Otec (Ef 3,14-15)

Otče náš, jenž jsi na nebesích…

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 4. září 2015

Dobré dopoledne, bratři a sestry, pokoj vám a milost. Budeme dnes pokračovat ve výkladu našeho textu a před námi je úvod do modlitby apoštola Pavla, ve které se přimlouvá za křesťany.

 Pavel se modlí:

• Ef 3:14-15 Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, po němž má [své] jméno každá rodina v nebesích i na zemi… (ČSP)

Použil jsem Český studijní překlad, protože jsou zde slova „našeho Pána Ježíše Krista“ – Otec našeho Pána Ježíše Krista. Některé překlady tato slova vynechávají (v E je to v poznámce), protože nejsou doložena v některých starých rukopisech. Ale jiné spolehlivé rukopisy tato slova dobře dokládají, takže myslím není důvod, abychom je vynechávali. Celý kontext k tomu ostatně směřuje. Celý kontext mluví o Božím tajemství, které je odhalené v Kristu, v evangeliu Ježíše Krista. Skrze Něj máme přístup k Otci (v. 12):

• Efezským 2:18 A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

Kristus a Jeho nevěsta je hlavním tématem listu apoštola Pavla církvi do Efezu. Kristus je tím, o koho jde na prvním místě. Je středem i našeho dnešního textu. Mluvíme zde o modlitbě, Pavel začíná svou druhou modlitbu v listu Efezským a my jsme si říkali, že se modlí za to, aby křesťané poznali Kristovu lásku a aby tuto lásku žili, aby jí předávali dál, aby na prvním místě milovali bratry a sestry v církvi. Tam se má plnost této Kristovy lásky projevit.

• Jan 13:35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

To jsou slova pána Ježíše Krista, která řekl svým učedníkům, slova, která směřují do církve, k nám. Církev je společenstvím, kde se projevuje Kristova láska hmatatelným způsobem. A abychom ji mohli takto poznávat, zakoušet a prokazovat si jí navzájem, musíme se za to modlit. A o tom je náš text.

Pavel začíná svou modlitbu tím, že mluví o tom, že kleká před Otcem. Minule jsme mluvili o tom, jak důležité je mít správně nastavené srdce, správný, tedy pokorný a uctivý postoj k Bohu. Když přistupujeme k Bohu, musíme to dělat s bázní a úctou. Dnes se zaměříme na to, ke komu v modlitbě přistupujeme a ukážeme si, proč je to důležité. Především uvidíme, že Bůh je Otec, což činí z křesťanství naprosto jedinečné náboženství. Dále si všimneme, že Bůh je Otec našeho Pána Ježíše Krista – to je něco, co dělá Boha, k Němuž se modlíme někoho nezaměnitelného. Náš Bůh se liší ode všech ostatních bohů – dokonce i od těch bohů, které vyznávají ostatní monoteistická náboženství. Náš Bůh je jiný, protože je to Otec našeho Pána Ježíše Krista. Ale nejenom to, On je také Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod – Bůh, ke kterému se modlíme, je Stvořitelem.

Jestliže porozumíme tomu, kdo je Bůh, potom s radostí, láskou, bázní i úctou klekneme na kolena před tímto Bohem. Ale pokud někdo kleká na kolena a nerozumí tomu, kdo je Bůh, potom se jedná v lepším případě o prázdný úkon, o formální záležitost nebo o věc tradice a v tom horším horším případě se jedná o modloslužbu. Proto musíme vědět, kdo je Bůh, ke kterému se modlíme. Pojďme tedy k prvnímu bodu našeho textu:

I. Otec

• Efezským 3:14  Proto klekám na kolena před Otcem…

List Efezským nás vede k tomu, abychom poznávali Boha, ke kterému se modlíme. Jsme na začátku druhé Pavlovy modlitby – v té první se Pavel přimlouval za křesťany a říkal:

•  Efezským 1:17 Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali…

Následně – ve druhé kapitole – Pavel vysvětluje evangelium, jehož důsledkem je, že jsme Boha poznali a poznáváme dále. Když jsme uvěřili slovu pravdy, evangeliu, byla nám vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého, byli jsme Duchem svatým zapečetěni, byli jsme jím vekřtěni do Těla Kristova, do církve a byli jsme tímto Duchem také naplněni. Duch svatý nás uvádí do veškeré pravdy, především pravdy o Bohu. Bůh nám dal svého Ducha, abychom Ho – Boha, poznali. V Duchu svatém můžeme skrze Krista stanout před Otcem. Je to právě Duch svatý, kdo nám dává poznat, že Bůh je Otec.

• Římanům 8:15-16 Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.

Jsme Božími dětmi a Bůh je náš Otec. Poznáváme Ho jako svého Otce. Voláme k Němu: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Máme k Bohu vztah, jako má dítě se svým otcem. Tento vztah činí z křesťanství něco jedinečného – v žádném jiném náboženství takový vztah nenajdete. Ale my přistupujeme k Bohu s důvěrou, s láskou a svobodně, protože Bůh je náš Otec – je Otec, který nás miluje, který nás přijímá a který nás vychovává. Můžeme se radovat z tohoto vztahu, který s Bohem máme. Když budete mluvit o Bohu se Svědky Jehovovými nebo s muslimy, zeptejte se jich na vztah s Bohem, zeptejte se jich, jestli mají vztah s Bohem jako s Otcem. Poproste je, aby vám řekli něco o tomto vztahu. Neřeknou vám nic, protože nemohou. Jehovisté možná dokonce nazývají Boha Otcem, ale ve skutečnosti jejich Bůh Otec není a oni s ním nemohou mít vztah. Totéž platí o muslimech a dokonce i o Židech. Boha Otce totiž můžeme poznat jenom skrze Boha Syna – skrze Pána Ježíše Krista. Apoštol Jan o tom mluví velmi vážně, když říká, že:

• 1 Janův 2:23 Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.

Bez Ježíše Krista nelze přistoupit k Bohu jako k Otci. A kdo nerozpoznává Boha jako Otce, ten nepřistupuje k Bohu, který je zjeven v Božím slově. To je důvod, proč musíme trvat na tom, že nemáme stejného Boha, že se nemodlíme ke stejnému Bohu, k jakému se modlí muslimové, ačkoliv i oni věří v jednoho Boha, ale jejich Bůh není Otec a proto to není stejný Bůh jako Bůh křesťanů, proto musíme trvat na tom, že se nemodlíme ke stejnému Bohu, k jakému se modlí Svědkové Jehovovi nebo Židé. Ani jedni nevyznávají Krista jako Božího Syna, a to znamená, že popírají Syna – takže popírají i Otce. Popírají Syna tím, že mu nepřiznávají slávu, která Mu náleží, takže nemají ani Otce. Nemodlí se ke stejnému Bohu, k jakému se modlíme my, ani k Němu nepřistupují, protože Bůh, který se lidem dává poznat skrze Písmo a v Kristu Ježíši, Bůh, před nímž poklekáme na kolena je Bůh, který je Otec.

I ve Starém zákoně najdeme označení Otec, které se vztahuje k Bohu. Bůh je ve Starém zákoně nazván Otcem asi v 15 případech z mnoha set míst, která mluví o Bohu. Takže nemůžeme říci, že by to bylo něco naprosto neznámého. Ale v Novém zákoně je to skoro polovina všech míst, kde se mluví o Bohu! To je diametrální rozdíl a ukazuje nám to, že v Kristu bylo odhaleno obrovské tajemství, které se týkalo vztahu člověka s Bohem. V Kristu byl odhalen skutečný vztah vyvolených a Boha. Poslouchejte, co se stalo ješě před tím, než byl stvořen svět: Bůh z celého lidstva vyvolil nespočetný zástup těch, o kterých se rozhodl, že je ze své milosti zachrání. O nich říká:

• Efezským 1:5 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny…

Bůh se rozhodl, že z nás udělá své děti. Ale musíme tomu dobře porozumět. Je obrovský rozdíl mezi námi a Ježíšem Kristem. On je Božím synem ze své podstaty, my jsme Božími dětmi z Božího rozhodnutí skrze adopci. Znovuzrodili jsme se z Božího Ducha, když nám Bůh dal nové srdce a vložil do nás svého Ducha a my jsme uvěřili v Krista a činili pokání, ale znovuzrozením jsme nezískali Boží podstatu. Stále jsme lidmi, stále jsme stvořením. Technicky vzato je znovuzrození novým stvořením, znovustvořením.

• Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Jsme nové stvoření, v Kristu jsme se stali novým člověkem, stali jsme se blízkými skrze Kristovu prolitou krev. To je způsob, jak jsme se stali Božími dětmi. Nejsme jako Kristus, který jako Syn je Bůh z Boha. Je roven Otci svou podstatou, způsobem bytí, je věčným Synem. On nebyl stvořen, ale byl zplozen, jaký je Otec, takový je i Syn, nestvořený, nezměrný, věčný a všemohoucí. Ale člověk byl stvořen – byl stvořen k Božímu obrazu, ale je stvořením, a v Kristu se křesťan stává novým stvořením. Jenom nové stvoření může být přijato Bohem a získat právo Božího dítěte.

• Jan 1:12-13 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

Tady je důvod, proč Kristus vždycky dělal rozdíl, když mluvil o Bohu jako o Otci mezi sebou a námi – mluvil o svém nebeském Otci a našem nebeském Otci. Nemyslel tím dvě rozdílné osoby, ale myslel tím rozdílný přístup a rozdílné synovství. Náš vztah s Otcem je jiný než vztah Ježíše s Otcem – jak co se týče kvality, tak co se týče kvantity. Nic to nemění na tom, že Bůh je náš Otec. Nic to nemění na Jeho lásce k nám. Nic to nemění na Jeho výchově. I o Božím synu čteme, že se – jako člověk – podrobil Boží výchově:

• Žd 5:8 Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel…

Přesto Jeho vztah k Otci je a bude jiný, než vztah kteréhokoliv dalšího stvoření. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání.

II. Otec našeho Pána Ježíše Krista

Bůh, před kterým poklekáme a kterého vzýváme je Otec našeho Pána Ježíše Krista. V listu Efezským jsme už četli o tom, že Bůh je Bohem našeho Pána Ježíše Krista (Ef 1,17). Tento Bůh je ve stejném verši nazván také Otcem slávy – tou slávou je Pán Ježíš Kristus, který je:

• Židům 1:3 … odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty…

A náš verš to říká naprosto jasně – Bůh je Otec našeho Pána Ježíše Krista.

A. Bůh se ztotožňuje s Kristem

První věcí, kterou zde můžeme vidět, je znovu odlišnost našeho synovství a Kristova synovství. V Písmu najdeme místa, kde je Bůh popisován například jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, nebo jako Bůh Mojžíšův, Bůh Náchorův, Bůh Davidův, Bůh Elijášův atd. V tomto smyslu můžeme rozumět slovům Bůh našeho Pána Ježíše Krista. Ale nikde Písmo nemluví o tom, že Bůh je Otec Abrahamův, Otec Davidův, Otec Elijášův. Ale Bůh je Otec našeho Pána Ježíše Krista. To je označení Boha, kterého uctíváme.

Je to jednoduché – jestliže je Bůh Otec, musí mít Syna. Tohle je něco, čím se Bůh křesťanů odlišuje od boha Židů, čím se Bůh křesťanů odlišuje od boha muslimů, čím se Bůh křesťanů odlišuje od boha Svědků Jehovových. Jejich bůh nemá Syna, který by mu byl roven, a proto musíme trvat na tom, že to je jiný bůh, kterého tato náboženství uctívají.

Zdůrazňuji to, protože dnes zní hlasy dokonce z řad těch, kteří se hlásí ke Kristu, že uctíváme stejného Boha jako muslimové a Židé. Dokonce je to oficiální doktrína římské církve. Ale je to falešná doktrína a je to lež. Nenechte se tím zmýlit – Bůh, kterého uctíváme, Bůh, před nímž klekáme na kolena, je Otec našeho Pána Ježíše Krista.

Žádný Boží muž ani Boží žena, žádný prorok a ani ta největší osobnost nějakého náboženství o sobě nemůže pravdivě prohlásit to, co řekl Kristus – když ho jeho učedník Filip žádal, aby mu ukázal Otce, že nic jiného nepotřebuje – a tak to skutečně je, protože to nejdůležitější, co potřebujeme, je poznat Boha, poznat Otce a mít s Ním vztah, Ježíš Filipovi řekl:

• Jan 14:9-10 Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?

Bůh je Otec našeho Pána Ježíše Krista. V tomto smyslu nikdo z nás nemůže říci, že Bůh je Otec Jardy Kernala nebo Honzy Suchého. To jediné, co můžeme prohlásit, je, že Bůh je náš Otec. Mohu říci, že to je můj Bůh, ale náš Otec. Bůh se ztotožňuje s Kristem, ale v tomto smyslu se neztotožňuje s námi. V  Židům 11,16 čteme, že se Bůh nestydí nazývat se naším Bohem – tedy Bohem těch, kteří v Něj věří a žijí pro Jeho slávu, ale zároveň musíme trvat na tom jedinečném označení, které nacházíme v našem verši a na mnoha dalších místech Nového zákona: Bůh je Otec našeho Pána Ježíše Krista.

B. Boží trojice

Jsou lidé, kteří tvrdí, že Bible vůbec nemluví o Boží trojici, o trojjediném Bohu. Je pravdou, že v Bibli nenajdeme to samotné slovo trojice. Ale najdeme velmi jasný a zřetelný koncept jediného Boha ve třech osobách. Jsou lidé, kteří prohlašují, že Kristus se nepovažoval za Boha a že apoštolové nevzývali Krista jako Boha a nevěděli nic o Jeho Božství. Ale to jednoduše není pravda a náš dnešní text je toho důkazem. Je to jeden z velikého množství textů, které dokazují pravý opak.

Čteme zde, že Pavel se modlí k Otci našeho Pána Ježíše Krista. Jestliže Bůh je Otec, potom zde nutně musí být také jeho dítě, Syn. Jestliže Otec je Bůh, potom Syn nemůže být pouhým člověkem, pouhým stvořením, ale musí být nutně také Bohem. Muslimové i Židé budou považovat taková slova za rouhání. Židé chtěli Pána Ježíše zabít při mnoha příležitostech. Vzpomenete si proč? Jan nám to říká:

• Jan 5:18 Protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň.

Ježíš prohlašoval, že je Bůh. Nedělal to tak, že by řekl: „Já jsem Bůh.“ Ale dělal to tak, že nazýval Boha svým Otcem. Jak tedy máme rozumět tomu, co dělá Pavel, když říká, že pokleká před Otcem našeho Pána Ježíše Krista? Musíme tomu rozumět přesně takto – Pavel těmito slovy vyznává, že Ježíš Kristus je Bůh, že je tady Otec a Syn, kteří jsou si rovni ve své podstatě. To je Bůh, před kterým Pavel pokleká a to je Bůh, před kterým musíme pokleknout také my. Nikdo jiný není hoden toho, aby před ním kdokoliv pokleknul. Toto je Bůh, který se nám zjevuje v Písmu, toto je Bůh, kterého zjevil Ježíš Kristus.

• Židům 1:1-2 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu…

Náš dnešní text není trojiční, není zde Otec, Syn a Duch svatý, ale jenom v listu Efezským je mnoho takových míst. V první kapitole jsme četli o díle Boží trojice ve spasení – Bůh Otec, který před stvořením světa vyvolil, Bůh Syn, který v ustanovený čas zaplatil za hříchy vyvolených a Bůh Duch svatý, který v průběhu dějin tyto vyvolené zapečetil. To je jednotné dílo trojjediného Boha ve spasení člověka. Jiný trojiční text je sedmnáctý verš první kapitoly, kde je Bůh popsán jako Otec slávy a Bůh našeho Pána Ježíše Krista a Pavel se modlí za to, aby tento Bůh dal věřícím Ducha moudrosti a zjevení – to je Duch svatý. Jiný verš – znovu se týká modlitby, říká:

• Efezským 2:18 A tak v něm [v Kristu] smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

 Přicházíme k Otci skrze Krista v Duchu svatém. Poslední verš druhé kapitoly v překladu ČSP mluví o církvi postavené na Kristu:

• Efezským 2,22 v něm [v Kristu] jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu.

Boží příbytek – místo, kde přebývá Bůh v Duchu svatém, a tímto příbytkem jsme v Kristu. To znamená, když věříme v Pána Ježíše Krista, když jsme byli smířeni s Bohem skrze Kristovu prolitou krev, když jsme se stali novým stvořením. Znovu vidíme dílo trojjediného Boha. A celá modlitba, která je před námi, je znovu modlitbou trojiční – je zde Otec, Syn a Duch svatý.

• Efezským 3:14-17 Proto klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.

Otec, Duch a Kristus. Milovaní, Bůh, kterého uctíváme, je trojjediným Bohem. Je to jediný Bůh ve třech osobách – Otec, Syn a Duch svatý. Toto je jediný Bůh, před kterým máme kleknout na kolena. Toto je jediný Bůh, kterého máme uctívat. Toto je Bůh, který svou slávu nikomu nedá. Vidíte, že ještě nejsme ani v polovině listu Efezským – jediného a nikoliv největšího listu z Nového zákona – a už tady máme před sebou celou řadu textů, které nám ukazují na Boží trojici a na Božství Pána Ježíše Krista. A takových textů je plný celý Nový zákon! Například Petr píše křesťanům v diaspoře, kteří:

• 1 Petrův 1:2 byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví…

Apoštol Pavel často používá pozdrav, který jsme četli na začátku listu Efezským (Ef 1,2) a který najdeme i na dalších místech:

• 2 Tesalonickým 1:2 Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána Ježíše Krista.

Kdykoliv nyní uslyšíte o Bohu Otci, nebo o Něm budete číst, připomeňte si, že je řeč o Boží trojici. Připomeňte si trojjediného Boha, kterého vzýváme a uctíváme, myslete na to, že to je Otec našeho Pána Ježíše Krista. Před Ním klekněte na kolena a klanějte se před Jeho trůnem. Náš text pokračuje a vede nás ještě dál, vede nás k další charakteristice Boha, říká, že Bůh je:

III. Otec všech

• Efezským 3:14-15 Proto klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod…

Po tom všem, co jsem dosud řekl, by to mohlo znít trochu divně. Bůh je Otec všech – od něho pochází každý nebeský i pozemský rod. Co to znamená? Jak tomu máme rozumět? Musíme se zabývat především dvěma věcmi:

A. Otázka původu

Tou první věcí je otázka původu – jde o to, co to znamená, že od Boha pochází každý nebeský i pozemský rod. Pavel si na tomto místě v originálním textu zase trochu hraje se slovíčky a tak zdůrazňuje svou myšlenku. Je tady totiž slovo PATÉR, což znamená otec a vzápětí je tady slovo PATRIA, což je výraz pro rodinu, kmen, národ nebo rod, jak je to v našem překladu. Pavel chce ukázat tu souvislost, chce, aby bylo zjevné, že Bůh je původce všeho, všechno vychází, pochází od Něj. Ve filozofickém smyslu je Bůh prvotní příčinou všech věcí – každá věc má svou příčinu, svůj původ a Bůh je jediný, který nemá příčinu, nemá původ. Bůh je věčný, nestvořený, bez příčiny, Bůh existuje nezávisle na čemkoliv nebo komkoliv dalším. Bůh je zdrojem a příčinou všeho existujícího.

Od Něj pochází veškerý nebeský i pozemský rod. V tom nejjednodušším smyslu zde musíme mluvit o všech nebeských bytostech i o všech pozemských bytostech. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gn 1,1). A o Kristu je řečeno:

• Koloským 1:15-16 On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Svět viditelný i neviditelný, nebe a země, duchovní bytosti i tělesné bytosti, andělská stvoření i lidé. Všichni mají svůj původ u Boha. Anděly Bůh stvořil svým slovem, lidi vytvořil z prachu země a vdechl jim život. Anděly stvořil ke své slávě, člověka stvořil ke svému obrazu. Ale všichni mají svůj původ u Boha.

Máme zde anděly svaté i anděly padlé a máme tu od věků vyvolené svaté i zavržené bezbožné – jsou to rozdílné skupiny, a přes to mají všechny svůj původ v Bohu. Šalomoun nám říká, že:

• Přísloví 16:4 Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den.

V tomto smyslu můžeme rozumět tomu, že Bůh je otcem všech. U Něho mají svůj původ nebeské i pozemské bytosti. Když apoštol Pavel kázal v Athénách na Areopagu, vysvětloval, že Bůh z jednoho člověka stvořil všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, a v tomto smyslu jsou všichni lidé Božími dětmi. V tomto smyslu jsou často andělé – a dokonci i ti padlí – nazýváni Božími syny. To není stejné synovství, o jakém jsme mluvili předtím, jak jsme byli za syny přijati my, kdo věříme v Ježíše Krista. Je to synovství, které se týká původu. Z tohoto synovství vyplývá jedna jediná věc:

• Skutky apoštolské 17:27.30 Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt … a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.

Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a to je důvod, proč má člověk hledat Boha. To je mimochodem také důkaz o existenci Stvořitele – a k tomu nakonec vede i náš text. Od Boha pochází veškerý nebeský i pozemský rod. To nám ukazuje, že Bůh, před kterým poklekáme na kolena, je:

B. Stvořitel

Hned na začátku své modlitby Pavel ukazuje, ke komu se modlí. Modlí se k Otci a tím ukazuje, že modlitba je výsadou těch, kdo jsou Božími dětmi. Modlí se k Otci našeho Pána Ježíše Krista, čímž popisuje Boha jako toho, kdo existuje v osobě Otce a Syna a modlí se k tomu, od Něhož pochází veškerý nebeský i pozemský rod, a tím nám říká, že se modlí ke Stvořiteli.

Bůh je Stvořitel, který aktivně působí v existenci každého jednotlivého stvoření, každé nebeské i pozemské bytosti. Bůh není nebeský hodinář, který by sestrojil důmyslný strojek, potom ho natáhl a následně se s větším či menším zájmem díval na to, jak tento strojek běží. Bůh nepoužil evoluci k tomu, aby z jednoho člověka stvořil všechno lidstvo, ale On sám je přímým původcem každé nebeské i pozemské bytosti.

Tohle je opravdu důležitá věc, kterou musíme mít na mysli, kdykoliv přistupujeme k Bohu. Tohle je věc, která je dokonce součástí evangelia. Nedávno jsme četli v knize Zjevení o andělovi, který letí středem nebeské klenby a zvěstuje věčné evangelium všem obyvatelům země:

• Zjevení Janovo 14:7 Volal mocným hlasem: ‚Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.‘

Křesťané, když poklekáte před Bohem, poklekáte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod, kdo je tvůrcem nebeských i pozemských bytostí, poklekáte před Stvořitelem. A to je naprosto logická a ve své podstatě zcela přirozená věc – stvoření pokleká před svým Stvořitelem. Stvoření, tedy my, lidé, nové stvoření, znovuzrození lidé, křesťané, poklekají před svým Stvořitelem. Je to logické i přirozené. Zároveň je to ale možné jenom díky tomu, že zde působí to, co je nelogické – a to je milost, a to, co je nadpřirozené, a to je nové narození z Ducha svatého. Kdyby v nás Bůh nepůsobil svou mocí, nepoklekli bychom před Ním. A i tehdy na konci věků, kdy každé koleno poklekne před Pánem a každý jazyk vyzná, že On je Pán, bude to jenom proto, že Bůh svou mocí zlomí zatvrzelá lidská srdce a donutí je padnout na kolena a vyvyšovat Kristovu slávu. Nepovede to ke spasení těch, kdo takto pokleknou, ale k ještě většímu zatvrzení. Budou muset vyznávat, přestože budou odsouzeni. Už to nebude doba milosti, ale okamžik strašného Božího soudu.

Ale Boží vykoupení už nyní s radostí vyznávají, že Ježíš Kristus je Pán. Už nyní s radostí i s bázní poklekají před Otcem, protože milují Jeho Syna, už nyní vzdávají čest svému Stvořiteli. Apoštol Pavel začíná svou modlitbu a vede nás hned na začátku k Boží slávě. Celá tato modlitba je plná Boží slávy a vede ke slávě – všimněte si závěrečných slov:

• Efezským 3:21 … jemu samému buď sláva…

Komu? Otci! Našemu nebeskému Otci. Otci našeho Pána Ježíše Krista. Bohu, který se nám dává poznat jako Otec, Syn a Duch svatý, Stvořiteli, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod – jemu samotnému buď sláva. Moji milí, to je jedno z hesel reformace, heslo, které má trvalou platnost a platí dodnes – Soli Deo Gloria – Jedině Bohu buď Sláva.

• Judův 24-25 Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy, jedinému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána, buď sláva, velebnost, vláda i moc přede vším časem i nyní i po všecky věky. Amen.