Komu umyješ nohy? (J 13,1-20)

Ježíš slouží až do krajnosti!

Jaroslav Kernal, Kladno 4. února 2007

Dneska máme vynikající příležitost otevřít Boží Slovo a soustředit se společně na text Janova evangelia. Máme ohromnou výsadu procházet Boží Slovo kapitolu za kapitolou, verš za veršem a můžeme odhalovat nádheru Ježíše Krista a Jeho Slova.

Pane, prosíme Tě o moudrost a milost, prosíme Tě o vedení Tvým Duchem. Pane, Tvoje Slovo je světlem pro naše kroky, prosíme Tě za to, abys nám Ty sám vysvětlil své Slovo, abychom rostli v poznání Tebe. Amen.

V Janovi 10 Ježíše zastavili židé při slavnosti znovuzasvěcení chrámu a položili mu přímou otázku:

Jsi mesiáš? Ježíš jim odpověděl - já a Otec jsme jedno. On se neztotožnil s Otcem, ale postavil se na roveň Otci. A židé to - na rozdíl třeba od Svědků Jehovových - okamžitě pochopili a hned chtěli Pána kamenovat.

Ježíš tu používá slovo ze Žalmu 82, v. 6 k tomu, aby dokázal své synovství a svůj nárok ne jednotu s Otcem. Oni ho chtěli ukamenovat a Pán na svoji obhajobu postavil věrohodnost Božího Slova. Podržme si v mysli dvě věci z tohoto příběhu, které nám pomohou lépe vidět velikost Ježíše ve 13. kapitole Jana.

Ta první věc je Ježíšova odpověď - On je Pán, ten, který je plný slávy a milosti, ten, který přišel od Otce a který je jedno s Otcem. On je Bůh a Pán.

Ta druhá věc - to je význam Ježíšovy výpovědi - totiž že Boží Slovo je pravda a bez chyby.

Pojďme nyní otevřít Janovo evangelium a přečteme ze 13. kapitoly od 1. do 20. verše.

První verš našeho textu nám ukazuje na to, co je smyslem Ježíšova jednání. Proč dělá to, co dělá. Tento verš je úvodem, ale je také shrnutím celého následujícího příběhu.

• 1 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.

Jan nám tady připomíná - jako už několikrát ve svém evangeliu - motiv Ježíšova jednání. Tím hlavním motivem je láska. Tak to vyniká např. ve známém verši za 3. kapitoly Janova evangelia.

• Jan 3,16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Několikrát jsme také v Janově evangeliu viděli Ježíše, jak uniká zástupu nebo svým nepřátelům a Jan to komentoval slovy, že to bylo proto, že ještě nepřišla Jeho hodina. V minulé kapitole nastal zlom. Poté, co přišli poutníci z Řecka a chtěli vidět Ježíše, Ježíš odpovídá na tuto jejich žádost slovy:

• Jan 12,23 Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.

Nyní přišla hodina, kdy bude Ježíš oslaven. Ježíš to věděl. A podle toho také jedná. Nyní zbývá krátký čas a Ježíš ho využívá k tomu, aby předal svým učedníkům to nejdůležitější. A začíná velice praktickou věcí - projevem lásky. To je základní znak křesťanů. To je vrchol služby - prokazování křesťanské lásky.

Tato láska má svůj zdroj. Její původ je v Bohu. Je to něco velmi nadpřirozeného a zároveň něco běžného, co můžeme předávat každý den. Ovšem následující verš nás uvádí zpátky na zem.

• 2 Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil,

Druhý verš nám říká něco velmi důležitého o lidském srdci. Lidské srdce je jako nádoba, kterou můžeme plnit rozličnými věcmi. Mohou to být překrásné věci jako např. horlivost pro Boží lid a Boží dílo:

• 2 Korintským 8,16 Buď Bohu dík, že dal Titovi do srdce stejně horlivý zájem o vás!

Horlivý zájem o druhé lidi. To je něco nádherného. Je to Boží dílo a Bůh v nás působí takovou horlivost. Je nádherné vidět křesťany, kteří přetékají zájmem o druhé, kteří jsou horliví pro druhé. Neznamená to být všetečně dotěrný, spíše v tichosti a pokoře sloužit. Na prvním místě na modlitbách a potom také prakticky.

Jak můžeme vyjít druhým co nejvíce vstříc? Jak můžeme projevit horlivý zájem o druhé křesťany? Přemýšlejme o tom, jak můžeme v týdnu, který je před námi, projevit tento horlivý zájem o druhé. Když totiž naše srdce nebude naplněno dobrými věcmi od Boha, tak dojde k jedné z následujících věcí - buď zůstane vlažné (a o takovém Bible říká, že ho Pán nesnese) nebo - a to je případ o kterém čteme -případ Jidáše - bude naplněno samotným ďáblem.

Druhý verš nám odhaluje tuto tragédii lidského srdce. Nejenom Bůh může vložit do lidského srdce krásné věci, ale je tady také ďábel, který obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil.

• Efezským 4:26-27 `Hněváte-li se, nehřešte.´ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.

Když dopustíme, aby hřích ovládal nás, místo abychom my vládli nad ním, otevíráme dveře našeho srdce ďáblu. Dáváme mu prostor, aby mohl jednat.

Tak to vidíme u Jidáše. Již dříve se stalo něco, co naplnilo Jidášovo srdce - Jidáš byl velmi pohoršen, když Marie rozbila drahocennou nádobku s olejem a pomazala Ježíše. Možná to byla poslední kapka pro Jidáše a on si řekl, už dost. Ježíš si tu na něco hraje a nic se neděje. Nějak to urychlíme. A tak se domluvil s velekněžími, že Ježíše zradí.

Jidášovo srdce bylo připravené. Jan nazývá Jidáše ďáblem již v šesté kapitole svého evangelia (J 6,70-71). Zde ve 13. popisuje, co se stalo - že satan ovládl srdce Jidáše. Ale Ježíš o tom věděl.

• 3 Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází,

Už podruhé Ježíš ví. Ví, jaký je Jeho původ. Zná zdroj své moci a síly. Ježíš má jistotu a tuto jistotu dává také svým učedníkům. Co bylo pramenem této jistoty? Ježíš vyšel od Boha.

• Jan 5,20 Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí;

Otec miluje Syna - to je jistota, to je nepohnutelný základ. Stejně kvůli Kristu Otec nyní miluje ty, kdo jsou Ježíše - křesťany. To je zdroj naší jistoty ve všem, co děláme. Jestli patříš Kristu, potom jsi milován Bohem stejně, jako Bůh miluje svého jednorozeného Syna Ježíše Krista. Ježíš věděl odkud vyšel a kam směřuje.

Co je zdrojem tvé jistoty? Kam směřuješ? Víš, kde je cíl tvého života? Máš v tom jistotu? Cokoliv jiného než jistota - naděje ve smyslu doufání, možnost, víra, že to tak možná bude - to všechno je NEJISTOTA a to není dobrý zdroj pro skutečnou službu lásky. Ježíš měl pevnou jistotu a proto s velikou jistotou a s velikou pokorou ochotně slouží.

• 4-5 odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

Vrchol pokorné služby - Ježíš obsluhuje své učedníky jako poslední otrok. Podívejme se na to, co tu Ježíš svým jednáním říká. Všimněme si kontextu této události:

• Lukáš 22,20-23 A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá." "Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje." A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní.

Ježíš věděl o Jidáši a o jeho zradě. Přesto mu společně s ostatními učedníky myje nohy.

• Lukáš 22,24-27 Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.

Učedníci ale přemýšlejí o o úplně jiných věcech. Ježíš jim umyl nohy, postavil se na roveň otroka a oni řeší, kdo je největší.

Ježíš jim popisuje scénu, která se stala před chvílí, kdy jim myl nohy a ukazuje jim na to, že on je ten, kdo slouží.

Ježíš jim už předtím řekl, že jim dal příklad a že oni mají jednat také tak. Tady to je podstata služebného vedení. Chceš být velký - služ. Sloužíš s pokorou - Bůh tě povýší.

Ježíš se ponížil. Nejenom že se stal člověkem, ale vzal na sebe způsob služebníka. Mohl se stát králem. On se jím stal, ale úplně jinak, než předpokládali všichni lidé kolem. Stal se králem, který prokazuje svou lásku pokornou službou.

• 6 Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"

Tady se ale děje něco divného: Petr odmítá Ježíšovu službu! Je to Petrova pokora, která ve zděšeném údivu volá: Ty mi chceš mýt nohy?

Petr je v první chvíli jistě upřímně zděšen a reaguje velmi impulsivně. Jeho jednání je v tuto chvíli pochopitelné. Jak může Pán a Bůh, Mistr a Učitel mýt nohy svým žákům?

Myslím, že nedokážeme docenit povahu tohoto skutku. Je nám vzdáleno mytí nohou druhým lidem. Na Blízkém východě to však byla celkem běžná věc. Bylo to však něco, co patřilo mezi práce otroků. Nebyla to „čistá“ práce. Člověk se při tom zamazal, musel se dotýkat druhých, pustit je až úplně k sobě. Možná byl někdy překvapen zápachem jejich nohou.

Ale také musel jednat pečlivě a dobře. Nebylo možné to nějak ošulit, aby to naoko vypadalo. Tato služby je natolik osobní, že je vidět každičká chyba. Proto je potřeba ji dělat dobře.

A Ježíš tady jedná - se vší pokorou, ale ochotně a horlivě. Jsme také ochotni dělat nepříjemnou práci? Být velmi osobní? Jít až na kůži? Riskovat, že potkáme svého Petra, který bude odmítat naší službu nebo ji bude chtít zneužít a vytřískat z ní maximum? Jak je to s námi?

• 7-8 Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš." Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."

Ježíš odpovídá velmi pokojně a pokorně. On měl právo odpovědět Petrovi úplně jinak. Ale jedná s ním velmi laskavě a pokorně. Teď to nechápeš, ale později pochopíš.

Ale Petr se nedá. Ukazuje na dvě krajnosti svého extrémismu. V originálním textu je zde velmi silný zápor - NIKDY! Petr odmítá Ježíšovu službu. A dělá to velice razantně. Nikdy!

Ježíš ale přesto odpovídá pokojně. Jasně, ale pokojně. Nenechá se od své služby odradit nepříznivými okolnostmi. A jasně ukazuje Petrovi, že On slouží a nenechá se odvrátit od svého rozhodnutí.

• 9 Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"

Petr se koupe v pocitech a domněnkách. Nejprve v záchvatu jakési pokory volá, že Pán mu nikdy nebude mýt nohy, hned nato však v obrovském nadšení a touze po společenství s Kristem chce být umytý celý. Když to jinak nejde, tak chci být úplně celý tvůj.

Petr je zmítán svými vlastními emocemi, neví, čemu má věřit, co si má myslet, neví, jak má jednat. Není zakořeněn v Kristu. A Ježíš ho znovu a znovu uklidňuje.

Je to tak, že lidé mohou být věřící mnoho let, mohou prožít velké zkušenosti s Ježíšem, ale nemusí být duchovně zralí a pevní.

Jsou lidé, kteří mají ohromné duchovní zkušenosti a přesto skončí v pekle. Podívejme se jenom na Bileáma (Nu 22) - Bůh k němu promlouval a jasně a přímo. Bůh mu otevřel oči, takže dokonce viděl anděly. Bůh dělal zázraky v jeho životě - oslice na něj mluvila lidským hlasem. Dokonce to bylo tak, že komu požehnal, tomu Bůh požehnal a koho proklel, byl Bohem prokletý. Přesto ho Nový zákon řadí do dlouhé řady falešných proroků. Jeho obdarování, jeho duchovní zkušenosti ani jeho duchovní věk nebyly známkou jeho zralosti a opravdovosti.

Petr je tady pro nás varováním. Varováním před nezralostí. Varováním před neposlušností. Varováním před pýchou, která se skrývá za pokoru.

Na druhé straně ale je Petr také vzorem: někdy možná neprožíváme intenzivní vztah s Ježíšem, protože nechceme být extrémisti. Neprožíváme povolání k velkým věcem ani pokojné a laskavé ujišťování od Pána, protože jsme umírnění, „moudří“, my jsme ti decentní křesťané, my umíme udržet tu správnou rovnováhu a tak nějak proplout životem „v klidu“. My přeci nejsme ti fanatici. Ale horlivost Petra nás usvědčuje z vlažnosti. Petr se nebál udělat chybu. Bylo mu jedno, co si budou myslet ostatní učedníci.

Ale nalezneme tu ještě jiný veliký vzor - příklad Ježíše Krista. Ukazuje nám tady, jak máme jednat s nezralými, zbrklými a chybujícími lidmi. Ježíš jedná laskavě a s velkým milosrdenstvím. Znovu a znovu - nenechává se odradit Petrem - jeho odmítnutím ani jeho nadšením. Ví, co chce a dělá to. A dává Petrovi milost.

Když vidíme nezralého křesťana, nebo chybujícího křesťana - a musíme říci, že všichni chybujeme - abychom jednali s laskavým milosrdenstvím. Je to výzva pro naše osobní životy, ale je to také výzva pro nás jako pro společenství. Dát milost lidem, kteří přicházejí nebo budou přicházet. Jednat s nimi s laskavým milosrdenstvím.

Toužím po tom, aby mezi námi byla taková atmosféra, abychom se nebáli vyznávat své hříchy. Abychom věděli a nezapomínali, že selhání patří i do našich životů a uměli vyznat své hříchy a odpustit druhým.

Mám strach z církve, kde jsou v neděli dopoledne všichni dokonalí, ale za dveřmi modlitebny nebo kostela žijí úplně jiný život. Náš text je lékem pro takovou církev - je tu dohromady pokorná služba a prokazování laskavého milosrdenství.

A Ježíš jde ve své lásce až do krajnosti:

• 10-11 Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí.

Ježíš pokorně slouží svému zrádci - slouží mu s vědomím toho, že ho Jidáš zradí. To je vrchol křesťanské služby - milovat své nepřátele.

Ježíš miloval své, kteří jsou ve světě - tedy také nás - a miloval je až do krajnosti.

• 1 Petrův 3,18 Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.

Neváhal položit svůj život. To je jistota, ve které jako křesťané máme stát. To je základ, z něhož má vycházet naše služba bližním.

• 12-13 Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.

Ježíš umyl učedníkům nohy, potom se oblékl a posadil se - nebo lépe - lehl si. Židé jedli podobně jako Římané, v leže na lehátkách.

Potom svým nechápavým a nechápajícím učedníkům položil zdánlivě jednoduchou otázku: Chápete, co jsem udělal? Rozumíte tomu? Učedníci si mohli říci no jasně, umyl nám nohy. Co je na tom k nepochopení?

Zkusme si představit tuto situaci. Ježíš se převlékl, vzal umyvadlo a obešel všechny učedníky. Umyl jim nohy. Petr přitom ztropil malý výstup. Ale Ježíš na to nedbal a v klidu dokončil svou práci. Představme si těch několik lehátek - každé lehátko bylo pro tři lidi. Uprostřed mezi nimi byl stůl. Jak na sebe učedníci koukali a přemýšleli, co si o tom mají myslet. Jak mají zareagovat? Vždyť Ježíš dělá práci otroka? Ale vždyť je to Mistr a Pán! Jediný Petr se vzmohl na nějaký aktivní odpor, ale když ho Ježíš umlčel nikdo jiný už neměl odvahu.

Vnímáte to napětí? Co teď bude? Co se stane dál? Ježíš se v klidu oblékl a položil se mezi učedníky. Ležel vedle Jana (13,23). Do této napjaté přichází Ježíšova otázka - chápete?

Nechápali, stejně jako tolikrát předtím. A Ježíš začíná s vysvětlením. Nazýváte mě Mistrem a Pánem. Rozumíte tomu dobře, že jsem Mistr a Pán, že jsem Spasitel a Král Izraele. Máte pravdu. Nebojte se, že by to bylo nějak jinak. Jsem opravdu tím, za koho mě pokládáte.

Co na tom tedy potřebujete pochopit?

• 14-15 Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.

Potřebujete pochopit jednoduchou pravdu. Člověk není tím, co dělá. Vy nechápete, že jsem vám umyl nohy, protože si myslíte, že když jsem Pán a Mistr, tak takové věci nemohu dělat. Ale já jsem vám dal svým jednáním příklad. Ukázal jsem vám, co máte dělat.

Když jsem vám já umyl nohy, myjte je jedni druhým.

• 16 Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal.

Jaké jsou hranice našeho křesťanského růstu? Na tuto otázku je jednoduchá odpověď, ale já na ní chci odpovědět otázkou:

Kdo je tvůj učitel a kdo je tvým vzorem? Odpověď na tuto otázku je odpovědí na otázku po hranicích křesťanského růstu. Můžeme růst jenom tak, jak roste ten, kdo nás vede. Toto by mohlo znamenat obrovské břemeno pro všechny vedoucí. Ale není to tak.

Je totiž jenom jeden učitel a Mistr - a to je Ježíš.

• Efezským 4,13 abychom nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.

„měřeno mírou Kristovy plnosti“.

• 17 Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.

Blažená nevědomost? Ačkoliv spasení nesouvisí se způsobem života, který žijeme, ukazuje způsob života na to, jak si stojíme před Bohem. Tělesný křesťan a nespasený člověk mají mnoho společného. Jejich životy jsou velmi podobné. A ve výsledku je to velice smutné, protože člověk, který žije podle sebe, nemůže mít žádnou jistotu v Pánu. A jistota je něco, co nám Pán dává:

• 1 Janův 5,13 Tyto věci píšu vám, kteří věříte ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život, a abyste i nadále věřili ve jméno Božího Syna.

Jan napsal, že máme vědět a mít tedy jistotu v tom, že máme věčný život. Ale poslechněte také, komu to napsal:

• 1 Janův 5,1-2 Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, se narodil z Boha. Každý, kdo miluje Toho, který zplodil, miluje i toho, který se z něj narodil. To, že milujeme Boží děti, se pozná podle toho, že milujeme Boha a plníme jeho přikázání.

Napsal to těm, kdo jednají podle Božího Slova.

Proto zde, v Janově evangeliu, čteme tato slova: Když to víte, blaze vám, když podle toho jednáte. To není o tom, že musíme takto jednat, ABYCHOM byli spaseni. Ale je to o tom, že takto jednáme, PROTOŽE jsme spaseni. Protože to víme.

Blaze vám, když to víte, budete šťastní, když podle toho budete také jednat. Jednejte podle toho, co víte o Kristu a Pán vás požehná.

• 18 Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: `Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.´

Ježíš tady mluví o svých jedenácti apoštolech. Říká - mluvím o jedenácti, i když jsem si vás vyvolil dvanáct. Jidáš Ježíše zradil. Ježíš tu připravuje učedníky na tuto Jidášovu zradu a odkazuje přitom na slova Písma. Cituje slovo Žalmu:

• Žalm 41,10 I ten, s nímž jsem žil v pokoji a jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu.

Povzbuzuje tak učedníky, aby důvěřovali Božímu Slovu. Buduje jejich víru na pevném základě. Říká jim, nyní budu zrazen a zemřu, ale je to v pořádku. Nestane se nic, co by se stát nemělo. Zkoumejte Písmo a uvidíte to. Proč to Ježíš dělá?

• 19 Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to.

Ježíš ujišťuje své učedníky. Nechce aby byli v nevědomosti, aby nějak tápali nebo nerozuměli tomu, kdo Ježíš je. Čemu tedy mají uvěřit? Na co se mají postavit?

• 20 Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.

Nakonec chce Ježíš něco zdůraznit. Je to tak vždycky, když požívá slova amen, amen. Jistě, jistě. Nebo staň se, tak to je. To je něco, čím se nedá hnout. Co to Ježíš zdůrazňuje? Autoritu svých učedníků.

• Marek 16,15 Potom jim řekl: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření.

Janovo evangelium má jednu zvláštní věc, které bych chtěl, abyste si všimli a soustředili se na ní. Jan důsledně rozděluje věřící a nevěřící. Zvlášť patrné je to v následujících kapitolách. Chtěl bych to ukončit pohledem na náš text z této perspektivy.

Koho můžeme označit za křesťana podle toho textu?

1. Kdo si nechá sloužit Kristem, ale pozor - mohou to být i nevěřící jako Jidáš u stolu Páně.

2. Kdo nazývá Krista Pánem - i zde to mohou být i nevěřící - viz Mt 7,22-27.

3. Kdo se spoléhá na Jeho Slovo - kdo důvěřuje Jeho Slovu a to znamená, že jedná podle Jeho příkladu.

Otče náš nebeský, přicházíme k Tobě jako tvoji synové a tvoje dcery a děkujeme Ti za Tvou milost, kterou jsi nám prokázal ve svém milovaném Synu Ježíši. Děkujeme Ti za jistotu, se kterou můžeme přistupovat k Tobě a za příležitosti, které nám dáváš, kdy můžeme prokazovat křesťanskou lásku jedni druhým. Dej ať k tomu můžeme dobře využít každou příležitost v tom týdnu, který je před námi. Prosíme Tě o to ve jménu Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Amen.