Prostá víra (Lk 5,12-16)

Chci! Buď čist!

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 10. srpna 2008

Dobrý den milí bratři a milé sestry. Otevíráme dnes znovu společně Lukášovo evangelium. Ale než se pustíme do našeho dnešního textu, chtěl bych, abychom si připomněli něco z toho předchozího. Lukáš nám v páté kapitole předkládá tři příběhy, které začínají slovy „stalo se" - E překlad toto nepřekládá, ale používá slovíčko jednou (nebo „v jednom městě", „jednoho dne").

Tři podobné příběhy, tři podobné situace - pokaždé je zde nějaký odborník, který musí kapitulovat před Ježíšem a jeho mocí a pokaždé celý příběh ústí do svědectví o Kristu a vede ke chvále.

V prvním příběhu jsme viděli profesionálního rybáře - Šimona, který po celonoční neúspěšné práci na Pánovo slovo - na slovo učitele, tesaře, zajíždí na hlubinu a dvě lodi nemohly uvézt úlovek, který jim Pán přichystal. Tento příběh vrcholil tím, že Šimon padl před Pánem a vyznal:

• Lukáš 5,8 Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.

Petr rozpoznal, kdo je Pán. Byl to bod zlomu v jeho životě a od této chvíle byl ochotný Pána následovat všude, kam půjde. My jsme to mohli vidět v posledním verši prvního příběhu páté kapitoly, kdy rybáři všechno nechali tak, jak to bylo, a následovali Pána. Všechno opustili a šli za ním.

Následující příběhy, které nám Lukáš předkládá, jsou velice podobné. Ve druhém příběhu Ježíš očišťuje malomocného člověka a ve třetím odpouští hříchy chromému, kterého přinesli jeho přátelé a potom ho uzdravuje. Pán znovu ukazuje svou velikost a moc, velice jasným způsobem dokládá své Božství a vede lidi ke chvále a k uctívání, a v tom všem vidíme Jeho soustředění se na cíl - na kříž. V tom všem shonu uvidíme Jeho jedinečný soukromý vztah s Otcem.

Budeme společně číst z Lukášova evangelia 5,1-26 a přečteme si všechny tři příběhy, které Lukáš popisuje. Potom se budeme zabývat druhým z těchto tří příběhů.

Ježíš odchází od Genezaretského jezera a pokračuje ve své cestě po galilejských a judských městech. To byl jeho záměr, jak o něm mluvil ve čtvrté kapitole:

• Lukáš 4,43 Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán.

Tak Ježíš prochází krajem a zvěstuje evangelium, vyučuje zástupy a lidé žasnou nad mocí, která doprovází jeho učení i jednání.

• Lk 5,12 V jednom městě, kam Ježíš přišel, byl muž plný malomocenství. Jakmile Ježíše spatřil, padl tváří k zemi a prosil ho: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit."

Marek zasazuje tento příběh někam do Galileje a podobně také Matouš. Lukáš říká, že to bylo někdy poté, co odešel od Genezaretského jezera. Nevíme více o místě, kde se tento příběh odehrál, dokonce nevíme ani mnoho o člověku, kterého se tento příběh týká.

Ale něco přece jenom víme. Byl zde člověk, který byl slovy Lukáše plný malomocenství. Matouš i Marek říkají, že to byl malomocný, ale Lukáš jako pečlivý historik a možná také lékař říká, že ten muž byl plný malomocenství.

Malomocenství je infekční nemoc, která se navenek projevuje jako kožní onemocnění. Tato nemoc je způsobena parazitující baktérií, která je velice zvláštní. Navzdory mnoha předsudkům není malomocenství silně nakažlivé a je vyléčitelné a v mnoha případech také dochází k tomu, že se vyhojí samovolně. Často dokonce tato infekce probíhá bez klinických projevů. Ovšem tam, kde tato nemoc propukne a kde se rozvine do těch známých fází, je velice nepříjemná.

Člověk, který byl malomocný, trpěl mnoha způsoby. Předně trpěl fyzicky, protože tato nemoc v konečné fázi vede k tomu, že člověku v důsledku obranných mechanismů organismu doslova uhnívají končetiny. Sám organismus se takto snaží zbavit cizopasných baktérií. Člověk může se svou nemocí žít deset, dvacet, ale i padesát let. To muselo být strašlivé.

Další utrpení, které tato nemoc způsobuje, je sociální utrpení. Člověk trpící malomocenstvím je vykořeněn ze svého přirozeného sociálního prostředí a musí žít na odděleném místě. V minulosti (zvláště ve středověku) byl takový člověk odsouzen v komunitě stejně postižených. Nesměl do společnosti, a pokud přece, musel být cele zahalený, a musel volat: „malomocný, malomocný". Tato nemoc oddělovala člověka od společenství a vyčleňovala ho z normálního života.

Ale bylo zde ještě další utrpení. V Izraeli byl člověk postižený malomocenstvím nečistý. Rituálně nečistý - to znamenalo, že se nemohl podílet na uctívání Boha společně s ostatními. Nemohl přinášet oběti, nemohl mít společenství se svatým Bohem.

Malomocenství bylo jasně definováno Božím zákonem a konkrétní příkazy nalezneme ve 13. a 14. kapitole knihy Leviticus. Jsou tam přesně popsány způsoby, jak rozpoznat malomocenství - na člověku, na předmětech nebo na domě.

Předměty, které byly postižené malomocenstvím, měly být spáleny. Dům - pokud byl postižen malomocenstvím - měl být stržen a všechen materiál z tohoto domu měl být vynesen za město na nečisté místo.

Předpisy ve Starém zákoně, které se týkají malomocenství, jsou velice obsáhlé a detailní. Boží Slovo ale také jasné říká, že ten, kdo dopouští malomocenství je Bůh.

• Leviticus 14,33-35 Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi a Áronovi: "Až vejdete do kenaanské země, kterou vám dávám do vlastnictví, a já raním malomocenstvím některý dům v zemi, kterou budete mít ve vlastnictví, půjde majitel domu a oznámí knězi: »Zdá se mi, jako by byl můj dům postižen.«

Podobně když byl člověk uzdraven z malomocenství, tak čteme o tom, že poté, co vykonal několik obřadů, jako bylo oholení celého těla, měl obětovat oběti za vinu, oběti přídavné i zápalné. Měl se očistit od své viny.

Jasně to vidíme na příkladech lidí, kteří byli raněni malomocenstvím - jednou z nich byla Mojžíšova sestra Miriam (Nu 12). Když reptala proti Mojžíšovi a chtěla mít stejnou moc jako Mojžíš, tak ji Bůh ranil malomocenstvím, ale po Mojžíšových modlitbách byla uzdravena - zůstala pouze sedm dní nečistá. Dalším takovým člověkem byl král Uzijáš.

• 2 Paralipomenon 26,16-21 Jakmile svou moc upevnil, jeho srdce se stalo domýšlivým, až se úplně zkazil a zpronevěřil Hospodinu, svému Bohu. Vstoupil do Hospodinova chrámu, aby pálil kadidlo na kadidlovém oltáři. Tu za ním vstoupil kněz Azarjáš a s ním osmdesát Hospodinových kněží, statečných mužů. Ti se postavili proti králi Uzijášovi a řekli mu: "Tobě, Uzijáši, nepřísluší pálit kadidlo Hospodinu, neboť to je záležitost kněží, synů Áronových, posvěcených k tomu, aby pálili kadidlo. Odejdi ze svatyně, poněvadž ses zpronevěřil. To ti u Hospodina Boha k slávě nebude." Uzijáš se rozběsnil. V ruce měl kadidelnici, aby pálil kadidlo. Jakmile se vůči kněžím rozběsnil, vyrazilo se mu na čele malomocenství před očima kněží v Hospodinově domě u kadidlového oltáře. Azarjáš, hlavní kněz, i ostatní kněží se k němu obrátili, a hle, byl na čele malomocný. S hrůzou ho odtud vykázali. I on sám se snažil spěšně vyjít, neboť Hospodin ho ranil. Král Uzijáš byl malomocný až do své smrti. Jako malomocný bydlel v odděleném domě, poněvadž byl vyobcován z Hospodinova domu. Jeho syn Jótam byl správcem královského domu a soudil lid země.

Bůh tyto lidi - Uzijáše i Miriam - ranil malomocenstvím. Ale Bůh také uzdravoval z malomocenství. Jedním příkladem je Miriam, dalším takovým příkladem může být syrský generál Naamán, o kterém mluvil Pán Ježíš ve svém kázání v Nazaretu. Když uzdravil Naamána, tak zároveň potrestal malomocenstvím Elíšova mládence Géchazího, který se chtěl nečistým způsobem zmocnit nějakých věcí z darů, které Naamán přivezl jako dar za své uzdravení a které Elíša odmítl (2Kr 5).

Tak jsme si trochu popsali malomocenství a jeho kontext a nyní pojďme zpátky do Lukáše. Ježíš se setkává s malomocným člověkem. Chci, abychom si dobře všimli postoje, s jakým malomocný člověk přichází za Ježíšem.

Tento člověk, když se setkává s Ježíšem, padá před ním na tvář a uctívá ho. Matouš říká, že se mu klaněl, Marek mluví o tom, že ho prosil na kolenou, klaněl se mu a Lukáš píše doslova, že ho uctíval - padl před ním na tvář. To byl obvyklý způsob uctívání Boha. Je tam použité stejné slovo, jaké se používá o uctívání.

Je to velice zajímavé srovnání - Petr, když viděl veliké zázraky a když Ježíš naplnil jeho osobní potřebu, tak je naplněn bázní, padá před Pánem a uctívá ho.

Neznámý malomocný uctívá Pána, a s velikou důvěrou mu říká - jestliže budeš chtít, tak mě můžeš uzdravit. Petr s určitou neochotou a nedůvěrou říká „na tvé slovo, Pane", a potom padá před Ježíšem a vyznává svou vlastní hříšnost. Petr viděl a věřil - zatímco malomocný muž neviděl a uctíval Pána s důvěrou.

V jeho slovech není ani stín pochybnosti. Jsou plná jistoty. Jako kdyby říkal - vím, že mě můžeš uzdravit, Pane. A tak přicházím s pokornou prosbou, a jestli se ti to bude zdát vhodné, tak mě prosím očisti. Jestli chceš, tak můžeš!

Tento člověk přichází s obrovskou vírou. Je to veliký rozdíl mezi tímto a jiným člověkem, který měl podobný problém:

• Marek 9,22-24 A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám." Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří." Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"

Tento volá - můžeš-li a potom - pomoz mé nedověře, malomocný říká, vím, že můžeš, tak jestli chceš, Pane ... Vnímáte ten rozdíl důvěry a odevzdanosti jednoho a pochybností a nedůvěry druhého?

Víra je důležitá - skrze víru jsme spaseni:

• Skutky apoštolské 16,31 Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.

Ve víře žijeme a naše víra v Pána má být viditelná na našich životech. A tak tento text nám ukazuje, že víra je opravdu důležitá a není jedno, s jakým postojem přicházíme k Pánu, ale také nás učí něco důležitého o Pánu:

• Lk 5,13 On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." A hned se jeho malomocenství ztratilo.

Ježíš tady odhaluje tři věci, které jsou ohromné. Tou první věcí je soucit, vcítění se do druhého člověka, nebo bychom to mohli nazvat přijetím druhého jako sebe rovného. Ježíš natahuje ruku a dotýká se malomocného. Pro každého Žida byl malomocný člověk nečistý, a kdo se ho dotkl, kdokoliv by vešel do domu, který byl postižen malomocenstvím, byl nečistý až do večera. Proto se Židé vyhýbali malomocným lidem. Nechtěli s nimi přijít do kontaktu. A tito lidé prožívali tento sociální deficit. Mohli jste je najít na ulicích nebo podél cest, u bran měst, jak žebrají a prosí kolemjdoucí o slitování. A dostávalo se jim tohoto slitování, ale vždy to bylo takovou formou, že jim bylo naprosto jasné, že nepatří do většinové společnosti. Nikdo se jich nechtěl dotýkat.

Ale Ježíš to udělal. On prokázal svůj soucit s malomocným člověkem a dotkl se ho.

• Marek 1,41 Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl:"Chci, buď čist."
• Matouš 8,3 On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." A hned byl očištěn od svého malomocenství.

Všichni tři evangelisté, kteří popisují tento příběh, popisují stejnou věc - totiž to, že se Ježíš dotýkal člověka, který byl malomocný. Ukazuje nám to na soucit, který má Bůh s lidmi.

Druhou věc, kterou se můžeme naučit z Ježíšovy reakce je, že CHCE. Učitelé hnutí víry často citují tento verš a říkají, že Bůh chce lidi uzdravit a na základě toho, my můžeme přijít k Bohu a požadovat od Něj uzdravení. Podle těchto učitelů je to naše právo - Bůh to přeci chce.

Podívejme se ale do tohoto verše a všimněme si několika podstatných věcí. Tou první je, že tento verš je uvedený v určitém kontextu a v tomto kontextu se týká jednoho určitého člověka, který byl malomocný a který ještě navíc vůbec nežádal o uzdravení. A tak jsem přesvědčen o tom, že se mýlí tito učitelé, kteří tvrdí, že máme nárok na uzdravení a musíme hlavně věřit, že Bůh nás uzdraví. Je to velice zavádějící učení, které nás odvádí od soustředění se na Krista - o kterého zde jde především - k soustředění se na sebe sama. A to je něco, co nás může úplně odvést od pravdy evangelia.

Přesto si myslím, že tento verš patří mezi verše, které ukazují na to, co Bůh chce. Je jedním z mnoha veršů v Písmu, které nám přímo odhalují, co je v Božím srdci, jaké jsou Boží touhy. Vybral jsem několik z těchto veršů a další jsem vám napsal do osnovy, kterou máte.

První věc se týká Boží vlády. Bůh vládne naprosto neomezeně - a to jasně a zřetelně vyplývá z toho slůvka, které vyřkl Pán Ježíš: Chci!

• Žalmy 115,3 Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.
• Žalmy 135,6 Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních.

Bůh vládne tak, jak chce On sám. Ale na dalších místech vidíme ještě nějaké delší, velmi specifické věci, které se týkají Božího chtění:

• Jeremjáš 29,11 Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.

Bůh má nějaký záměr - chce jednat s lidmi a dát jim naději. Dokonce čteme:

• Žalmy 14,2 Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.
• Deuteronomium 29,12 že si z tebe dnes ustavuje svůj lid a chce ti být Bohem,
• Izajáš 30,18 Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat, vyvýší se, slituje se nad vámi. Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají.

Bůh se chce slitovat a chce zde mít svůj lid. A dokonce ukazuje na to, jak toho dosáhne:

• Jeremjáš 33,3 Volej ke mně a odpovím ti. Chci ti oznámit veliké a nedostupné věci, které neznáš."
• Izajáš 55,11 Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal."

To je přesně to, co Ježíš dělal - kázal evangelium Božího království. A skrze Boží Slovo povolává Boží lid - lid, jehož Bohem je Hospodin. Lid, který je zvláštním Božím vlastnictvím. A tento lid je nejenom z potomků Abrahama, ale také z pohanů, tedy z nás. Bůh poslal své služebníky, aby nesli evangelium dalším lidem.

• Skutky apoštolské 22,21 Ale Pán mi řekl: `Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!´ "
• 1 Timoteovi 2,4 (Bůh) chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
• 2 Petrův 3,9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

Z těchto uvedených veršů, které nám dávají nahlédnout do nitra Božího srdce, můžeme jasně vidět, že to, oč jde Pánu na prvním místě, není uzdravení fyzických problémů člověka, ale spasení člověka. A o to šlo i v naše příběhu. Ten malomocný, který spěchal ke Kristu a uctíval ho, volal po jediné věci - očisti mě! Dej mi milost, abych mohl zase uctívat Boha. A Pán na tuto jeho touhu jasně odpověděl. A odpovídá skrze tento příběh také nám. Apoštol Pavel položil otázku věřícím v Římě:

• Římanům 2,4 Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?

To je to podstatné, oč zde běží. Nedávno jsem četl článek o lidech z jedné poblouzněné křesťanské skupiny a tito lidé, s nimiž autor toho článku mluvil, velmi často opakovali - Bůh funguje. Bůh funguje jako řešení mé nemoci, jako řešení mých financí, jako řešení mých problémů, ... Bůh funguje. Tito lidé často používají Boha jako nástroj řešení svého dočasného života. Automat na spokojený život. Ale tento Bůh je někdo jiný - my jsme si to ukázali v těch verších, které jsem četl. Tento Bůh je svrchovaný Pán, který nás volá k tomu, abychom Ho hledali a snažili se ho poznat, v pravdě skrze jeho Slovo.

To je druhá věc, kterou zde Ježíš prokazuje. A to poslední je, že se dává poznat jako ten, kdo je mocný, jako ten, kdo vládne nad každou nemocí.

Je fascinující pozorovat, jak Ježíš jedná. Prostě a jednoduše. Dotýká se člověka, říká slovo a ten člověk je čistý. Tečka. Hotovo. Nic víc. To stačí. Není tu žádné divadlo, žádné kejkle nebo zaříkávání. Žádné obřady nebo vypjatá atmosféra. Jedno slovo a je to. On je Pán.

A hned se jeho malomocenství ztratilo. Bůh uzdravuje. Jasně a zřetelně. Petr zajel s lodí na hlubinu, hodil sítě a nemohli je utáhnout. Sítě se jim trhaly. Musela přijet druhá loď, aby všechno uvezli.

Pán znovu prokazuje svoji moc. Poprvé to bylo nad přírodou a jednalo se o naplnění fyzických potřeb - rybáři neměli žádný úlovek. Na Pánovo slovo - měli dvojnásobný úlovek. Nyní se jedná o naplnění fyzických a zároveň duchvoních potřeb člověka. Tento člověk je uzdraven ze svého malomocenství, ale zároveň je očištěn a může uctívat Boha. A on uctívá Boha - v Duchu a v pravdě, protože poznal Ježíše Krista.

Pojďme dál v našem příběhu:

• Lk 5,14 Přikázal mu, aby nikomu nic neříkal: "Ale jdi," pravil, "ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví."

Jak je to zvláštní slovo a jak úzce souvisí s onou jednoduchostí, s níž Pán uzdravoval. Nikomu nic neříkej. Zkuste se vžít do kůže - do obnovené kůže toho člověka, který byl uzdraven. On byl očištěn, on byl čistý. Mohl uctívat Boha. Mohl vést normální život. A o tom všem má mlčet?

Ty důvody, proč to tak Pán chtěl, najdeme hned v následujícím verši, ale než se k němu dostaneme, chtěl bych se ještě zastavit u toho malomocného.

Víte, on byl jako my. A my se můžeme hodně naučit z jeho jednání. Jsme totiž jako lidé, postižení malomocenstvím. Je tady něco, co na nás tak snadno přichytí, co se objeví zničeho nic a nejde to dolů. Je to hřích, jehož se sami nikdy nemůžeme a nedokážeme zbavit. Jedině Pán může. A chce!

Takže to, co musíme udělat, je, běžet k Pánu, tak jako běžel tento malomocný. Ale dva postoje jsou nutné, k tomu abychom došli vyslyšení.

Tím prvním je pokora. Ten člověk řekl Pánu: jestli chceš, tak můžeš. Jestli chceš. Ukázali jsme si, co Pán chce a také to, že opravdu chce. Ale také chce vidět tento náš postoj. Pokorný a tichý. Je to postoj apoštola Pavla, který je zároveň dobrým příkladem toho, že fyzické uzdravení není vždy to nejdůležitější.

• 2 Korintským 12,7-9 A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.

Apoštol Pavel pokorně prosil Pána a Pán mu odpověděl. Jasně a zřetelně. Nebylo to tak, jak si to Pavel představoval, ale bylo to přesně tak, jak si to Pán představoval.

Tím druhým postojem je víra. Už jsme jí zmínili, ale chtěl bych to zopakovat. Musíme přicházet k Pánu s důvěrou. S odevzdanou důvěrou - je to Tvoje věc, Pane, jak to vyřešíš. Ale Ty jsi to řešení. U tebe je řešení. Prostá a jednoduchá víra - to je to, co zachraňuje.

• Efezským 2,8 Milostí tedy jste spaseni skrze víru.

A my to můžeme také vidět na tom, co říká Ježíš tomuto muži. Jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění. Jim na svědectví.

Jdi za knězem, který je odborník na malomocenství, ale který nikdy nedokáže malomocenství vyléčit a ukaž mu své očištěné tělo. A obětuj za své očištění. Obětuj oběť za hřích.

Tady byl člověk, který byl očištěn Ježíš, beránkem, který snímá hříchy světa a měl jít a obětovat beránka, který nemůže očistit žádný hřích, měl ho obětovat za své očištění.

Udělej to jim na svědectví. Ježíš mě očistil. On je oběť smíření za naše hříchy. Dokonalá oběť, jednou provždy přinešená. Znovu a znovu to měli kněží slyšet a vidět. Přesto to byli právě oni, kdo znovu přinesli i tuto beránkovu oběť - kdo ho nechali ukřižovat.

Jdi za knězem a ukaž, že bylo naplněno Boží Slovo, obětuj za své očištění. Nikomu nic neříkej.

Proč to tak Ježíš chtěl? Podívejme se do následujícího verše:

• Lk 5,15 Zvěst o něm se šířila stále víc a scházely se k němu celé zástupy, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí.

Ježíš nestál o velkou popularitu. A Marek nám říká něco o neposlušnosti tohoto očištěného muže a také o dopadu, jaký to mělo na Ježíšovu službu.

• Marek 1,45 On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.

Zástupy se hrnuly, aby slyšeli Ježíše a aby byli uzdraveni ze svých nemocí. Jak moc kontrastuje šestnáctý verš s patnáctým:

• Lk 5,16 On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil.

Ve čtvrté kapitole jsme viděli krátkou epizodu: Pane, všichni tě hledají! Musím jít kázat evangelium ještě do jiných měst.

Všichni se hrnou k Ježíši, ale On odchází před zástupem na pustá místa, aby se modlil.

• Lukáš 4,42 Když nastal den, vyšel z domu a šel na pusté místo; zástupy ho hledaly. Přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel.
• Marek 1,35 Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.

Ježíš nám tady dává další velkou lekci. Některé věci vypadají dobře a zdají se být naléhavé a vyžadují naší pozornost. Ale jsou věci, které jsou opravdu důležité, a na ty je třeba se soustředit. A tak přestože se na Ježíše hrnou zástupy, On se nestává otrokem zástupu, ale soustředí se na to, co je důležité - na to, proč přišel. Soustředí se na kříž. To je ten důvod, kvůli kterému se stal člověkem. To byla vůle Otce, kterou přišel naplnit a dokonat.

Myslím, že to byl hlavní předmět jeho modliteb a důvěrných rozhovorů s Otcem. Ježíš střežil svůj vztah s Otcem, jak jen mohl. To bylo pro Něj to nejdůležitější.

Udělej prioritu ze svého vztahu s Bohem a dostaneš společenství Božího lidu i službu lidem kolem sebe.

Udělej prioritu z lidí kolem sebe a ze společenství a přijdeš o vztah s Bohem i o společenství s lidmi.

Ježíš Kristus se prokazuje jako Pán - nad přírodou při zázračném rybolovu, nad tělesným, fyzickým životem, i nad rituálním životem, když očišťuje malomocného. On je Pán. Jemu patří všechna chvála a naše uctívání.