Kdo bude pozván? (Lk 14,1-14)

Sláva zadních lavic

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 3. ledna 2010

Pokoj vám a milost, moji milí. Dobrý den. Zdravím vás v tuto první neděli v novém roce. Je pro mě velkým potěšením, že znovu můžeme otevřít Boží slovo a ponořit se do něj.

• Přísloví 30:5 Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají.

Boží Slovo stojí na začátku našeho vztahu s Bohem. Odhaluje nám pravdu o Bohu. Jenom Boží Slovo nám ukazuje Pána Boha takového, jaký skutečně je. Proto následujeme příklad první církve, jak ho máme zapsaný právě v Božím Slově, zapsaný mimochodem zrovna Lukášem, a scházíme se, abychom kromě jiného slyšeli Boží Slovo. Podívejte se, jak Lukáš charakterizuje tuto první církev v Jeruzalémě:

• Skutky apoštolské 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Zůstávali v apoštolském učení (B21) – to je první, co říká Lukáš na adresu jeruzalémské církve. Poslouchali Boží Slovo a jeho výklad od apoštolů. Výklad, který se soustředil na Ježíše Krista. Pojďme tedy i my otevřít Boží Slovo a budeme číst z Lukášova evangelia 14,1-14.

Máme před sebou tři příběhy, které jsou spojené jednou krásnou věcí – všechny tři jsou o hostinách. Jsou zde popsány tři různé hostiny a v následujícím podobenství od 15. verše je popsaná ještě jedna – mesiášská – hostina. Tou se ale budeme samostatně zabývat až příště.

Na těchto třech hostinách si ukážeme 1. Falešnou jistotu, s níž lidé mohou přistupovat ke Kristu, 2. Falešnou popularitu, kterou lidé vyhledávají v přítomnosti Krista a v jeho jménu nebo ve jménu náboženství, 3. Falešnou pohostinnost, kterou lidé prokazují a která je založena na zásluhách, které si lidé chtějí získat. Včechny tyto věci mluví o vztahu ke Kristu a ukazují na to, co začalo v předchozím oddíle – že cesta do Božího království není nijak snadná a lehká – a to i přes to, že rozhodně není nijak komplikovaná nebo složitá.

• Lk 13:24 Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.

Než se ale pustíme do našeho textu, tak se musíme na chvilku zastavit u kontextu a podívat se do předchozí pasáže, na kterou náš dnešní text velmi těsně navazuje. Podívejme se nyní o jednu kapitolu zpátky, do druhé poloviny třinácté kapitoly.

• Lukáš 13:29 A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království.

Když Ježíš mluví o tom, že těžké vejít do Božího království a že je nutné hledat úzké dveře a projít jimi, tak celou situaci přirovnává k hostině. Židům, kteří byli přesvědčeni o tom, že jenom oni mají právo na Boží království, říkal, že mnoho pohanů ze všech světových stran přijde na hostinu v Božím království. Ale mnohým z těch, kteří si myslí, že to mají tzv. v kapse, bude úzko – nebudou vpuštěni a zůstanou před branami Božího království. Nebudou schopni vejít. V našem dnešním oddíle si ukážeme několik projevů této neschopnosti, ale podstatu popisuje Pán v závěrečných verších třinácté kapitoly.

• Lukáš 13:34 Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste!

Kolik již dostali příležitostí, kolikrát je v minulosti volali proroci k pokání, kolikrát ústy svých služebníků promlouval Pán k tomuto lidu tvrdé šíje a chtěl je shromáždit. Ale oni nechtěli! Ta slova jsou jako výstřel. Nechtěli jste! Dokonce i v tuto vypjatou chvíli, kdy jim Pán ukazuje, že zabíjejí proroky, tak jim říká, že přesto půjde do Jeruzaléma, kde zemře. Dostanou další šanci. Bůh znovu a znovu prokazuje své milosrdenství. Ale oni – nechtějí!

Proto musí slyšet ta tvrdá slova, která jsou zapsaná v posledním verši třinácté kapitoly:

• Lukáš 13:35 Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově."

Váš dům se vám ponechává pustý – B21. Boží sláva opustila tento dům. Co tato slova musela znamenat pro farizeje – jimž byla mimochodem především určena a kteří si tolik zakládali na tom, že Bůh je právě s nimi, že oni jsou těmi, kteří se musí Bohu líbit. Byla to velmi tvrdá slova a my si můžeme být jistí, že farizeové byli velmi rozhněvaní. Přesto – nebo možná právě proto, jak za okamžik uvidíme – pozval jeden z nich Ježíše k jídlu. To nás přivádí k prvnímu bodu dnešního kázání.

I.

Falešný pocit jistoty nebo taková falešná zbožnost, která se projevuje právě u farizeů a která má být pro nás velikým varováním. Jeden z předních farizeů pozval Ježíše do svého domu.

• Lukáš 14:1 Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.

Zdá se, že tento první verš, který nás uvádí do celé situace, mluví více než srozumitelně. Jeden z předních farizeů zde podle všeho znamená jeden ze členů židovské velerady, Sanhedrinu. Pozval Ježíše k jídlu – v sobotu. To byla běžná věc mezi Židy – v den odpočinku zvali druhé lidi ke svému stolu, aby s nimi měli společenství, ale také – jak ještě dneska uvidíme i z celé řady dalších důvodů. Společné jídlo se stalo také přirozenou součástí života církve, jak můžeme vidět třeba ve Skutcích – četli jsme ze druhé kapitoly, že společně lámali chléb, nebo z 1. Korintským, kde vidíme, jak se církev scházela, aby spolu jedla.

Farizeové věděli, že Ježíš uzdravuje v sobotu a tak ho jeden z nich a ne někdo ledajaký, pozval do svého domu, aby s ním jedl. A všimněte si, jak Lukáš poznamenává – a dávali na Něj pozor. Oni ho nepozvali z lásky nebo proto, že by se chtěli dozvědět více o Božím království. Nechtěli slyšet Kristovo vyučování ani Jeho jedinečný výklad Božího Slova. Odehrává se zde totéž, co v jedenácté kapitole:

• Lukáš 11:53-54 Když odtud vyšel, začali na něj zákoníci a farizeové zle dotírat a na mnohé se vyptávat, činíce mu tak nástrahy, aby jej mohli chytit za slovo.

Pozvánka na jídlo byla jenom takovou zástěrkou k tomu, aby mohli sledovat Ježíše. Velmi dobře připravili celý plán:

• Lukáš 14:2 Tu se před ním objevil nějaký člověk stižený vodnatelností.

Nevíme, kde se tam tento člověk vzal. Nezdá se, že by patřil mezi pozvané hosty, jak naznačuje verš čvrtý, kde čteme, že ho Pán propustil. Nezdá se však ani, že by zde byl náhodou nebo že by vyhledal Ježíše podobně, jako to bylo v sedmé kapitole, kde byl Ježíš v domě farizea Šimona, když se tam objevila nevěstka, která Pánu umyla nohy svými slzami a vytřela je svými vlasy. Jenom pro vysvětlení – vodnatelnost je hromadění tělních tekutin pod kůží nebo v tělních dutinách. Může to být velmi bolestivé a rozhodně je to hodně nepříjemné. Člověk s touto nemocí se objevil před Pánem.

Zde farizeové Pána pečlivě sledovali. Cítíme za tím vším záměr. Chtěli Ježíše dostat, aby ho mohli obžalovat, postavit před soud, zbavit se ho a to nejlépe definitivně. Myslím, že atmosféra byla velmi napjatá a kromě toho – Ježíš věděl o tom všem, protože on zná smýšlení a nitro každého člověka. Takže místo aby lidé na hostině byli soudci nad Ježíšem, prokazuje se On sám jako soudce jejich srdcí:

• Lukáš 14:3 Ježíš se obrátil na zákoníky a farizeje a otázal se jich: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?"

Ježíš pokládá farizeům prostou otázku. Za ní se skrývá všechno, co chtěli farizeové dokázat. Skrývá se za ní obludná konstrukce jejich učení a jejich převrácených plánů, které osnovali, aby mohli chytit Pána za slovo. Všechno se nám začíná skládat dohromady. To, co navenek vypadalo jako pěkné pozvání k jídlu, veskrze znak zbožnosti a otevřenosti, byl ve skutečnosti vypočítavý a zvrácenými motivy vedený plán. Tady se nám odhaluje důvod, proč byl přítomen člověk stižený vodnatelností.

Farizeové tady ukazují svou „zbožnost“, která je falešná, která je vedená sobeckými motivy, která chce vyvýšit sebe sama a nechce se podřídit Pánu. Byla to zbožnost mrtvého náboženství farizeů, kteří sice mluvili o Bohu, modlili se k Bohu, mysleli si, že žijí s Bohem, ale žili jen pro svou slávu.

• Jan 5:39-40 Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.

Vytrvale odmítali Krista, nechtěli se mu poddat a podřídit se Jeho Slovu. Nehledali slávu Boží!

• Jan 5:44 Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!

Jak farizeové reagovali na Pánovu otázku?

• Lukáš 14:4 Oni však mlčeli.

Stále stejná reakce – v šesté kapitole to byl muž s odumřelou rukou

• Lukáš 6:9 Ježíš jim řekl: "Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?"

A ve třinácté kapitole žena, která měla ducha nemoci a byla sehnutá už osmnáct let:

• Lukáš 13:14 Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: "Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní."

Mlčení nebo pobouření. To byla obvyklá reakce náboženských špiček na Ježíšovy zázraky. Také v našem příběhu se po Ježíšově otázce rozhostilo ticho. Víte, myslím si, že to ticho možná přerušovalo jenom občasné zaskřípání zubů, když tito lidé nevěděli, co by měli říct a zároveň cítili, jak je Ježíšovo slovo usvědčuje z jejich pokrytectví, z jejich falešné zbožnosti, z jejich tvrdosti. Proto stále mlčeli.

Nikdo neodpověděl. Možná napjatě čekali, co Ježíš udělá. Věděli, že uzdravuje v sobotu – proto ho přece pozvali. A byli si jistí, že také on ví, co tomu oni říkají. Tak proč se jich ptá? Co mu na to měli říct? Tak mlčeli. Neřekli nic. Nemohli říct, že to zákon zakazuje, protože to zákon nezakazuje. Možná je Ježíš touto otázkou zaskočil a nevěděli, co by měli říct. Neměli žádný jasný biblický důvod, proč by nebylo možné uzdravovat v sobotu. Proto reagoval Ježíš:

• Lukáš 14:4 I dotkl se ho a uzdravil jej a propustil.

Tedy on dosáh jeho (K) a I vzal ho (B21). Nejlépe asi uchopil ho a uzdravil. A potom ho propustil. Myslím, že dům farizea nebyl nejbezpečnějším místem pro toho člověka. Ten muž byl nástrojem jednoho z předních farizeů, který si s ní zahrál velmi krutou hru. Muž s bolestivým onemocněním měl být přítomný na hostině a posloužit jako návnada, na kterou farizeové chytnou Ježíše. A tak místo aby byl důkazem proti Ježíšovi, stal se důkazem proti nim samotným. Ježíš mu ale prokázal milosrdenství. A protože diváci tohoto divadla mlčeli, tak jim klade další otázku:

• Lukáš 14:5 Jim pak řekl: "Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhnete ho hned i v den sobotní?"

Některé rukopisy mají místo syna osel, ale nijak to nemění podstatu toho, co chtěl Ježíš říci. Je to jenom jinak položená předchozí otázka – je dovoleno v sobotu uzdravovat? Nebo jiná – je dovoleno v sobotu činit dobře či zle, život zachránit, či zahubit? Kde zůstalo vaše milosrdenství? Vola ze studny plné vody vytáhnete a nedbáte na to, že je sobota, ale člověka, který je plný vody a je blízko smrti zachránit nedovolíte? Co je to za zbožnost, která je takto nelítostná? Co je to za pokrytectví, které se tváří tak pěkně a zbožně, ale uvnitř skrývá tak tvrdé a převrácené srdce?

Osel, syn nebo vůl – to všechno bylo jejich vlastní a o to by byli ochotní se bezodkladně postarat – bez ohledu na sobotu. Bylo to v jejich zájmu. Tady by utrpěli škodu. Ale člověk stižený vodnatelností? Toho mohli dobře použít – také ve svém vlastním zájmu, ale pomoci mu? To přece nebyla jejich starost! Starali se jenom a jenom o sebe a o to, aby si udrželi pod kontrolou své náboženství. A tak mlčí.

• Lukáš 14:6 Na to mu nedovedli dát odpověď.

Ano – taková je falešná zbožnost. Když jde o pomoc v nouzi, tak mlčí. Křičí jenom tam, kde se to dotýká jejích vlastních zájmů. Tam kde jde o to prosadit sám sebe a svoje „práva“. Tam, kde jsou v popředí mé potřeby. Ale kde jde o potřeby druhých? – Nevíme, … - to byla častá odpověď farizeů. Ježíš tady odhlaluje jejich falešnou zbožnost, s níž údajně střežili Boží pravdu, ačkoliv ve skutečnosti popírali Boha a jeho milosrdenství, když zneužívali lidi a odpírali Kristu. Falešná, nepravá zbožnost prosazuje sebe sama a to nás vede k dalšímu bodu našeho kázání.

II.

Máme před sebou podobenství, které nám ukazuje, jak mohou lidé usilovat o prosazaní sebe sama, o popularitu, která je vynese až na vrchol. Popularita, která prosazuje sama sebe. Pocit důležitosti, který mi říká, že já jsem Někdo a všichni kolem si musí sednout na zadek, jenom když mě zdálky uvidí.

• Lukáš 14:7 Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství:

Není jisté, jestli se toto Ježíšovo pozorování odehrálo na stejném místě, kde uzdravil muže s vodnatelností, ačkoliv je to s ohledem na verš 12 velmi pravděpodobné. Jisté však je, že to bylo znovu při hostině a že Lukáš zařadil tyto příběhy za sebe, tak aby vytvářely jediný celek. Bezcitní, údajně velmi zbožní farizeové v prvním příběhu a lidé, deroucí se o své výhody v příběhu následujícím. To vše v kontextu nebeské hostiny, o níž Pán řekl:

• Lukáš 13:30 Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední."

Kdo tedy bude první? Co nám o tom říká Ježíš?

• Lukáš 14:8-9 Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: `Uvolni mu své místo!´ a ty pak musíš s hanbou dozadu.

Ježíš má možná na mysli slova Přísloví, kde čteme:

• Přísloví 25:6-7 Před králem se nevypínej a na místo velmožů se nestav. Lépe bude, řekne-li ti: "Vystup sem", než když tě poníží před urozeným, jak na vlastní oči vídáš.

Nyní Ježíš mluví k těm, jejichž hlavní motivací je pýcha a sebestřednost. Musí být na předních místech, na těch nejváženějších. V čele stolu. V čele zástupu. U každé porady. Vždycky si musí vzít slovo a ke všemu musí také něco říci. Nebylo by to úplné, kdyby něco neřekli. Bez nich se to prostě neobejde. Tady jsou lidé, kteří jsou velmi namyšlení. Oni jsou ti dobří. Oni všechno dobře znají, všemu dobře rozumí, a nikdy nejsou ochotní říct – nevím, nerozumím tomu – jen tehdy, když z toho mají prospěch.

Víte, to není tak úplně o ambicích. Člověk může být ambiciózní a možná dokonce má být. Máme usilovat o to, abychom byli co nejlepší v tom, co děláme, čím nás Bůh obdaroval a k čemu nás povolal. Žádný křesťan se nesmí spokojit s průměrností. Průměrnost je opakem svatosti a nejlépe ji charakterizuje kompromis. A Bůh nás rozhodně nepovolal ke kompromisům nebo k tomu, abychom se schovávali v zástupu. Každého z nás naprosto jedinečně stvořil a obdaroval a chce, abychom dělali to nejlepší, co dělat můžeme. Ale teď mluvím o tom, co nám Bůh dal a k čemu nás povolal. Ale to, o čem zde mluví Ježíš, je něco úplně jiného. Ježíš mluví o sebeprosazení. O vlastních ambicích, které mnoho lidí ženou nemilosrdně kupředu. Bezohledně, bez soucitu, bez pokory, bez toho, že by přemýšleli o druhých, bez toho, že by na ně brali ohled.

Bylo to o lidech, kteří se drali dopředu, protože si mysleli, že jsou pan Někdo. Nedovolí hostiteli, pokud by chtělm, aby sám pověděl o jejich významnosti. Toto podobenství bylo ve skutečnosti znovu určené farizeům. Na jiném místě před nimi Ježíš varuje:

• Lukáš 20:46 Dejte si pozor na zákoníky, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, mají v oblibě pozdravy na ulicích, přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách.

Farizeové žili s vědomím své důležitosti. Byli se jisti svým místem v Božím království – a nejenom obyčejným místem – oni si byli jisti svým vysokým postavením v Božím království. Lidé museli vidět, jak jsou skvělí a jak jsou důležití a vážení. Každý to musel uznat. Oni měli ta roucha, dlouhé modlitby, přední místa. Oni se nebavili jen tak s někým. Jejich hlavním motivem bylo – co si budou druzí myslet? To bylo motorem jejich jednání. Ježíš učí něco naprosto odlišného:

• Lukáš 14:10 Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval a řekne ti: `Příteli, pojď dopředu!´ Pak budeš mít čest přede všemi hosty.

Vyber si pokorné místo a čekej. Znovu se můžeme podívat do knihy Přísloví:

• Př 22:29 Viděls muže, který je zběhlý v svém díle? Před králi bude stávat; nebude stávat před bezvýznamnými.

Pokud nás významnými činí místo, kde sedíme (nebo stojíme), nebo pozice, kterou zastáváme, potom vůbec nejsme významní.

Ale Ježíš v tomto podobenství nechtěl dávat jenom návod k tomu, jak se správně chovat ve společnosti. Jeho podobenství má především duchovní význam. Jeho vrcholem je jedenáctý verš, který velmi jasně učí o pokoře a opakuje jen to, co už Ježíš řekl ve třinácté kapitole:

• Lukáš 14:11 Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Nedostatek pokory, resp. pýcha, to byl jeden z vážných problémů farizeů. A je to jeden z nejvážnějších problémů také nás. Podstatou každého hříchu je pýcha. Pýcha, která začala již v ráji.

• Genesis 3:4-5 Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."

Budete sedět na daleko prestižnějším místě, než je to, na němž jste nyní. Pýcha byla ostatně také příčinou satanova pádu:

• Izajáš 14:12-15 Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: "Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit." Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!

Pýcha tím největším problémem lidí – pýcha nám brání pokořit se před Bohem. Ale – ještě jednou Př

• Přísloví 3:34 Vysmívá se posměvačům, pokorným však dává milost.

A v novozákonním podání (podobně 1Pt 5,5):

• Jakubův 4:6 Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.

Písmo je plné podobných výroků, které nás varují před pýchou a ukazují nám, že Bůh se stává nepřítelem každého, kdo by chtěl vyvýšit sebe sama nebo se činí měřítkem druhých. Křesťan je ten, kdo čeká na Boha. A Bůh ho vyvýší. Křesťanství není cestou k osobnímu prospěchu, ale je jediný způsob, jak můžeme a jak máme oslavit Boha.

Ale sláva zadních lavic, sláva čekání na Boha je v tom, že odtud vede jediná cesta – nahoru (dopředu).

Vedle toho pýcha nám brání uznat, že Bůh sám pro nás připravil cestu, která je jednoduchá. Je to pýcha, která nám říká, že spasení si musíme zasloužit. Je to pýcha, která nám brání přijmout Boží milost. Je to pýcha, která odmítá spasení jako dar, a která se nechce spokojit s pouhou vírou, ale klade další a další podmínky lidskému spasení. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání – k poslední věci, kterou zde Ježíš odhaluje a ukazuje ji jako falešnou, pokryteckou.

III.

• Lukáš 14:12 Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: "Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty.

Tady se musíme na okamžik zastavit. Bylo to normální mezi Židy zvát jedni druhé na jídlo. Hosté byli rádi a děkovali hostiteli tak, jako kdyby oběd nebo jídlo bylo zadarmo. Ovšem ve svém srdci věděli, že se od nich očekává, že prokázanou pohostinnost oplatí. A to podstatně měnilo význam hostitelových štědrých jídel i radosti hostů z těchto jídel. Tady vidíme něco, co bychom mohli nazvat falešnou pohostinností – a lék na ni – to je opět služba druhým. Proto Ježíš říká – nezvi ty, kdo ti mohou odplatit.

Nečekej na to, že dostaneš zpátky to, co „dáváš“. Protože jestliže dáváš proto, abys dostal zpátky, potom už to není dar, ale je vypočítavá investice, chladný kalkul, na němž chceš jenom vydělat. Už to není o radosti a sdílení, ale o zásluhách a sobectví. Vidíte, jak jsou všechny tři příběhy pevně spojené? Znovu a znovu Pán odhaluje lidské srdce, falešné motivy, zištnost a sobectví.

• Lukáš 14:13 Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.

To je ohromná rána. Stejná jako uzdravení člověka postiženého vodnatelností. Pane, není to mrhání peněz? Není to zbytečné rozhazování?

Moji milí, na tomto místě se dostáváme na tenký led a pohybujeme se na ostří nože. Bůh nás volá k milosrdenství, které máme prokazovat chudým, zmrzačeným, chromým a slepým. Tady jsou vyjmenovány osoby, které byly v novozákonní době zcela na okraji společnosti a byly existenčně odkázány pouze na milosrdenství této společnosti. Dnes žijeme v Evropě, která všechny podobné osoby sociálně zaopatřuje. Je jen velmi málo těch, kteří jsou existenčně odkázáni na milosrdenství druhých. A pokud takové osoby jsou, často se jedná o lidi, kteří se do takové situace dostali vlastním přičiněním, vlastním hříchem a většinou se jim v podobném postavení celkem líbí. Resp. nechtějí na něm nic měnit. Proto se musíme velmi modlit a hledat Boží moudrost, když se jedná o prokazování milosrdenství. Musíme – jako jednotlivci i jako sbor – prokazovat milosrdenství, a máme to dělat s moudrostí, ne s vypočítavostí, ale musíme to dělat tak, abychom nepodporovali druhé v jejich hříchu, ale skutečně pomáhali druhým.

• Lukáš 14:14 Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých."

S prokazováním milosrdenství je spojeno blahoslavenství a také nebeská odplata. Ještě jednou Př.

• Přísloví 19:17 Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost.

Znovu nás to vede k pokoře a soustředění se na druhé a k soustředění se na Boží slávu, nikoliv na vlastní prospěch a zisk, na vlastní zásluhy. Bůh bude odměňovat milosrdné při vzkříšení spravedlivých!

IV.

Dovolte mi na závěr udělat několik praktických vývodů z toho, co jsme dneska slyšeli:

Ježíš prokazuje milosrdenství trpícímu člověku. I my musíme jednat stejně, když se setkáváme s lidmi, kteří trpí, jsou různě postižení nebo nemocní. Nikdo není nedůležitý nebo nepodstatný. Nikdy není špatná doba pro to, abychom prokázali milosrdenství nebo posloužili druhým. Je tragické, že mnoho lidí dnes dbá více o své domácí mazlíčky než o své nejbližší, příbuzné nebo potřebné či ztracené lidi, kteří směřují vstříc peklu.

Náš Pán ví všechno a ten první příběh, který jsme četli, nám ukazuje, jak může být nebezpečné trávit čas v těsné blízkosti Ježíše, sedět s ním na hostině nebo Ho následovat na ulici – On totiž odhalí naše nitro. On je světlo světa a to, co bychom chtěli skrýt, tak on odhalí. Musíme dobře zvážit, jestli chceme riskovat konfrontaci s pravdou o nás samotných. Takže nakonec není podstatné, jestli trávíme čas s Pánem na hostině, ale je podstatné to, jaké je naše srdce – opravdu miluje Krista? Potom to nebude omezené pouze na hostiny, na společná shromáždění nebo biblické studium, ale budeme chtít být s Ježíšem stále. Kdekoliv bude On, budeme i my a naše životy budou před Ním cele odhalené.

Falešná popularita nebo pocit důležitosti byla ta další věc, kterou Ježíš kritizoval a odhaloval. Pro některé lidi je důležité, aby rozhlašovali své domnělé zásluhy a postavení. Nedovedou se skromě radovat z obecenství jako daru milosti, který dostali nezávisle na své důležitosti. Celé Písmo je naplněné učením o pokoře. A největším příkladem je sám Pán. Proto nás Duch Svatý vybízí:

• Filipským 2:5-8 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Pokora je velmi, opravdu velmi těsně spojená s předchozím bodem – se službou druhým.

• Filipským 2:4 každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

To je cesta k Božímu trůnu. Ano – i tato cesta může být zneužita sobectvím a vypočítavostí. Přesto je to cesta, kterou před nás staví Pán a svým příkladem nás učí, jak po ní máme chodit. Modleme se za to, aby nás Bůh učil pokoře. Ale dělejme to s bázní, moji milí a dobře zvažme takové modlitby, protože Bůh na ně rád odpovídá. A pokořuje nás, láme nás a vede nás na kolena a před Jeho tvář.

• Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Spěchejme ke Kristu a učme se jenom od Něj. Učme se pokoře i milosrdenství. On věděl o našem hříchu, o naší vzpouře proti Němu, o naší bezmoci. On zná naší pýchu. Přesto šel v poslušnosti až na kříž, aby nás zachránil.

• Římanům 5:8 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

Amen.