ale prostě budeme mluvit o svém životě s Bohem, o svých bojích, vítězstvích i selháních, kdy budeme poslouchat výklad Božího slova v kázání a potom o něm budeme diskutovat – a právě v takových chvílích budeme hluboce napomenuti, usvědčeni, budou naše skryté věci vyneseny na světlo. Často je to tak, že druzí lidé, bratři a sestry vůbec nevědí, že se něco takového děje – ale my víme, já vím. A říkám si, jak ten bratr nebo ta sestra může vědět o těchto věcech, které jsou v mém srdci. Oni to obvykle neví, ale Duch svatý ano a právě on používá jejich ústa nebo jejich skutky, aby odhalil můj vlastní život a přinesl ho do světla. A to už nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Vysvětlení (v. 13)

• Efezským 5:13 Když se však ty věci odhalí, je jasné, oč jde.

Mluvíme o skutcích, tedy o jednání. A i když text ekumenického překladu mluví o pojmenování těch špatných skutků, kontext zdůrazňuje právě jednání. V originálním textu je slovo, které má velmi širokou škálu významů a vždycky je třeba zohlednit kontext, abychom pochopili, jaký konkrétní význam na daném místě použít. Různé české překlady tak mluví o pojmenování (E), odsouzení (Petrů), odhalení (Pavlík), vystavení světlu (B21), kárání (Žilka), trestání (KRAL), usvědčování (ČSP). Doslova je tady řeč o tom, že když jsou skutky temnoty odhalené pomocí světla, jsou zjevné. Toto odhalení probíhá jak v rovině skutků, tak v rovině slov, skrze napomínání nebo usvědčování, nápravu.

Je tu řeč o odhalování skutků. Na jedné straně je příkaz nepodílet se na skutcích tmy, nemít s nimi nic společného, a na druhé straně je příkaz odkrývat tyto skutky, odhalovat je. Jsme voláni k tomu, abychom věci nazývat pravými jmény. Křesťan má mluvit pravdu – četli jsme to v předchozí kapitole:

• Efezským 4:25 Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla.

V našem textu se mluví o tom, že křesťan má na jedné straně zakázáno podílet se na špatných věcech a na druhé straně má dělat dobré věci – a jak svým dobrým jednáním, tak také svými slovy ty špatné skutky uvádět do světla a tak je odhalovat, usvědčovat. Nejde o to, že bychom měli běhat a snažit se usvědčit nebo potrestat špatné skutky lidí kolem nás. Nemáme takto jednat ani v případě nevěřících ani v případě věřících. Přesto je máme je vystavovat světlu. Jak? Tak, že budeme dělat správné skutky, že budeme dělat to, co se líbí Pánu. Takové jednání samo o sobě povede k odhalení špatných skutků. Dobře to napsal Petr:

• 1 Petrův 2:15 Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.
• Ř 12:20-21 ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.‘ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Tohle znamená jít proti proudu. Tohle znamená dělat věci, které budou často v příkrém kontrastu k tomu, jak věci dělají lidé kolem nás. Není to o tom, že budeme chodit a říkat, že tohle je špatně a tamto, že tohle je hřích a tamto, že budeme spolužákům ve škole říkat, že je špatné používat taháky, nebo to budeme hlásit učiteli, nebo že budeme obcházet kolegy a kolegyně v práci a připomínat jim, že nemají krást a smilnit, že se nemají opíjet a mluvit rouhavě. Ale jde o to, že se nebudeme podílet na těchto věcech a zjevně se od nich budeme distancovat. Nenecháme se do nich namočit, i když lidé kolem nás si to budou velmi přát. Je to jako když jedna starší žena, která byla zvyklá celý život tvrdě pracovat, nastoupila do továrny k pásové výrobě a mladší kolegyně ji začaly zanedlouho šikanovat a dělat jí nejrůznější naschvály. Proč? Protože tato žena pracovala na více než sto procent, zatímco její kolegyně na sedmdesát. A dokud všechny pracovaly na sedmdesát, pořád bylo co dohánět a nikdo nevybočoval, ale když tato žena začala pracovat na více než sto procent, najednou bylo zjevné, že sedmdesát je málo a že je možné pracovat mnohem lépe. Přesně tohle znamená být světlem světa a vynášet na světlo špatné skutky temnoty. Proto Boží slovo klade takový důraz na poctivost, spravedlnost a věrnost. A na tomto místě je zdůrazněno právě jednání. Jednání, které usvědčuje, jednání, které ukazuje, že je možné dělat věci jinak.

Možná vás budou mít druzí za blázny nebo za hlupáky. Za socialismu platilo heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“, a pokud se člověk tím heslem neřídil, byl považován za hlupáka. Právě tak se budou lidé dívat na křesťana, který chce správně zaplatit daně, který se ozve, když mu prodavač v obchodě vrátí víc, než měl. Lidé nebudou spokojení, když nebudete chtít dělat hloupé vtipy o manželství, nebo když budete zdůrazňovat věrnost své ženě nebo svému muži. Budou usvědčováni, když budete vychovávat své děti a nebude vám jedno, co dělají nebo s kým tráví čas. Vedle správného jednání totiž výrazně vyniká jednání nesprávné. Ale znovu se musíme vrátit k tomu, že náš text mluví především o skutcích křesťanů – o skutcích světla i skutcích tmy v životech křesťanů. O nevěřících je napsáno, že nás budou nenávidět, když se už spolu s nimi nebudeme vrhat do proudu prostopášnosti (1Pt 4,4), bude je to dráždit a budou vás urážet. Problém je, že podobnou reakci často můžete zakusit i od lidí, kteří se považují a prohlašují za křesťany.

Pokud se spolu s nimi nechcete podílet na některých věcech, pokud máte díky Písmu vyhraněný názor na to, co je to hřích – například že homosexualita je hřích, nebo ekumenické bohoslužby jsou modloslužbou – budou vás považovat za extrémisty, bude je vaše jednání dráždit a budou vás urážet. Ale to není něco, čím bychom se měli nechat odradit. Vždyť stejně uráželi i Pána Ježíše Krista.

Boží slovo je na tomto místě velmi jasné. Ve druhém listu do Tesaloniky mluví Pavel o bratrech, kteří nechtějí žít podle naučení, která jim předal. Je tu řeč o bratrech – a chtěl bych to podtrhnout, že jde o bratry, tedy o lidi, s nimiž budeme na věčnosti oslavovat Beránka, který zaplatil svou krví za naše hříchy. Přesto Boží slovo říká, že pokud nějaký bratr nechce následovat Písmo:

• 2 Tesalonickým 3:14-15 … dejte mu znát, že k vám nepatří; tím bude zahanben. Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra.

Oddělte se od bratra, který nejedná správně, dejte mu znát, že k vám nepatří. Tím vynesete na světlo jeho špatné jednání, tím bude usvědčen, a pokud mu Bůh dá svou milost, bude činit pokání a napraví své jednání. Když jsou tyto skutky vynesené na světlo, když jsou pojmenované podle pravdy, je jasné oč jde – je jasné, že jde o hřích, z něhož je třeba činit pokání. Tohle je způsob, kterým je vyvýšen Pán Ježíš Kristus. Podívejte se do dalšího verše, kterým se více budeme zabývat příště:

• Efezským 5:14 A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

Kde jednáme podle Božího slova, kde stavíme na samotném Písmu, tam září Kristus. Kde se jedná podle lidské moudrosti, tam bude mnoho skrytých věcí, které jsou ohavností a není dobré je ani zmiňovat. Ale kde se rozjasní, tak přichází Kristus, tam je vyvýšen jeho kříž, jeho dílo smíření, tam jsou lidé usvědčování z hříchu a z bezbožnosti, tam jsou skryté věci – obyčejné skryté věci lidského srdce – vynášené na světlo, odhalované, usvědčované. Tam jdou lidé v pokání ke Kristu, padají na kolena před Pánem a prosí ho o milost a slitování, prosí o nové srdce, o nové naplnění Duchem svatým, prosí o to, aby Kristus zářil v jejich životě a ve světle jeho záře veškerá temnota a veškerý hřích zmizely. To je dílo Boží milosti v Božích dětech a skrze ně. Tam se zjevuje sláva Kristovy církve. Pojďme nyní sklonit svou hlavu k modlitbě a prosit Boha o slitování a milost.