O plné náruči! (Rt 1,19-22)

Noemi se vrací domů. Nalezne domov?

Pavel Borovanský, 12. listopadu 2017

Rút 1:19 Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: "Je toto Noemi?" 20 Odvětila jim: "Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. 21 Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?" 22 Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.

Pokoj vám domácí víry, pokoj a milost i vám všem, kteří jste příchozí hosté, nebo hledající. Kolo týdne se otočilo v pomyslném stroji času a je tu opět neděle a s ní výsada, milost a požehnání všech křesťanů. Společné shromáždění. Není to obyčejné shromáždění lidí. Je to Boho-služebné shromáždění. Bohoslužba jak už samo slovo napovídá, má jen jedno zaměření, jeden cíl. Sloužit Bohu a Jeho vůli! Jaká je Jeho vůle? Je svatá, tedy dokonalá, vyvýšená a oddělená od pohnutek a smýšlení lidí, kteří jsou všichni padlí a hříšníci. Prorok Izajáš puzen Duchem svatým praví toto.

• Izajáš 55:8-9 „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“

Můžeme Boží vůli pro společná shromáždění nějakým způsobem konkrétně pojmenovat? Tak abychom cíleně věděli, jak a co společně dělat na bohoslužbě? Ano můžeme.

• 1 Timoteovi 6:13-16 Vyzývám tě před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem, abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Jeho příchod zjeví v určený čas požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen.

Bůh je svatý, jediný nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho nikdy neviděl a nemůže vidět, kromě Jediného, Ježíše Krista, Ježíš je stejné podstaty a z Věčného Otce, Věčný Boží Syn věčně povstává a vychází. Bohu patří čest a věčná moc. Patří mu všechna sláva i chvála celého stvoření. On jediný má na to vše svrchované právo. A od nás mu patří veškerá naše vděčnost a dík. Vždyť se k nám sklonil ve svém Synu! V něm nás zachránil a nadevše obdaroval. Přestože nemusel.

A tak proto jsme zde. Abychom se sklonili před naším Spasitelem a Pánem Ježíšem Kristem i před Otcem v nebesích, po Jehož pravici usedl Beránek Boží, ten ukřižovaný a vzkříšený! Abychom uctívali, vzývali, chválili a poslouchali jediného, pravého a živého Boha v Jeho Synu Ježíši Kristu, On je ten pravý Bůh a věčný život. Jste-li zde přesně kvůli tomu, jste požehnaní. Přicházíte-li z jiných pohnutek, ať jsou jakékoli, čiňte pokání a volejte k Bohu o slitování. Dnes půjdeme znovu společně do knihy Rút. Do závěru první kapitoly. Přečtěme Rút 1, 19-22.

Rút 1:19-22 Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: "Je toto Noemi?" Odvětila jim: "Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?" Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.

I. Bod obratu

Ve dvou kázáních z Rút jsme zatím viděli možná pragmatické, ale svévolné a z Bohem nepočítající, bezbožné rozhodnutí muže s krásným jménem Elímelek, Bůh je můj král. Viděli jsme jeho oddělení se od Boha, pravé bohoslužby, od chrámu, smluv, zákona i od Božího lidu. Vyobcoval sám sebe a odsoudil k tomu svou rodinu. Muž má odpovědnost za svou ženu, svou rodinu. Pokud nestaví svůj život a své vztahy na Kristu a utíká před zodpovědností, či dokonce pryč od Boha, ničí a možná i „úspěšně“ zničí svou rodinu a Bůh ho povede k odpovědnosti!

 Viděli jsme, že toto oddělení se znamenalo pro něj smrt. Jeho dva syny to však neodradilo. Vzali za svůj špatný přiklad otce a šli v jeho šlépějích a ještě o kus dále. Oženili se s pohanskými ženami. A zemřeli stejně jako jejich otec. Před očima jsme měli jejich nebohou matku Noemi, která v tom všem byla nejspíše pasivně a z poslušnosti svému muži. Ale v prvním listě Petrově jsme si řekli, že naše poslušnost Bohem dané lidské autoritě končí ve chvíli, kdy nás tato autorita začne odvádět od Boha a stavět proti němu. Boha je třeba poslouchat, ne lidi.

 Nesoudíme Noemi, ani Bůh ji neodsoudil. Jen jsme viděli a i dnes uvidíme, že na Noemi to mělo veliký a špatný vliv. Setrvačnost Elímelekova špatného rozhodnutí uchvátila Noemi a semlela ji. Ztratila duchovní zrak a rozpoznání, pokud ho kdy měla. Jednala potom stejně pragmaticky, jako Elímelek. Naštěstí Bůh vstupuje do příběhu svým svrchovaným mocným způsobem, který je plný milosti. Obrací pohanku Rút od model, ke kterým se měla vrátit podle rady Noemi, k sobě k živému Bohu. Milost, kterou jí tím Bůh prokázal, se skrze Rút vztahuje na Noemi a protože Rút je v rodokmenu Krista vztahuje se i na nás. Rút 4, 17-22; Bůh je dobrý a milující. Své děti přísně vychovává a kárá všechny, jež přijímá za své děti. To je Boží milost, milovaní. V našem příběhu Božím zásahem došlo k obratu. I když ještě uvidíme něco té setrvačnosti a duchovní slepoty u Noemi. Přesto obrácení Rút je bodem obratu celého příběhu.

Noemi se svými radami u Rút nepochodila a čteme v 18. Verši, že ji přestala přemlouvat a vydaly se na cestu. V prvním verši dnešního oddílu, v devatenáctém, čteme.

19 Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město.

II. Podivné setkání po mnoha letech:

A. Lidské představy o Bohu a o Jeho jednání, jako zdroj hořkosti a slepoty

Vidíme, že ta událost byla svým způsobem veliká, významná. Jakoby obyvatelé Betléma tušili za oponou hmatatelného svrchované Boží jednání vedoucí v podstatě až k narození Spasitele. Nebo příchod cizinců byl vždy něčím, co přitáhlo pozornost zástupů. Možná Noemina rodina před odchodem do Moábu patřila k rodinám významnějším v Betlémě. Nevíme. Každopádně se seběhlo celé město, byl tam veliký dav lidí.

A událost, která měla sílu ho shromáždit, měla v sobě něco podivného: Podívejme se na konec 19. Verše a do veršů 20-21.

• Rút 1,19b-21 Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“ Odvětila jim: „Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou.“

Přirozeným během, který bychom předpokládali u takové výrazné události, je oboustranná radost lidí, kteří se znali. Vždyť se neviděli mnoho let. Představujeme si podobnou věc asi takto:

Ženy se ptaly: „Není toto Noemi, která se svým mužem před mnoha lety odešla?“ Dychtivě očekávaly odpověď, aby snad mohly dát průchod své radosti nad Noeminým návratem. Čekaly odpověď ve smyslu: „Ano, jsem to já, ani nevíte, jak ráda vás vidím. Jak jsem šťastná, že jsem zpět doma. Zpět mezi svými, uprostřed lidu, patřícímu Bohu! Jsem za to Bohu moc vděčná.“

To, co ale uslyší, je něco naprosto pro ně nečekaného. Z Noemina nitra, z její utrápené duše a z jejího zemdleného srdce, vytryskl hořký a zlý proud. Noemi se ani se svými lidmi nepřivítá a hned z první si stěžuje. Pokud jsme měli někdo v předcházejícím kázání z knihy Rút pochybnosti, když jsme slyšeli o neschopnosti duchovního rozlišování u Noemi. Pokud jsme měli pochybnosti o tom, že Noemi neviděla a nebyla schopná vidět věci v pravdě a její pohled byl tělesný. Bez špetky Božího světla a Boží pravdy. Že to byl pohled, který jako dobré pro své snachy viděl návrat k odporným, vražedným modlám Moábců. Potom myslím, že zde máme potvrzení. Noemi vidí svůj lid po mnoha letech, minimálně po deseti letech. A to první, co udělá je, že si stěžuje a obviní Boha.

B. O náruči plné a o náruči prázdné

„Neříkejte mi Rozkošná, jsem Hořká. A ten, kdo to učinil je Bůh. Úděl, jenž mi připravil je plný trpkého. Já jsem měla plnou náruč, byla jsem bohatá požehnáním života, když jsme odcházeli, ale Bůh mi všecko vzal!“

Drazí přátelé, nesoudíme nebohou Noemi, se kterou musíme souhlasit, že z lidského pohledu a chápání věcí byl její úděl velmi trpký. On byl dokonce více než trpký. Byl úděsný. Plný ztráty milovaných bytostí. Muž, jehož milovala a který jí stál po boku. Synové umírající dříve, než zplodili potomky. Můžeme k tomu přidat i ztrátu jedné z milovaných snach, Orpy. Je toho mnoho. Je toho příliš na jednu ženu, byť by byla sebesilnější.

Navíc musíme si zde ukázat jednu velmi důležitou věc. Odsoudíme-li na tomto místě Noemi, odsuzujeme sami sebe! Proč? Protože jsme stejní. Protože není na světě člověka, který by to ustál a mohl nést, aniž by nezahořkl. Ten příběh je sepsán pro naše ponaučení, právě proto, že jsme stejní.

Bůh to vše dopustil do života Noemi, aby ji vyučil a vybudoval v pravdě a nechal zapsat pro budoucí pokolení. Aby poučil a vybudoval i je a nás. Aby nás přivedl k sobě a ukázal nám, že v tomto padlém a zlu poddaném světě nemůžeme sami za sebe a bez Něj obstát. Bylo to potřebné, dobré a svrchované jednání Boha v životě Noemi. Ale ona to nevidí.

Podívejme se na to blíže. Neomi říká, že odcházela požehnaná bohatstvím života. Měla muže a dva syny. Ale to není pravda drazí přátelé. Noemino uhnutí od pravdy, její uklouznutí, odchýlení se od pravdy začíná právě v tomto okamžiku. V čase, kdy odcházeli. Ve chvíli, kdy se věřící člověk, člen Božího lidu rozhodne odejít z jakéhokoli důvodu od Boha, od zaslíbení a smlouvy, pryč z místa obecenství a bohoslužby, přestává stát na pravdě. A i kdyby byl nejbohatší, v ten okamžik se stává chudým, nuzným a potřebným! Je jako marnotratný syn z evangelií, který si uzmul nezákonně svůj podíl, odešel do světa a tam ho prošustroval, prohýřil s nevěstkami a opilci! A jsou mu určena následující slova.

• Matouš 16:24-27 Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.

 Elímelek a Noemi jsou fyzickým předobrazem, ilustrací pro duchovní skutečnosti. Vztáhneme-li Noeminu podle ní plnou náruč na požehnání života, potom v okamžiku, kdy začala následovat svého muže pryč od Boha, vykročila na cestu smrti. Žádná plná náruč, jen prázdnota, zhouba a smrt!

Zdrojem života, pramenem bytí, Stvořitelem všech věcí a Otcem duší všeho tvorstva je přeci Bůh. On stvořil a naplnil četnými zástupy nebesa i zemi.

• Nehemjáš 9:6 Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské zástupy se ti klanějí.

Můžeme připodobnit Noemi a jejího muže k Adamovi a Evě. I oni měli před sebou volbu. Jednat podle zjevené Boží vůle, nebo proti ní. Skrze Adamovo selhání vešel hřích a smrt do světa. S Elímelekem to bylo podobné, s jeho selháním vstoupila smrt do jeho života, života jeho synů, celé rodiny a tvrdě zasáhla i Noemi. Boží zjevená vůle pro národ Izraelský byla jasná, zákon, smlouva, bohoslužba, země zaslíbená. To vše bylo dané. A toho se Elímelek zřekl. Jako Adam s Evou, volil vlastní zajištění. Místo pravdy, cesta lži. A to je smrt.

Chceme mít plnou náruč podle Boha a Jeho moudré vůle, nebo náruč plnou podle naší hříšné a padlé vůle? Budeme vymýšlet a hledat v padlém světě, který je celý podle 1J 5, 19 pod mocí zla své cesty a způsoby jak zajistit svůj život a naplnit svou náruč? Nebo půjdeme ke svrchovanému, nadevše vyvýšenému a dokonale milujícímu, moudrému Stvořiteli a Spasiteli? Poslechněme si vážná, varující slova proroka Jeremjáše.

• Jeremjáš 2:10-13 Projděte ostrovy Kitejců a hleďte, pošlete do Kédaru a dobře uvažujte, hleďte, zda se něco podobného kdy stalo. Zaměnil snad nějaký pronárod bohy, ač to žádní bohové nejsou? Můj lid zaměnil svou Slávu za to, co není k užitku. Děste se nad tím, nebesa, ustrňte nesmírnou hrůzou, je výrok Hospodinův. Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží."

Nechceme se přeci dopustit stejného zla a opustit svou slávu, kterou je Bůh a Kristus Syn Boží. Nikdo z nás nechce přeci být ani jako Marta, ale chceme být jako Marie, která padla Kristu k nohám a sytila se Jeho slovem. To ona volila dobře.

• Lukáš 10:38-42 Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde."

V Bohu, u Krista je plnost. V Jeho Duchu a slovu. Tam je život a zajištění. Nikde jinde. Žádná moábská pole. Žádná pole tohoto světa, jen pole a vinice Boží a Jeho slova. A proto i kdyby nastal hlad a utrpení v zemi, utíkejme ke Kristu a ne od Něho do Moábu!

III. O zdroji, jenž náruč plní a o zdrojích, jež ji vyprazdňují a hubí.

A. Církev a plnost náruče

To přesně učinil také Elímelek. On v době těžkostí hledal zajištění života ne u Boha, ale v Moábu. A důsledek? Zemřel. A jeho synové rovněž. Když jejich otec zemřel, měli to být oni, kdo se správně rozhodnou a půjdou i s matkou zpět do Betléma. Tam měli mezi svými hledat pro sebe ženy, aby zachovali jméno zemřelého i své uprostřed Izraele. Ale oni pokračovali v cestě svého otce. Opět vidíme, jak důležité postavení má muž v životě své rodiny. Na jeho příkladu opravdu záleží!

Vidíme tedy, že Noemi nemá pravdu. Nestojí v pravdě. Žádná plná náruč, jen rozpukané cisterny, jež neudrží ani kapku vody a zchátralé rozpadlé sýpky, ve kterých vše zplesniví, nebo to sežerou škůdci a rozfouká vítr. To se stalo s plné náruče ihned po oddělení se rodiny Elímeleka od Boha a pravdy.

Jaké z toho plyne pro nás ponaučení, jaké jsou aplikace? Nejprve pro obecnou církev.

Dnes můžete vidět obecnou a viditelnou církev hlásící se ke Kristu, jak činí totéž, co Boží lid v době Jeremiáše a Elímelek v době soudců. Krásným způsobem jsme si nedávno připomněli filmem o Lutherovi dobu, kdy Bůh se sklonil ke svému lidu, aby skrze reformaci vytrhl církev z temnoty pověr a ohavného modlářství Říma, které mimochodem stále trvá. Jen dnes v kultivovanější podobě.

Bůh dal tehdy církvi Bible a kázání v národních jazycích. Upevnil svou církev na reformačních principech. A dnes? Boží lid zoufale potřebuje novou reformaci, nové Luthery. Nového Husa, nebo Kalvína. Boží lid se opět žene k rozpukaným cisternám! Spěchá na moábská pole. A co hůře, vědomě po nich dychtí. Situace je horší, než v době Elímeleka. Hlad v zemi dnes není a nemusí být. Každému je plně otevřen přístup k Božímu slovu v českém jazyce a tím i přístup k pravdě evangelia Kristova. Jenže touhy viditelné církve jsou dnes touhou Božího lidu v době Jeremjáše. Všechno je dobré, jen ne pravda Božího slova! Každá modla je přijímána, jen Kristus Bible je odmítán.

• 2 Korintským 11:4 Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!

Zjevný, viditelný Boží lid dneška pohrdl Písmem, překrucuje ho. Vytrhává z něj, co se nehodí. Trhá ho, cpe do něj věci, které tam chce mít, ale nepatří tam! Dokonce ho zavrhuje jako celek. A důsledek? Rozmáhající se, hříšná, vzpurná, slepá banda lidí, hledající pro své svrablavé uši učení, jež lahodí jejich zvráceným a zatemnělým srdcím. Říkají si křesťané. Ale co říká Písmo? Moje ovce slyší můj hlas! J 10, 27. A v Lk 11, 28 čteme.

• Lukáš 11:28 Ale on řekl: „Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je.“

Dnes vidíte ekumenické hnutí a duchovní společenství křesťanů s lidmi falešného evangelia. Vidíte ženy za kazatelnou, praktikující homosexuály vedoucí sbory a celé denominace, či církevní instituce. Slyšíte, že homosexualita není hřích. Sledujete projevy Démonických nauk v letničním a charizmatickém hnutí. Máte v církvích před očima lidské smyšlenky od evoluce až k psychologii. Pragmatismus, manažerské metody, nebo rouhavé a sprosté evangelium prosperity. Je vidět a slyšet mnoho a noho dalších špatných věcí!

 Všude na těchto místech, kde se takto pohrdlo Písmem, kde se zavrhl zdroj živých vod, tam bují nebiblické a mrtvé věci padlého těla. Tam všude se objevují pole Moábu nesoucí smrt a rozpukané nádrže, kde pokud je trocha vody, tak je zkažená, zahnívající a páchnoucí. Místo mužů, které povolává Bůh a kteří naplňují biblická kritéria o starších, vidíte v čele sborů vlky, rdousící a drásající stádo, aby z něj těžili. Rvou ovce a cpou jim do srdcí vlastní zvrácené smyšlenky a výmysly.

Místo zdroje živé vody, místo Ducha svatého a Písma, které jedině si Boží Duch používá, jen rozpukané cisterny. Každý sbor a každá generace věřících stojí na rozcestí Elímeleka. A musí volit. Moáb, nebo Izrael? Boží Duch a Boží slovo, Písmo, nebo to všechno ostatní? Co chceme držet v náručí jako církev?!

B. Jednotlivý křesťan a plnost náruče

Jediný zdroj, který vyvěrá k životu, nebo mnohé, falešné zdroje, jenž život hubí? Náruč plná podle nás a našich představ, nebo podle vůle Boží? Problémem jsou naše padlé a hříšné lidské představy, tělesný pohled na Boha a Jeho jednání, na náš život, na naše priority, potřeby a jistoty. To vše velmi často je zdrojem a pramenem hořkosti, jak jsme viděli u Noemi. Zatemňují nám více a více mysl a naše duchovní rozpoznání. To je aplikace pro dnešní věřící. Pro všechny, co se hlásí ke Kristu. Pro církev jako celek, ale také pro každého jednotlivého křesťana. Kde je můj život. Můj poklad, má plná náruč? Je v pravdě, u Krista, Jeho Ducha a Jeho slova, je u Písma? Klečím jako Marie u Jeho nohou, nebo mne pohltily starosti tohoto světa jako Martu?

Nebo hledám dokonce plnost a život v čemkoli jiném? V penězích, v moci, ve sportu, ve vzdělání, v lidech, v politice, v tělesných požitcích? Můžete si dosadit cokoli, ale nic z toho nemůže naplnit a zajistit náš život. Jen ho to zahubí!

 Evangelium je ale o životě a o živém těle Krista, o církvi. Život těla je harmonie celého organismu. Aby tělo pracovalo správně, musí i každá jedna buňka pracovat správně. Stavět svůj život na pravdě, na Kristu.

• Matouš 7:22-27 Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."

Svým správným fungováním prospívá jednotlivá buňka celému tělu. A to je na ní v tomto ohledu závislé. A buňka je závislá na správném, pravdivém fungování celého těla. Disharmonie, chaos přináší smrt malé buňce i celému tělu.

Nejvíce jako jednotlivec mohu prospět sboru, jen když budu budovat svůj život na Kristu. To je má největší služba. Když rostu, roste i tělo, sbor a naopak. Nestojím-li pevně na Kristu, potom, i kdybych ve své rodině a ve sboru obstarával všechnu službu od přípravy židlí, přes chvály až ke kázání, nestavím-li osobně na pravdě evangelia Kristova, je vše k ničemu. A když sbor celkově prospívá v pravdě, profituje v něm každá buňka!

Je tedy otázkou života i smrti, co třímá v náruči sbor, ale i každý jednotlivý křesťan. Když mám sám plnou náruč dobrého, mohu a dávám dobré celému tělu. A naopak. Vidíme tedy aplikace pro církev, celé tělo, i pro jednotlivé věřící. Z jakého zdroje budeme pít jako sbor, jako jednotliví křesťané? Ze zdroje živé vody, či z rozpukaných cisteren? Čeho chceme mít plnou náruč, bohatství nebes, Krista, nebo bohatství padlého světa? A kde najdu a poznám to pravé Kristovo bohatství?

Ve stejné době žili dva muži. Martin Luther a Ignác z Loyoly. Oba se hlásili ke Kristu a říkali si křesťané. Oba měli duchovní vidění a prožitky. Ale oba se k nim postavili jinak. Ignác z Loyoly je nekriticky přijímal a vzešlo z toho okultní a mystické učení jezuitského řádu! Když jsem četl některé věci a představy Ignáce, byly odporné a zvrácené. Luther vše zkoumal a podrobil Písmu. Odmítl vidění a přimkl se k Písmu. Doslova prohlásil: „Nikdy ne nad to, co je psáno!“

Svatí, odmítejte vše, co není v souladu s Písmem. Zkoumejte vše Písmem. Dobré přidržte, špatné odmítněte v každé podobě. Tak a jen tak naplníte svou náruč Kristem!

C. Nevěřící a plnost náruče

A jaká je aplikace pro ty, kteří jsou dnes zde a Kristu nepatří? Co ti, kteří jsou nevěřící a tedy nesvatí? Je to jednoduché. Žijete život podle své vůle? Pak vězte, že jste duchovně mrtví ve svých vinách a hříších. Ef 2, 1-2 Směřujete ke smrti tělesné a později i k té horší, druhé smrti. Poslyšte Pavla z listu do Říma:

• Římanům 8:5-6 Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.

 Váš konec bude smrt v ohnivém jezeře. Na místě věčného trápení a trestu. Proto poslouchejte dobře, jak slyšíte. Poslyšte evangelium:

• Jan 5:19-29 Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn. Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete. Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu, které chce. Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.

Bůh odpustil lidem dobu, kdy Ho nemohli znát. Nyní naposledy promluvil ve svém Synu. V Kristu může Boha vidět a poznávat každý. Proto příkaz činit pokání je platný a závazný pro každého. Kdo odmítne, nebude mít na soudu výmluvu. Zaplatí věčným trestem.

Aplikace o životě a plné náruči, pro církev, jednotlivého křesťana i pro ty, co zůstávají pod Božím hněvem a nečiní pokání ze svých hříchů.

Pokud bude naše náruč plná podle vzoru Noemi, potom chvála Bohu, když nám všechno vezme a přivede nás zpět k sobě s náručí prázdnou. Tak, jako Noemi. Bůh musí vzít vše, co přináší smrt. Všechny špatné zdroje, moábská pole a rozpukané cisterny. Nelze sloužit dvěma pánům. Nelze sloučit Krista s Beliálem! A tím se dostáváme k závěru našeho textu. Od druhé poloviny 21 verše.

• Rút 21b-22 Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?"Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.

IV. Ve správný čas

A. Bůh s námi anebo proti nám?

Noemi pokračuje ve své promluvě k lidem ze svého města. Proud hořkosti způsobený bolem a špatným pohledem na Boha a Jeho jednání tryská z jejího nitra dál. Znovu odmítá být zvána Rozkošnou a vysvětluje, že to ani není možné, když se Hospodin stal jejím nepřítelem. Postavil se proti ní a určil jí zlý úděl!

Nebohá Noemi netuší, že už ani nemůže být více vzdálená pravdě, více se mýlit. Nemá ani ponětí o tom, jak přesně opačný úděl ji Bůh určil. I když před tím dopustil do jejího života věci zlé jako důsledek špatného jednání, svrchovaná moc Boží obrací vše k dobrému. Nade vším vládne!

• Římanům 8:28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Bůh vyprázdnil Noeminu náruč, aby ji znovu naplnil. Tentokrát tím, co život skutečně dává. Ne dočasný, ale věčný co kvality a plnosti. Elimelek i oba synové selhali, odváděli Noemi jen dál a dál od Boha tím i od života.

Bůh není proti ní. Je s Noemi a bojuje za ní. V pravý čas obrátil pohanskou Rút a skrze ni přivádí k sobě i Noemi. A my to uvidíme ve druhé kapitole a v celé knize Rút. Vidíme to i v posledním dnešním 22. verši.

B. Ve správný čas

• Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.

Tento verš v sobě skrývá moc jediného živého a pravého Boha. Hospodina zástupů. Ta moc je svrchovaná. Je nanejvýše dobrá, milostivá, milující a nezastavitelná. I když mnohdy působí skrytě. Je neomezená, poráží temnotu, obrací hrůzy tohoto světa v požehnání. Je to moc, která nás povolává ze smrti do života. Moc, která vzkřísila Ježíše Krista! Týká se Noemi a přivedla ji na zpět cestu života, týká se i nás.

• Římanům 6:4 Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.

Bůh jedná dokonale a ve správný čas. Amen!