PROČ SLAVÍME PAMÁTKU VEČEŘE PÁNĚ? (1 KORINTSKÝM 11,23-26)
Kazatel
Proč slavíme Památku večeře Páně? (1 Korintským 11,23-26)
Jan Suchý, Ústí nad Labem, 26. květen 2024
Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Korintským 10:16
Pokoj vám a milost, Kristem milovaní svatí. Vítejte i vy, milí hosté. V posledních dvou měsících se věnujeme v nedělních kázáních otázkám křtu a večeře Páně. Také jsme měli zvláštní příležitost při sobotním semináři s bratrem Geoffem Volkerem pronikat hlouběji do Písma v těchto otázkách. Nahrávky vyučování najdete postupně na sborovém webu. Dnes bych chtěl, abychom si zodpověděli s Písmem v ruce základní otázku: Proč slavíme Památku večeře Páně? To jednoduché: proč? V sobě ukrývá ale daleko více. Pomůžeme si třemi podotázkami, které nám pomohou vykreslit si úplnější obraz, biblickou odpověď, proč slavíme v církvi Památku večeře Páně?
- Jaký je původ jejího ustanovení?
- Proč ji máme slavit i my?
- Co se děje při slavení Památky Páně?
- 1 Korintským 11:23 Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, 24 vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." 25 Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." 26 Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
Mluví Písmo opravdu o ustanovení? A jestli ano, kde a kdy se vzalo toto ustanovení? Apoštol Pavel nám dává odpověď už na začátku našeho dnešního textu:
- 1K 11:23-24 Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, 24 vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku."
Mít účast na Památce večeře Páně je Kristův příkaz. To čiňte. Když milujeme Pána, jsme mu také poslušní. Proto slavíme Památku večeře Páně. Apoštol Pavel přijal toto ustanovení přímo od Ježíše Krista. Stal se tak poslem, který má za úkol vyřídit církvi: toto mi řekl sám náš Pán Ježíš, to dělejte, to čiňte. A jistě má Pán dobrý důvod, abychom to dělali. Doufám, že ty důvody dnes uvidíme. Takže to ustanovení Památky je Pánovo přikázání a dále vidíme komu je určeno:
Ano, správně, komu je tento příkaz určen? Komu ho Pavel vyřizuje? Jednotlivým věřícím ve městě? Ne, Pavel píše korintské církvi. Památka večeře Páně není tedy určena pro naše soukromé užití doma, za zavřenými dveřmi, nebo do naší rodiny, pro skupinu křesťanských přátel. Je určena pro místní církev. Pro společné místní tělo Ježíše; je určena pro Boží děti místní církve – společenství svatých, kteří milují Pána, jsou vedeni staršími, které mezi nimi ustanovil Duch svatý, aby kázali Boží slovo a pásli stádo (Sk 20,28) a kteří vykonávají v církvi kázeň podle Mt 18.
Abychom slavili společně v církvi Památku večeře Páně, to přikázal dal Pán Ježíš apoštolům ten večer před svým zatčením. Byl to
- Lk 22:7-8 … den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek. 8 Ježíš poslal Petra a Jakuba a řekl jim: "Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři."
Ano, velikonoce, hebrejsky svátek pesach. Co ten svátek znamenal ve Starém zákoně? Máme to vysvětleno v Ex 12,26. Národ Izrael žil v Egyptě, kam se uchýlil Jákob a jeho rodina, celkem 70 duší (Gn 46,27). Velice se rozmnožili a po 400 letech jich bylo již přes 2 miliony. Bůh se rozhodl je odtud vyvést do země, kterou jim zaslíbil. Ale faraon je nechtěl propustit. A tak Bůh udeřil na Egypt. Vše vyvrcholilo jedné noci. Právě tu každoroční připomínku Božího jednání, svátek vyjití, pesach, popisuje Boží slovo:
- Ex 12:26-27 Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, 27 odpovíte: »Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil.«"
Kde byly zárubně dveří potřeny krví zabitého beránka, ten dům tu noc Bůh pominul. V ostatních zemřeli všichni provorození pro modloslužbu Egypta a zatvrzelost faraona (Ex 13,15). Na připomínku vyjití z Egypta, z domu otroctví, přikázal Hospodin slavit každoročně tento svátek hodu Beránka všem Izraelcům. Tak i Pán Ježíš spolu s učedníky, poslušni Bohu, večeřeli společně beránka v den k tomu určený, v den Velikonoc.
- Lk 22:14-20 Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. 15 Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět. 16 Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím." 17 Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. 18 Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." 19 Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." 20 A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."
Nyní však přišel ten dokonalý Beránek, poslaný od Boha pro spásu světa.
Jan Křtitel o něm vydal toto svědectví:
- J 1:29 … řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.
To je ten pravý, dokonalý beránek. Kristus je
- Žd 7:26-27 To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, 27 který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.
Ježíš Kristus obětoval jednou pro vždy své tělo na golgotském kříži (Žd 10,10). Pravý, dokonalý Beránek Boží. Tak naplnil obraz daný ve Starém zákoně, obraz fyzického beránka, kterého měli jíst Izraelci v důvěře Bohu, že je On sám zachrání. Nyní už není před našima očima jen fyzický obraz, ale sama duchovní skutečnost, kterou nám Nový zákon Duchem svatým odhaluje: Ježíš Kristus je dokonalá oběť za naše hříchy, abychom vírou, důvěrou Kristu, byli zachráněni pro věčnost. A k tomuto Beránku Božímu nás nyní odkazuje Písmo v ustanovení Památky večeře Páně.
Už tedy nejde o to, abychom spolu jedli u stolu upečeného beránka a připomínali si vyjití Izraelců z egyptského zajetí, ale nám, církvi Boží, je dáno připomínat si toho pravého Beránka, Ježíše Krista, který nás svou obětí přijímané vírou osvobozuje od hříchu k věčnému životu. To je pravé vyjití ze zajetí hříchu. Vírou v tuto dokonalou oběť Pána Ježíše nás Bůh vyvádí ze zajetí hříchu do svobody Božích dětí! Jaká sláva! Jaká chvála, kterou budeme Boha chválit po všechny dny, které nám dá tady na zemi a potom po celou věčnost v nebi! Proč nám Pán dal toto přikázání v místní církvi slavit Památku večeře Páně?
Podívejme se do v. 1K 11,20
- 1K 11:20 Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně:
- (CSP) Když vy se společně scházíte, není to slavení Večeře Páně.
A doslovně z řečtiny překládá:
- (BKR) Když tedy tak se scházíte vespolek, toť není večeři Páně jísti,
Tady apoštol Pavel napomíná korintský sbor, že když se shromažďují, aby slavili, Památku večeře Páně, jedli večeři Páně, svým jednáním dokazují že vůbec nerozumí, o co při tom jde. Jaký je význam této slavnosti. Ta večeře, je tu napsáno, je Pánova. Patří Pánu. Doslova náležející, příslušející Pánu Ježíši Kristu, Pánova večeře. O kapitolu dříve, ve v. 1K 10,21 apoštol Pavel mluví o účasti na stolu Páně. Z toho vyplývá, že jde skutečně Pánův stůl a Pánovu večeři. Neznamená to, že Pán Ježíš šel a koupil stůl okolo kterého nyní korintští křesťané sedí, ani stoly všech církví, které slaví Památku večeře Páně. Ani nešel a nekoupil chleba a víno a nepřinesl je dnes k nám do sboru. A přece je to stůl Páně a večeře Páně. Mám za to tedy, že nějakým způsobem je Pán u toho stolu, u té slavnosti večeře Páně, s námi. Tělesně s námi zjevně není. Vždyť Pán Ježíš se po svém vzkříšení čtyřicet dní dával spatřit učedníkům a učil je o království Božím. Potom byl před jejich zraky vzat vzhůru a odešel do nebe. (Sk 1,1-10) Zde usedl po pravici Boží (Žd 10,12). Nyní je tedy Ježíš v těle v nebi. A přece je s námi i zde na zemi. Zaslíbil to a On je pravdivý. Učedníkům po svém vzkříšení řekl:
- Mt 28:19-20 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku."
Jak je tedy se svou církví? Jak je přítomný i u Památky večeře Páně?
- Gal 4:6 Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
Podobně tak v (J 14,15-17). Svým Duchem je Pán Ježíš s námi při slavení, u připomínky, u památky Páně.
V historii církve křesťané rozuměli Kristově přítomnosti při večeři Páně čtyřmi základními způsoby.
- Římskokatolická transsubstanciace
Tento pohled tvrdí, že v okamžiku požehnání knězem je podstata prvků (chléb a víno) proměněna ve fyzické tělo a krev Ježíše Krista. Kněz tedy obětuje nekrvavou oběť znovu pro spásu světa, a dokonce se účastníci tohoto obřadu spoluobětují s Kristem Bohu. Vyjadřuje tento pohled zjevení Písma? Těžko, spíše vyjadřuje lidskou snahu a neporozumění Kristově oběti. Ještě zůstává svým smýšlením ve způsobu Staré smlouvy a míjí tak požehnané ovoce Nové smlouvy v Kristu. O něm je přeci řečeno:
- Žd 7:26-27 To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, 27 který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.
Kristus zemřel jednou a jeho oběť je dokonalá a dostatečná. To víme proto, že ji Otec přijal a Syna vzkřísil. (1Pt 3,18) Cokoli přidat k Oběti Kristově je rouhání a výraz, že lidé nevěří v dostatečnost Jeho díla na Golgotě. A také nerozpoznávají symbolismus v Ježíšově prohlášení: Toto jest mé tělo, má krev. Jeho tělo i krev, celý Ježíš je nyní v nebi, po pravici Otce. Když Pán tuto Památku ustanovoval, dával učedníkům, aby jedli chléb a pili víno, a přitom byl s nimi u stolu. Jde o symboly, stejně jako když Pán říká: já jsem světlo světa, (J 8,12), já jsem dveře (J 10,9), já jsem pravý vinný kmen (J 15,1). Tento názor, že se chléb a víno při slavení Památky večeře Páně stávají tělem a krví Páně je zcela mimo pravdu Písma. Druhý pohled na Památku je
- Luterská konsubstanciace
Přítomnost Krista ve Večeři Páně chápou jako reálnou, ale ne římskokatolicky, že by se chléb a víno proměnily v tělo krev Páně. Věří, že Kristus je ve Večeři Páně skutečně přítomen v chlebu a vínu, že je s chlebem a vínem svátostně sjednocen a že je pod spůsobem chleba a vína.
Luther jde dále než římští katolíci, ale přesto stále ještě zůstal v zajetí středověkého myšlení. I zde se ignoruje symbolická povaha Kristových slov, jak jsme si ji ukázali dříve.
- Zwingliho pohled
Další z reformátorů, Ulrych Zwingli, pastor sboru v Curychu v 16. století, zastával pohled, kdy je večeře Páně pouhou připomínkou Kristova díla na kříži. Nic víc, nic míň. Blízko k tomuto pohledu měli později anabaptisté, tedy novokřtěnci. Poslední pohled je
- Reformovaný pohled
Jan Kalvín, pastor církve v Ženevě ve Švýcarsku, souhlasil se Zwinglim, že jde o připomínku díla Pána Ježíše. Rozuměl však, že je Ježíš přítomen u své večeře s církví ne fyzicky, neboť je v nebi u Otce, ale duchovně, jak zaslíbil. To je pohled, který myslím, nejvěrněji bere v potaz svědectví Písma, jak jsme je spolu již dnes viděli. V historii církve nás předešli do Božího království lidí, bratři a sestry, kteří pro pravdu Památky večeře Páně položili svůj život. Není to totiž pravda, která by byla bez důsledků pro věčný život člověka. Jestliže si myslíš, že kněz znovu obětuje Ježíše, pak říkáš, že jeho oběť na Golgotě nebyla dostatečná. Ještě potřebuje od člověka pomoci. Ještě potřebuje pomoc hříšníka, kněze, který ji znovu obětuje. Ještě potřebuje, aby ses obětoval Bohu spolu s Kristem, abys mohl být Bohem přijat. Jaké to snížení Krista! Jaké to rouhání jeho slávě i lásce. Zástupy mužů a žen tomu porozuměly. Než by zapřeli Krista Písma zde na zemi, raději snášeli utrpení i smrt, aby dosáhli věčné spásy vírou v Krista Písma. Chci připomenout několik takových. Jedním z nich byl Thomas Cranmer, arcibiskup z Canterbury, upálen na hranici v roce 1556. Biskup Hooper z Gloucesteru, biskup Ridley, Latimer a mnoho dalších mužů i žen, věrných Kristových svědků a mučedníků. Přečtěte si o jejich věrnosti v knize 5 anglických reformátorů od J.C. Ryla. Buďme si tedy jisti, že Pán je při slavení Památky večeře Páně s námi svým Duchem a že chléb a víno v našich ústech mají připomínat Kristovo tělo lámané a krev prolitou na kříži Golgoty.
Nyní se podívejme na duchovní ovoce, které přináší Památka večeře Páně, do našich životů.
Prvně nás Památka vede k přemýšlení nad Boží svatostí a spravedlností. Bůh nejen prosazuje spravedlnost, ale On je spravedlivý. To je charakteristika jeho svatosti. patří k sobě. Hřích nemůže být věčný jako Bůh. Vše mu bude podřízeno. Jako poslední nepřítel bude zničena smrt jako mzda hříchu. Skončí v ohnivém jezeře na věky, aby už nemohl plundrovat Boží stvoření. Tak zásadní je tato pravda, že Bůh jen nepřimhouřil nad hříchem oči, ale za cenu ponížení samotného Boha, Ježíše Krista, skrze jeho narození z Panny a nakonec i smrt na kříži rukou hříšníků. Porazil smrt a vykoupil svou církev.
Předně, Pán Ježíš ji ustanovil pro požehnání církve. Ne sám pro sebe, ne pro nevěřící svět, ale pro dobro své církve. Vždyť říká:
- Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. (v. 24)
On dal své vlastní tělo, svůj život na Golgotě za nás. Jeho ukřižování nebyl zasloužený trest za jeho provinění. Vždyť
- 1Pt 2:22 On `hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest´.
- 1Pt 2:24 On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.
V tomto jediném činu se zjevuje Boží láska k nám
- 1J 4:9 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
Bůh se slitoval, zamiloval si svou církev. Ne pro dobrotu lidí, kteří jsou církví Boží, ne proto, že bychom byli docela slušní lidé, kteří přeci celý život pracovali, vychovávali děti, obětovali svoje pohodlí a peníze pro ně. Nejde o Boží odpověď na naši lásku k Bohu. Vždyť jsme ho ani nehledali, ani se neptali, jaká je Boží vůle pro můj život. Ne. Byli jsme příliš dobří ve svých vlastních očích, a přitom úplně slepí. Dokud Bůh člověka nezastaví a nedá mu milost poznat bídu lidské duše bez Boha, nechtěli jsme Boha ve svém životě. Odmítali jsme se mu podřídit. A tak jsme si střádali spravedlivý Boží hněv pro den soudu. Ale Bůh se smiloval. Projevil nám svou lásku.
- 1J 4:10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
Proto když jíme chléb a pijeme víno na Kristovu památku, připomínáme si a přemýšlíme nad touto velikou, láskou Boží ke mně, k hříšnému člověku.
Když v úžasu znovu přemýšlíme nad touto Boží láskou, není to ale vše, co nám Památka připomíná.
- Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. (v. 24)
Památka k nám také mluví o nás. Mluví o závažnosti mého hříchu. My málo chápeme, co je to vlastně hřích. Bereme jej na lehkou váhu. Omlouváme ho. Ale Bůh nás vidí jinak. Vidí nás ve světle svého charakteru Bůh je svatý. To je všechna nádhera, sečtená dohromady. Je pravdivý, nikdy nelže, je přímý, nepodvádí druhé, je spravedlivý, nesoudí mimo právo, je soucitný, je věrný, nezradí, jeho péče je vytrvalá, neopouští. Jak přemýšlí přirozený člověk, narozený na tento svět a žijící bez víry v Krista? Bůh je vše, po čem vnitřně toužíme, ale co sami nejsme. On nás stvořil ke svému obrazu. Ale místo, abychom jej odráželi, otočili jsme se k němu zády a vybrali si nebýt mu poslušní, nebýt mu vděční, vybrali jsme si všechno, jen ne Boha. Jaká pošetilost! Každý den, si bereme z Boží dobroty plnými hrstmi jeho dary, dokonce bychom bez nich vůbec nemohli existovat. A přesto si myslíme, že jsme to my sami, kdo je králem na trůnu, kdo je bohem. To je to největší modlářství, co může být! To je ta největší pýcha, co může být! Ale všechno, co se v marné pýše pozvedá proti Bohu, Bůh smete a zničí. To je svatost. Hřích nemůže obstát. Co je zlé, bude zničeno. Hřích i smrt dojdou konce. Bůh s nimi skončí. Apoštol Jan to viděl.
- Zj 20:14-15 Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. 15 A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.
Tak veliká je Boží láska. Kristus přišel kvůli své církvi, aby ji z této hrůzy věčného utrpení pekla zachránil. Už vidíš, co ho přivedlo na kříž Golgoty? Už vidíš, že to nebyla náhoda ani nepřízeň osudu? Už vidíš, že Boží Syn nepřišel dát sám sebe v oběť bez důvodu?
- Iz 53:4-6 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. 5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. 6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.
Byl to můj hřích, co přivedlo Krista na kříž. Moje nepravosti to jsou, proč se sám Bůh zřekl všeho a stal se člověkem. Moje viny to jsou, co ho vedlo na kříž. Věčný Boží Syn, přijal tělo, byl mučen, a nakonec zemřel kvůli mému hříchu. Tak hrozný je můj hřích. Tak veliká je jeho láska.
- Sk 2:23-24 Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. 24 Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.
On, Ježíš Kristus, svatý Boží Beránek, který hříchu neučinil, nemohl zůstat v hrobě. To by nebylo spravedlivé. Sám bez hříchu, za hříchy těch, které přišel vykoupit zaplatil, zemřel. Bůh na něj vylil svůj hněv, On oddělen od Boha, trpěl za nás, to, co bychom museli nést celou věčnost. Hrůzu oddělení od Boží lásky. Je dokonáno! Je zaplaceno! Ježíš je vzkříšen. On žije! Sláva Bohu na výsostech, na zemi pokoj lidem!
Ne proto, že jsme silní v rozhodnutí Kristu věřit. Nejsme. Ale On nás posiluje. Vždyť všechen můj dluh vůči Bohu Kristus zaplatil. Bůh očekával spravedlivý život, ale já mu dával jen nevíru. Neuctíval jsem ho, nemiloval. Dlužil jsem mu sám sebe. A ten dluh bych splácel ve věčnému pekle. Už to nejsou slzy lítosti sama nad sebou, ale slzy vděčnosti za jeho lásku. Kristus zaplatil můj dluh. Dlužní úpis byl přibyt na kříž a zcela smazán krví. To je Kristova oběť. Jeho tělo a krev. To je jeho láska. To je jen nahlédnutí do významu slavení Památky večeře Páně v místní církvi. Dá-li Pán, budeme nad jejím významem přemýšlet dále a vlastně až do dne, kdy se s ním setkáme tváří v tvář.