Ale Bůh... I. (Ef 2,4)

Nadřazenost Boha nade vším

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 27. července 2014

Pokoj vám a milost, vyvolení svatí, milí přátelé i hosté. Bůh je věrný a zachoval nás až do dnešního dne, abychom Ho mohli společně uctívat a sloužit Mu. Nyní před Něj předstupujeme a chceme slyšet Jeho hlas – ten slyšíme, kdykoliv otevíráme Jeho Slovo, Bibli. Budeme číst z listu do Efezu kap. 2,1-10 a potom svou pozornost zaměříme na začátek čtvrtého verše.

Mezi koncem první kapitoly a začátkem druhé kapitoly je ohromný, propastný předěl. V závěru první kapitoly je popis Boží moci, která nás přivedla ke spasení. Dobře to vyniká ve Studijním překladu Bible v 19. verši první kapitoly. Pavel se tam modlí, aby Bůh otevřel křesťanům duchovní oči, oči srdce, aby viděli veliké věci – a jednou z nich je:

• Efezským 1:19 …jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. (ČSP)

Je to o tom, jak velikou moc použil Bůh k tomu, aby nás zachránil. A abychom si dovedli velikost této moci představit, pokračuje:

• Efezským 1:20 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích…

To je Boží moc. Začátek druhé kapitoly nám potom ukazuje, proč tato moc byla nutná k našemu spasení. Proč nestačilo jenom něco malého, nepatrného, ale proč byla nutná převaha Jeho síly – byli jsme mrtví, byli jsme v aktivní vzpouře proti Bohu, byli jsme ovládáni světem, ďáblem a svými vlastními žádostmi – žádostmi těla i žádostmi mysli. To všechno bylo a je namířeno proti Bohu, a proto byla nutná takové velikost Boží moci.

Předěl první a druhé kapitoly nám ukazuje dvě strany moci – velikost Boží moci na konci kapitoly první a velikost lidské bezmoci v otázce spasení na začátku kapitoly druhé. Z nebeských výšin a od vznešenosti a nádhery Božího trůnu jsme se potopili do hlubin lidského hříchu, do bahna a špíny vzpoury, přišli jsme ke vzdoru, který je ve všech dětech neposlušnosti, tedy v každém, kdo nemá nové srdce, není znovuzrozený z Ducha svatého. Viděli jsme Boží hněv, který se zjevuje proti každému člověku bez Krista. Známé a křesťany hojně používané klišé říká, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka – Efezským 2,3 říká, že každý hříšník je dítětem Božího hněvu. Ne hřích v něm, ale on sám – my všichni jsme takoví byli. To je temné poselství prvních tří veršů druhé kapitoly. Ale ve čtvrtém verši je další zlom, který je ještě mohutnější, než jaký byl mezi koncem první a začátkem druhé kapitoly. Tady čteme slova: „Ale Bůh…“

Dneska se budeme zabývat jenom těmito dvěma slovy a naučíme se na nich, jak máme studovat Bibli. Ukážeme si, že protiklad a důraz, který je na tomto místě, je protikladem a důrazem nejen listu Efezským, ale celého Písma. Bůh je nadřazený nade všechno a větší než cokoliv, co si dovedeme představit. Pojďme nyní do našeho textu a podívejme se na první věc:

I. Ale Bůh…

Propast mezi prvními třemi verši druhé kapitoly a čtvrtým veršem a následujícími je mnohem větší než propast, kterou jsem popsal před chvilkou. Ta první se týkala velikosti Boží moci a Boží schopnosti zachránit a lidské bezmoci a neschopnosti zachránit sám sebe. Tento rozdíl je skutečně ohromný – to je černá a bílá, den a noc, pravda a lež, život a smrt.

Ale rozdíl, který je před námi nyní, je ještě větší – je to rozdíl mezi člověkem a Bohem. Než se podíváme přímo na rozdíl mezi člověkem a Bohem musíme se na okamžik zastavit u slovíčka „ale“. Toto drobné slůvko, tato spojka, zde zvýrazňuje rozdíl, který chtěl autor ukázat. Apoštol popsal efezským křesťanům bídu člověka, ale nechtěl, aby zůstali jen u toho. Pavel tady pokračuje v tom, co začal v modlitbě předchozí kapitoly:

• Efezským 1:17 Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali…

Poznání Boha je alfa i omega křesťanského života. Poznání Boha – to je věčný život. Pamatujete, co řekl Pán Ježíš Kristus?

• Jan 17:3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.

Bůh je ten, o koho jde od začátku až do konce. Jde o Jeho slávu, jde o Jeho království, jde o Jeho milost, jde o Jeho moc, spasení, o kterém mluvíme je Boží spasení – pochází jenom od Boha samotného. Tady je důvod, proč se Pavel na konci třetího verše zastavil a napsal: „Ale Bůh…“ Ale Bůh – musíme to slyšet, je to vyjádření, ze kterého vyzařuje velikost Božího majestátu. Jako kdyby chtěl Pavel všechno, co do té chvíle napsal, zredukovat na něco nepatrného a bezvýznamného – jakkoliv to není ani trochu bezvýznamné. Ukazovali jsme si naopak, že je to velmi důležité, že musíme vědět o lidské hříšnosti, o naprosté zkaženosti člověka, o jeho duchovní smrti – bez toho nemůžeme jít dál, bez toho nejsme schopni porozumět evangeliu ani ho přijmout. Přesto ve světle těch dvou malých slov – v češtině je to jenom šest písmen – ALE BŮH – jako kdyby to všechno ostatní ustupovalo dozadu.

A je to skutečně tak. Jakmile přichází na scénu Bůh – a my musíme dodat, že Bůh ze scény nikdy neodchází – všechno ostatní ustupuje. V prvních třech verších druhé kapitoly Pavel popsal tragédii života bez Boha, ale píše tato slova křesťanům a my jsme viděli, jak důsledně říká: „Byli jste mrtví, žili jste podle tohoto světa a podle ďábla, my všichni jsme k nim patřili, propadli jsme Božímu soudu, resp. byli jsme dětmi hněvu.“ To všechno neodlučitelně patřilo k vaší minulosti. Takoví jsme všichni byli. Ale píšu svatým, těm, kteří jsou v Kristu Ježíši, proto píšu: „Ale Bůh…“ Pohlédněte na Boha, upřete svůj pohled k nebeským výšinám, opusťte temnotu a hříšnost starého člověka a podívejte se na toho, který je světlem a sídlí v nepřístupném světle, pozvedněte své oči, a dívejte se tam, kde Kristus sedí po pravici Božího majestátu, na místě nekonečné slávy, na místě svrchované autority, na místě absolutní moci. Proto Pavel navazuje na třetí verš slovy: „Ale Bůh…“

Pojďme se nyní podívat na bezprostřední kontext veršů 1-5 ve světle těchto dvou slov „ale Bůh“. Tato slova nám v kontextu ukazují, že:

II. Člověk není Bůh

Boží slovo tady ukazuje na rozdíl mezi člověkem a Bohem. Nemůže být větší rozdíl, než jaký je mezi stvořením a Stvořitelem. Je to rozdíl, který je v dnešní době mezi křesťany velmi zastírán. Pro mnohé křesťany je Bůh něco jako jejich starší kámoš, přítel do nepohody, kterého volají, když se hodí a chtějí řešení tady a teď. Bůh je něco jako automat na přání – lusknete prsty a stane se.

Falešní učitelé z hnutí víry jdou mnohem dále – ti stírají rozdíl úplně. Podle mnoha z nich – a věřte mi, že takoví lidé jsou skutečně populární i v naší zemi – je člověk bohem. Jak vykládá jeden z nich, když mluví o tom, že jsme stvořeni k Božímu obrazu – z krávy bude zase kráva, ze psa je zase pes a jak je to v případě člověka? Bůh stvořil člověka a stvořil ho podle svého obrazu, takže člověk je z Boha a to prý znamená, že je také bůh. To jsou slova falešných učitelů – a rozhodně jich není málo, kteří to v různé míře prohlašují. Ale víte co? To jsou slova, která najdeme v Písmu:

• Genesis 3:5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh…

Víte, čí jsou to slova? Jsou to slova satana. Těmito slovy svedl Evu a stejnými slovy svádí lidi dodnes. Proto jsou křesťané vděční za list Efezským, který velmi jasně ukazuje na rozdíl mezi člověkem a Bohem: „Ale Bůh…“

Podívejte se do našeho textu – první tři verše popisují člověka. Co je člověk podle těchto veršů? Stvoření, které je závislé na svém Stvořiteli. Duchovní mrtvola, která žije v hříchu a zavalená vinou. Bytost, která touží po životě a nezávislosti a přitom je vydaná na pospas všem vlivům okolního světa, je pod vládou duchovních mocností – především ducha nadzemských mocí, tedy ďábla, který s radostí používá vrozený vzdor člověka proti Bohu. Druhý verš popisuje lidi jako syny neposlušnosti, ty, kteří vzdorují Bohu. To je člověk! David v prvním Žalmu popisuje svévolníky, a říká, že jsou jaky plevy hnané větrem (Ž 1,4). To je přesný popis života člověka, který není v Kristu. Je jako pleva hnaná větrem. Apoštol Petr říká (1Pt 1,24), že člověk je jako polní kvítí – tráva uschne, květ opadne a zmizí. A Jakub, bratr Páně popisuje člověka, který je jako pára – na okamžik se objeví a pak zase zmizí       (Jk 4,14).

Ale Bůh? Nekonečný, nezávislý, soběstačný, Bůh, který existuje sám o sobě a nepotřebuje ke své existenci nikoho a nic jiného. Bůh, který dělá všechno, co chce. Když někdy mluvím o Boží svrchovanosti, tedy o tom, že Bůh rozhoduje úplně o všem a dělá všechno, co chce, dostávám otázku, která se pravidelně opakuje – copak si myslíš, že Bůh rozhoduje úplně podle své libovůle? Ano, je to přesně tak, jenom s tím rozdílem, že Bůh na rozdíl od člověka není svévolníkem a nejedná svévolně. Ale vždycky jedná podle své vlastní – libé, tedy dobré, správné – vůle.

Potřebuje snad Bůh něčí radu? Potřebuje se Bůh někoho zeptat, jestli něco smí nebo nesmí udělat? Potřebuje něčí souhlas nebo svolení? Ne. On je Bůh a to znamená, že dělá všechno, co chce a všechno, jak chce. Každá moudrost, která existuje, je moudrostí od Boha. Každá spravedlnost, která existuje, je spravedlností od Boha, nikoliv od člověka. Každá pravda, veškerá pravda je jenom od Boha a ne od lidí.

Efezským 2,3 nám říká, že člověk, který není v Kristu, je veden, tažen, řízen, ovládán svými vlastními žádostmi – žádostmi těla a žádostmi mysli. Člověk jde za tím, co uspokojuje jeho sobecké vášně – je to jeho přirozenost a díky této přirozenosti je dítětem hněvu. Ne kvůli tomu, co dělá, ale kvůli tomu, kým je. Ale Bůh? Podívejte se:

• Ef 2:4 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval…

Motivem Božího jednání je láska. To je nejhlubší touha, která v Bohu je. Je tak veliká, že nám Písmo dokonce říká, že Bůh je láska (1J 4,8).

• Efezským 1:5 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny…

To je Bůh. Láska je jeho motivem a dobrota je základem, na němž je postaveno každé jeho jednání – dokonce i Boží hněv. Když se Bůh hněvá a dává průchod své spravedlnosti a prokazuje svou svatost, je to vždy postaveno na Jeho nekonečné dobrotě. Proto Pavel píše: „Ale Bůh…“ Potřebujeme vidět, jak je Bůh velký, máme žasnout nad Jeho velikostí, nádherou, slávou, musíme rozumět rozdílu mezi Bohem a člověkem. Bůh je nám blízko, ale není jako my – On je Bůh. A člověk není jako On. A to i přes to, že Bůh se stal člověkem. A to nás přivádí širšímu kontextu konce první kapitoly a první poloviny druhé:

III. Spasení je od Boha

Náš dnešní text je zasazený do kontextu spasení člověka. Právě v tomto kontextu zní Pavlovo zvolání: „Ale Bůh…“ Proč to tak je? Podívejme se do našeho textu. V závěru první kapitoly Pavel popisuje velikost Boží moci a vznešenost a vyvýšenost Krista. Jeho záměrem je ukázat, jak ohromnou sílu své moci Bůh použil k našemu spasení.

Toto spasení pak popisuje ve verších 8-10:

• Efezským 2:8-10 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

To je vyvrcholení celého oddílu, který se zabývá naším spasením. Dvě slova, která jsou před námi, tvoří zlom v tomto oddíle a ukazují nám na původce naší spásy. Je to Bůh. Člověk sám sebe nemůže zachránit.

Je to důvod, proč se Pavel modlil, aby Bůh otevřel křesťanům v Efezu duchovní oči – aby porozuměli, že to je Bůh, kdo je zachránil. Člověk je sám ze sebe mrtvý – je naprosto neschopný udělat cokoliv pro svou záchranu. Je duchovní mrtvolou a jediné hnutí, které tady můžeme pozorovat, jsou známky rozkladu, tedy prohlubující se život v hříchu. Člověk je mrtvý ve svých vinách a hříších. A nejde jenom tak nějak obecně o člověka – jde o nás. Jde o každého z nás, jak jsme tady. Mrtvý v hříších a vinách. Pod vládou světa, satana a vlastní tělesnosti. Dítě neposlušnosti a ze své přirozenosti také dítě hněvu. To je všechno, čeho může člověk dosáhnout – Boží hněv. Situace člověka je velmi neutěšená a zoufalá.

Pavel v prvních třech verších krok za krokem zvětšuje napětí, které ten text přináší. Jedna strašná věc stíhá druhou. Jako kdyby chtěl, abychom kapitulovali před Boží velikostí, abychom složili zbraně pod nátlakem té hrůzy, která vyplývá z odhalené pravdy o lidské zkaženosti a převrácenosti. Vede nás k tomu, abychom společně s učedníky v zoufalství a hrůze volali:

• Marek 10:26 Kdo tedy může být spasen?

Odpověď apoštola Pavla je stejná, jako je odpověď Ježíše na tuto otázku učedníků: „Ale Bůh…“ – v těch slovech je shrnuté celé evangelium. Tato dvě slova jsou největšími sloyv v celém Písmu. Ježíš říká:

• Mk 10:27 U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.

Pavel říká: Ale Bůh bohatý v milosrdenství… Moji milí, tohle je evangelium. To je evangelium o Boží milosti, tady se ukazuje Boží moc ke spasení. Tady je Bůh, který je mnohem větší než člověk, Bůh, který skutečně zachraňuje. To není Bůh, který Vám do rozbouřeného moře někam hodí z vrtulníku záchraný kruh a řekne vám: „Najdi si ho a doplav si ke břehu. Já jsem ti dal možnost zachránit se a záleží jen na tobě, jestli toho využiješ.“ Milovaní, Bůh, který popsán v listu Efezským, je Bůh, který poslal do rozbouřeného moře za vámi svého Syna a Jeho Syn vás vylovil, připoutal do nosítek a odvezl vás na pevninu, kde se o vás kompletně postaral. To je spasení z pohledu Písma.

• Efezským 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

Tohle znamená milost. To je spasení z milosti. Proto Pavel začíná čtvrtý verše těmi velkými slovy: Ale Bůh…

Spasení je od Hospodina. Boží slovo nás vybízí k tomu, abychom pohlédli na toho, který je původcem – to znamená, že od Něj to pochází, On je tou nejvlastnější příčinou, i dokonavatelem – tedy u něj to končí, On je tím, kdo vede naší spásu od začátku až do konce. Co to znamená pro nás?

Jedné noci přišel za Pánem Ježíšem bohatý a vážené muž z židovské velerady, učitel náboženství, Nikodém. Místo pozdravu mu Ježíš řekl:

• Jan 3:3 …nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.

Ten starý muž byl v šoku. Nevěděl, co si má myslet. A tak mu Ježíš pověděl příběh, který ten muž dobře znal – příběh Izraelců na poušti. Bůh na ně tehdy kvůli jejich neposlušnosti seslal jedovaté ohnivé hady, a každý, kdo byl takovým hadem uštknut, rychle zemřel. Ale seslal jim také sérum, protijed. Co to bylo? Mojšíš měl vyrobit bronzového hada a přibít ho na dřevěný kůl. Každý, kdo byl uštknutý a pohlédl na toho bronzového hada, byl uzdraven, zachráněn. Takový člověk musel sám sobě především přiznat, že umírá. To nebylo štípnutí komára, to byl skutečně ten jedovatý had. To nebyla užovka, která mě kousla, ale byl to ten jedovatý had a já zoufale potřebuji pomoc. V našem kontextu to znamená, že musel vidět a rozumět, že je skutečně hříšníkem z hloubi své přirozenosti a jako takový si nezaslouží nic jiného, než Boží soud, je ze své přirozenosti dítětem hněvu. Hřích není jenom nějaká vada, která by se dala zakrýt, není to nemoc, která by se dala vyléčit dobrým chováním, hřích smrtelný jed, který přebývá v naší vlastní přirozenosti.

Když si ten člověk přiznal, že umírá, musel přijmout Boží řešení a ne své vlastní. Tady je na poušti je dobrá moábská klinika, která se specializuje na hadí uštknutí, tam mi to vyřeší. Zavoláme Frantu, ten ví, co dělat, on si s tím poradí. Nic takového – musel přijmout Boží řešení, bronzového hada a Boží způsob – pohlédnout na Něj. V našem případě to znamená, že nebudeme hledat vlastní způsoby, jak se zachránit, jak se vylepšit, jak dělat víc dobrých skutků, jak potěšit Boha. Jediné, co skutečně může potěšit Boha, je, když přijmeme Jeho řešení a Jeho způsob záchrany – a to je kříž našeho Pána Ježíše Krista. Musíme věřit, že tohle je jediný způsob, jak se můžeme zachránit ze své zoufalé situace – pohlédněte na kříž, pohlédněte na Krista a budete zachráněni, pohlédněte na kříž a vaše hříchy budou odpuštěny. Spolehněte se na Boží řešení, věřte tomu, co Bůh slíbil a udělal. To je způsob, jak přicházíme k novému narození. Právě takhle to Bůh dělá. A k tomu nám dává také ujištění, že to je pravda:

• Ef 1:13-14 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

Radujte se křesťané, protože Bůh vás ujistil o své lásce a o spasení, které nám daroval v Kristu Ježíši. To je evangelium – dobrá zpráva o velikém Bohu.

IV. Evangelium je o Bohu

O tom je celý list Efezským. Někdy se říká, že list Efezským je listem o církvi – a je to skutečně tak. Ale ještě více je to list o Bohu. A první dvě slova Ef 2,4 to jenom potvrzují – ukazují na to, že Bůh je mnohem víc než člověk. Že Bůh je veliký a úplně se odlišuje od člověka. To je jádro a podstata evangelia. V těch dvou slovech „ale Bůh“ je skutečně základ celého evangelia, protože evangelium je cele o Bohu. Evangelium začíná u Boha – před stvořením světa, kdy byl jenom Bůh a nic víc, nikdo jiný, jenom Bůh ve své trojjedinosti – Otec, Syn a Duch svatý. Tam začíná evangelium, když nás Otec:

• Efezským 1:4 …před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

Bylo to rozhodnutí Boží trojice, dílo lásky samotného Boha, jak ukazuje hned další verš: „ve své lásce nás předem určil…“ (Ef 1,5). To je počátek evangelia. Prostředek je o dva verše dále, kde čteme o oběti Božího Syna – evangelium je o Bohu. Bůh poslal svého milovaného Syna, aby se stal obětí smíření za naše hříchy. Není to o Bohu? Samozřejmě že je. Je to Boží dílo a Boží rozhodnutí. Boží Syn dal dobrovolně a ochotně – jako dobrý pastýř – svůj život za své ovečky, vysvobodil svůj lid z jeho hříchů (Mt 1,21). Nenechal svůj život jen tak utratit, ale dobrovolně ho obětoval a potom si ho zase vzal zpět. Vystoupil k Otci, přijal od Něj Ducha svatého a seslal ho na zem. Duch svatý nyní přivádí ke spasení ty, za které Kristus zaplatil svou krví na kříži. To je evangelium. Nic tady není lidským dílem, ale je to cele a úplně Boží dílo. Proto mluvíme o tom, že spasení je od Boha a zdůrazňujeme Pavlova slova: Ale Bůh!

Můj oblíbený popis evangelia je z knihy Zjevení. Poslouchejte:

• Zj 14:6-7 Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“

Bůh je středem evangelia. Evangelium není o lidských potřebách, není o zlepšení lidského života, není o napravení nějakých problémů a hříchů, ale je o velikém Bohu. To je evangelium, které potřejeme kázat. To je evangelium, které potřebuje slyšet dnešní společnost, protože jenom evangelium, kde Bůh je středem, je Boží mocí ke spasení, je evangeliem, které zachraňuje.

Toto evangelium nacházíme v listu Efezským. Ukazuje nám, jakého Boha kázal apoštol Pavel na svých misijních cestách. To nebyl bezmocný stařík na obláčku, to nebyl kámoš, který by měl zlepšit váš život a zajistit, abyste se měli lépe, abyste se cítili lépe, abyste měli příjemnější život na této zemi. Pavel kázal evangelium velikého Boha, evangelium, kde Bůh je všechno a člověk je nic. Proto v našem textu volá: „Ale Bůh…“ Tento veliký Bůh je Bohem listu Efezským, tento veliký je Bohem celé Bible.

Podívejte se se mnou do třetí kapitoly listu Efezským na jednu z dalších modliteb apoštola Pavla, kterou máme zaznamenanou v tomto listě:

• Efezským 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

To je vyvrcholení celého oddílu, který začíná v Ef 2,4 a mluví o Bohu. Jak budeme postupovat druhou a třetí kapitolou tohoto listu, uvidíme Boha, který je veliký ve své slávě, který je mocný ve svém působení, který je bohatý ve svém milosrdenství a který je nepopsatelný ve své lásce k nám.

Co k tomu dodat, milovaní svatí? Žasněte nad Boží velikostí, buďte sraženi do prachu nádherou Jeho slávy, buďte přemoženi Jeho svatostí a podmaněni ušlechtilostí Jeho lásky. Potřebujeme takové věci, musíme přemýšlet o tomto velikém Bohu a připomínat si Jeho slávu. Podívejme se ale spolu ještě na nějaké aplikace, které vyplývají z našeho krátkého textu:

V. Aplikace

V kontextu prvních tří veršů druhé kapitoly jsou první slova na začátku čtvrtého verše světlem na konci tunelu. Kdykoliv se dostáváme do temnoty vlastního hříchu nebo na nás dopadá hříšnost tohoto světa, ve kterém žijeme, musíme si připomínat světlo, které proudí z těchto slov: „Ale Bůh…“ Potřebujeme být uchváceni Boží velikostí. Když vidíme, jak je Bůh velký, budeme dobře rozumět věcem kolem nás. Chci zmínit aspoň tři:

1. Svět a jeho hříšnost. Často jsme sevřeni okolnostmi, světem a jeho hříšností. To je chvíle, kdy si musíme připomínat velkého Boha, kterého máme. Když vidíme, jak je Bůh velký, věčný a nekonečný, pomáhá nám to vyrovnat se s těžkostmi, do kterých se dostáváme. Vidíme, že svět pomíjí i jeho chtivost. Vidíme, že Bůh nad tím vším vládne. Vidíme, že On je tou jistotou, kterou nenacházíme v tomto světě. On je skutečně nadějí. Když vidíme, jaký je Bůh, tak rozumíme světu úplně stejně jako král David – on byl úplně zoufalý z toho, jak se žije svévolníkům, jak prosperují, jak se na něj osopují, jak nad ním mají navrch. Došlo to až k tomu, že jim skoro začal závidět.

• Žalm 73:17.26 Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. … Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.

V Bohu je naše naděje. Čím většího Boha máme, tím větší je naše naděje. Naděje, která je jistá. Tím větší bude také náš pokoj. Křesťané, připomínejte si, jak velký je náš Bůh. Když se na nás valí temnota světa, vězte: „Ale Bůh…“

2. Pokušení a náš hřích. Když vidíme, jak je Bůh velký, když vidíme Jeho svatost, když jsme přemoženi dobrotou, když vidíme, jak nám odpouští a co za odpuštěním stojí – oběť Jeho vlastního Syna na kříži, jsme naplněni bázní. Spolu s králem Davidem vyznáváme:

• Žalm 130:3-4 Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

U Boha a v Bohu samotném nacházíme sílu bojovat s pokušením. Jeho velikost, Jeho majestát, Jeho svatost, Jeho věrnost a milosrdenství – to všechno nám dodává sílu k tomu, abychom bojovali s pokušením a odmítli hřích. To všechno nás vede na kolena, k nohám našeho Spasitele, k Jeho kříži a prosíme o milost, prosíme o sílu, voláme: „Pane, pomoz mé nedověře!“ Jsem slabý a snadno podléhám hříchu a pokušení, „ale Bůh…!“

3. Spasení a zvěstování evangelia. Bůh, který je středem evangelia, dává našemu spasení pevnost a jistotu. Je to Bůh, který stojí za svým dílem. A tím dílem nic nepohne. Můžeme pokojně spočinout v Jeho náruči. Jako David:

• Žalm 131:2 Což jsem nezklidnil a neutišil svou duši? Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. (ČSP)

David se upokojil v Bohu, v Boží náruči. To je něco, po čem toužíme z celého srdce a je to něco, co s námi Bůh skutečně rád dělá. Tato jistota evangelia, kterou nacházíme v samotném Bohu, nám také dává odvahu jít a kázat evangelium lidem kolem nás. Zakusili jsme, jaká je moc evangelia a proto se chceme podělit s ostatními. Víme, jak velký je náš Bůh a že On sám se stává odpovědí na lidskou vzpouru a na vše, co se v pýše pozvedá proti Němu. Na každou námitku lidské moudrosti nyní můžeme s jistotou a s odvahou říct: „Ale Bůh…“ Amen.