RODIČE, MILUJTE SVÉ DĚTI (KOLOSKÝM 3,21)

 

RODIČE, MILUJTE SVÉ DĚTI

(Koloským 3,21)

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 19. listopad 2023

A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Židům 12:10 

1. Úvod: Duch svatý je tvůj učitel

Pokoj vám, milí rodiče i děti, hosté i domácí víry, ve jménu Pána Ježíše Krista. On je vyvýšený, neboť je Král všeho stvoření. Jemu patří čest, sláva i moc na věky věků! Jeho chceme dnes chválit svou poslušností Slovu, vděčností srdce, celým životem uctívání. Kéž nám pomáhá v Duhu svatém, kéž se dnes mezi námi oslaví. Písmo na začátku 3. kapitoly listu Koloským na nás volá:

• Kol 3:1 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.

Všechno se obrátilo vzhůru nohama, když jsi se setkal s Ježíšem Kristem. Možná jsi při tom nespatřil oslňující světlo z nebe a neslyšel hlas, který by mluvil hebrejsky, jako viděl a slyšel apoštol Pavel na cestě do Damašku. (Sk 26,14) Ale jedno je jisté. Jestliže tě Duch svatý přivedl k pokání a víře v Krista, jestliže jsi ve víře spolu s ním zemřel hříchu a byl vzkříšen k životu pro Boha, všechno se změnilo. Už nemůžeš žít pro nic menšího než pro Boží slávu. A to není něco, co by se stalo jednou ve tvém životě, když jsi uvěřil. Písmo říká: hledejte, co je nad vámi, hledejte Krista a jeho vůli – pořád. Dnes i zítra, i každý další den, dokud on nepřijde. Hledejte to, co je nad vámi. Už nejsme vydáni napospas sami sobě. Už nehledáme svoji vůli, svévoli, ale vůli Toho, který za nás prolil svou svatou krev. Boží vůli. Už nejsme sami. Bůh je s námi. Duchem svatým je s každým, kdo Kristu věří. Nejsi nikdy sám. I když u tvého stolu nikdo jiný z rodiny už nesedává. Bůh je s tebou. I když jste doma početná rodina a máte jeden druhého, jste-li Kristovi, Duch svatý je s vámi. A On, Duch svatý učitel, nás učí Boží vůli skrze své slovo. Prostředí, kde Bůh chce, abychom mu vzdávali slávu každý den, je především rodina. Ve své moudrosti nás vede, abychom každý naplňovali roli, ke které nás stvořil, a tak byl oslaven. Chcete oslavovat Pána svým životem?  Chcete se mu líbit, dělat mu čest a nést ve všem ovoce dobrých skutků? Chcete poznávat Boha a míst sílu k trpělivosti a radostné vytrvalosti? Chcete, aby váš život byl naplněný vděčností Bohu? Chcete se připravovat k účasti na dědictví svatých ve světle, na věčný život s Pánem? (Kol 1,9-12). Pak tedy

• Kol 3:18-20 Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. 19 Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně. 20 Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.

To je Boží povolání do každého vztahu v rodině. Učili jsme se, co pro křesťanské manželky znamená podřizovat se svému manželovi, co znamená pro manžela milovat svou ženu, jak děti mají poslouchat své rodiče. Dnes pokračujeme veršem 21, slovem pro rodiče. Jak mají jednat rodiče se svými dětmi, aby se to líbilo Pánu, aby to přinášelo dobré ovoce, plody, které jsou užitečné až na věčnost?

• Kol 3:21 Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.

1. Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.
2. Otcové

Boží slovo se tu obrací k otcům. Proč jenom k nim? Copak matky nemají schopnost ponižovat své děti a vést je k malomyslnosti? Určitě ano, protože všichni jsme hříšníci, tátové i maminky. Řečtina tu používá slovo pateres, což se obvykle překládá jako otcové. Ale stejné slovo pateres je použito také v listu Židům 11,23 o Mojžíšovo rodičích

•  Žd 11:23 Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali;

Zde je tedy řeč o rodičích, nejen o otci. V našem textu v Kol 3,21 tedy je to slovo určeno pro otce i matku, pro oba: neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.

A přece se překladatelé rozhodli uvést slovo Otcové. Proč? Zjevně uvažovali správně v kontextu celého oddílu. Podívejme se do něj. Děti mají podle v. 20 poslouchat rodiče, tedy tátu i mámu. Zároveň také platí, že manželka má být podřízena svému manželovi – v. 18. Otec je tedy zastřešující autoritou nad celou rodinou. Je hlava rodiny, přímo zodpovědná Pánu Ježíši. Proto na prvním místě je to slovo určené otcům a zároveň nevyjímá ani mámy z jejich zodpovědnosti vést dobře své děti.  Takže celková zodpovědnost za vedení dětí v rodině leží na otcích. Podle Božího slova není to nejdůležitější, když jsou děti malé, že je to manželka, která s nimi tráví doma nejvíce času, protože táta je v práci, že by tedy proto byla zodpovědnost na mamince. Ne, zodpovědnost máš ty jako otec. Je to tvůj úkol od Pána ujišťovat se, jak vychováváte své děti. Je to tvůj úkol povzbuzovat manželku k vedení dětí. Je to tvůj příklad vedení manželky i dětí do Boží slova, když přijdeš každý večer z práce, když jste v sobotu všichni doma, když jste spolu na dovolené. Písmo to krásně vyjadřuje v

• Dt 6:6-7 A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. 7 Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.

Otec v rodině je před Pánem nakonec ten zodpovědný za výchovu dětí, kterou oba manželé – on i manželka, vedou své děti. Jak tedy otcové mají vychovávat své děti? Chci uvést dva příkazy Písma, které pro výchovu máme. Ten první je negativní:

• Kol 3:21 Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.

První, co zde Písmo říká, je neponižujte děti, aby nemalomyslněly. To je překvapující! Nechci se zabývat případy, kdy dáte dítěti oběd a ono nechce jíst brambory, ale chce rovnou dezert. Když budete trvat na tom: napřed brambory, potom koláč a dítě se bude vzpouzet, nejde o vaše ponižování dítěte, ale o sobeckou tvrdohlavost dítěte. Jakými způsoby tedy otcové ponižují děti a dovádí je k malomyslnosti? České překlady Písma uvádějí ještě další slova místo „ponižují“. Petrův překlad uvádí „nedrážděte své děti, aby neztrácely odvahu“, Bible kralická pak „nepopouzejte děti k hněvu, aby nezoufaly“. Odpovídající pasáž v listu Efezským, nám známém „dvojčeti“ našeho listu do Kolos, říká:

• Ef 6:4 Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru,

Přemýšlel jsem nad příkladem Písma, kde bychom viděli, jak otec dráždí, ponižuje, popouzí své dítě ke vzdoru, malomyslnosti, k zoufání, v řečtině doslova ke skleslosti na duchu. Je jím Jónatan a jeho otec Saul, první ustanovený král nad Izraelem. Izrael chtěl být jako okolní národy – aby měli krále. Tak místo Hospodina krále měli Saula. Ale místo aby byl mužem, který je celým srdcem oddaný Bohu, v klíčových okamžicích Saul selhal. Když jej obléhali nepřátelé, místo odvahy a věrnosti, důvěře Bohu a jeho slovu, vzal věci do svých rukou.

• 1S 13:8-14 Čekal sedm dní do chvíle, kterou určil Samuel, ale Samuel do Gilgálu nepřicházel a lid se od Saula rozprchával. 9 Saul tedy řekl: "Přineste ke mně oběť zápalnou a pokojnou." A obětoval zápalnou oběť. 10 Sotva skončil obětování zápalné oběti, přišel Samuel. Saul mu vyšel vstříc a pozdravil ho. 11 Samuel se ho otázal: "Cos to udělal?" Saul odvětil: "Když jsem viděl, že se lid ode mne rozprchává, neboť tys k určenému dni nepřicházel, a že se Pelištejci shromáždili v Mikmásu, 12 řekl jsem si: Pelištejci teď sejdou proti mně do Gilgálu a já jsem si nenaklonil Hospodina. A tak jsem se opovážil zápalnou oběť obětovat sám." 13 Samuel nato Saulovi řekl: "Počínal sis jako pomatenec. Nedbals příkazu, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh. Tak by byl Hospodin upevnil tvé království nad Izraelem navěky. 14 Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal."

Jónatan bojoval za Izrael, ale jeho otec svou bezbožností uvedl pohromu na celý národ. Saul místo příkladu víry a spolehnutí se na Boha Izraele budoval hněv a vzdor v Jónatanově srdci. Pak Izrael bojoval s Pelištejci. Lidé byli vyčerpaní z bitvy, ale Saul pošetile zakázal všem pod hrozbou prokletí ten den cokoli jíst. Jónatanovo srdce bylo skleslé na duchu, když to viděl. Řekl: „Jónatan odvětil: "Můj otec přivede do zkázy celou zemi.“ (1S 14:29). Zanedlouho Saul lhal sám sobě i druhým, když říkal: „Vždyť jsem Hospodina uposlechl“ a přitom dělal to, co bylo správné v jeho vlastních očích a zavrhl tak Hospodinovo slovo (1S 15,23).  Jaká hanba to musela být v Izraeli pro Jónatana, když jeho otec místo, aby vedl ve zbožnosti celý národ, stal se příčinou pádu.

A nakonec málem Saul připravil svého syna o život kvůli tomu, kterého Hospodin vyvolil za krále místo Saula. David, syn Jišajův, a Jónatan, syn Saulův, se stali přáteli. Takovými, že o nich Písmo říká, že jejich přátelství bylo hlubší, než bývá láska muže a ženy. (2S 1,26)

 

Otec kvůli Davidovi svému synu nadával a pak ho chtěl dokonce zabít. Mrštil po něm kopím, aby ho proklál. Naštěstí se mu to nepodařilo, ale

• Jónatan, rozpálen hněvem, vstal od stolu a toho druhého dne po novoluní při hodu nejedl, protože se trápil pro Davida, že ho jeho otec potupil. (1S 20:30-34)

Co bylo příčinou, že otec Saul znovu a znovu popouzel k hněvu, k zoufalství, ke vzdoru svého syna Jónatana? Byl to Saulův nedostatek bázně před Bohem, jeho nevíra a nevěrnost Bohu. Proto prvním a nejdůležitějším bojištěm při výchově vašich dětí nejsou ony sami, ale vaše vlastní srdce. Jestli jej necháte napospas osudu, neporostou dobře ani vaše děti. Jestli se ale vydáte cestou milování Krista, máte naději, že i vaše děti porostou v dobrém k Boží slávě. Ano, bezbožný otec nebo matka nemohou a nedokáží vést děti, aby milovali Boha. Ale jestli jsi poznal Krista a moc jeho vzkříšení, hledej to, co je nad tebou, kde Kristus sedí na pravici Boží. Učiň Boží slovo svým denním chlebem a modlitbu nenahraditelnou potřebou své duše každý den. Poznávej Pána Ježíše, Boha Bible. Uč se denně chodit podle Božího slova v rozhodování, prioritách i cílech. Miluj Hospodina, svého Spasitele v poslušnosti víry. Pak se budeš učit i jak nepopouzet své děti k hněvu, ale jak je vychovávat v lásce.

•  Otcové, nepopouzejte své děti k hněvu, aby nezoufaly.

Hříchy otců vedou děti k zoufalství. Proto Písmo otce varuje: neprovokujte své děti, nemějte na ně nepřiměřené požadavky, nedělejte věci, které by děti vedly k zášti, zoufalství či odporu. Ne kvůli jejich neposlušnosti, ale kvůli hříchu otců.

2. Neponižujte své děti, aby nemalomyslněly

Jak můžeme děti provokovat? Uvedeme některé nejčastější způsoby třeba i nechtěného jednání, které děti může vést k malomyslnosti.

Nepřiměřená ochrana

To je, když dítě neustále kontroluješ, potřebuješ mít nad ním 100% kontrolu. Co dělá, jak přemýšlí. A nedáš mu prostor pro objevování, pro rozvoj samostatnosti. Děti potřebují rozvíjet svou odpovědnost ve svobodě poznávání života. Jak rostou, musí v tom růst i rodič a ubírat postupně svou kontrolu nad životem dítěte. 

Ale také platí, že čím méně fyzické kontroly nad životem dítěte budeš postupně mít, tím více modliteb bude naplňovat tvůj den i noc.

Dávání přednosti (protěžování)

Své dítě můžeš srážet na duchu, když mu budeš neustále předkládat, jak někdo jiný – sourozenci nebo děti sousedů, jsou v něčem neustále lepší. To ho dovede k frustraci, že není nikdy pro tebe dost dobré.

Ponižování

Když rodič shazuje své dítě nebo ztrapňuje dítě před druhými, ponižuje. Třeba před svými přáteli říká: no, ten můj kluk, to je úplnej ňouma… a kluk stojí vedle něj.

Příliš vysoké cíle

Někteří rodiče jsou věčně nespokojení. Dítě dosáhne úspěchu ve sportu nebo ve škole. Ale rodič jen posune laťku. Příště musíš být lepší! Dětská duše potřebuje povzbuzovat a chválit, nejen usilovat o další vyšší cíl rodiče.

Rozmazlenost

Když dítěti dopřáváte vše, co chce a nemáte na něj požadavky – aby si uklízelo, mylo nádobí nebo prostě mělo všechny věci do školy včas a správně hotové, děláte mu medvědí službu. Přijde den, kdy vašemu dítěti jiní lidé nebudou chtít sloužit tak jako vy. A dítě bude rozzlobené a bude kolem sebe kopat.

Demotivace

Pokud dopustíte, že vaše dítě nabyde dojmu, že vás nezajímá, jeho srdce ztvrdne. Pokud je pro vás práce nadevše a nezbývá rodiči čas zajímat se o to, co dělá vaše dítě, bude k vám přinejmenším lhostejné a v horším případě vás bude nenávidět.

Nezáleží nakonec, jak šlechetný je obsah vyplňující čas rodičů, pokud v něm nemá dítě pevné a důležité místo. Slyšel jsem nedávno o misionáři, který je v Mnichově na ulici téměř každý den, aby svědčil muslimům o Kristu. Ale doma má děti – narkomany a nešťastnou manželku, protože oni vidí, že ho nezajímají, že nechce přijmout zodpovědnost za péči o ně, kterou mu Bůh přikázal.

Naštvanost, zlost

Pořád naštvaný táta, že nic není podle toho, jak on chce. Vždycky vybuchne, když s dítětem mluví, protože ho dítě štve, vlastně obtěžuje tím, že mu zasahuje do života…

Přehnané opakování znovu a znovu

Jenom stále požadavky a nic jiného. Otec nemá čas na rozhovor, nemá zájem o to, co dítě dělá, ale má stále jen požadavky. Musíš udělat tohle, a tohle a támhle to.

Hrubá řeč

K zoufalství můžete své dítě dovádět, když nekontrolujete svůj jazyk. V afektu zasypáváte své dítě nadávkami, které byste sotva řekli jinému člověku. Ale dětské srdce je citlivé, když místo vytrvalé láskyplné výchovy dostává otrávené šípy jedovatých slov. To srdce bude zničené.

Fyzické týrání

Když rodič překračuje míru a věku dítěte odpovídající způsob tělesného káznění, přivádí duši dítěte do úzkosti a strachu. Dítě může být ubito nejen fyzickým týráním, ale také psychickým. Pokud jej rodič vystavuje strachu nepřiměřeně věku dítěte, páchá na jeho srdci škody. Děti propadají zoufalství a ztrácejí odvahu, protože je přepadá strach a neví, co s ním, neví, co je bezpečí.

Žádné odpuštění

Když něco udělá dítě špatně, nedostane se mu od rodiče nikdy odpuštění. Nemá vlastně šanci poznat evangelium na svém rodiči a na sobě. Není tu evangelium.

Pán Bůh chrání děti. Proto stručně a rázně nařizuje otcům i matkám: neponižujte své děti, aby nemalomyslněly, aby neztrácely odvahu, aby nezoufaly. Možná bude dobře najít si večer čas jako rodiče, manžel a manželka a zeptat se jeden druhého: vidíš něco na mém jednání s našimi dětmi, co je popouzí k hněvu? Pomozte jeden druhému v prostředí, kde se nejlépe znáte, doma v rodině, kde málokdo jiný vidí, jak jednáte se svými dětmi. Modlete se spolu, aby vám Duch svatý ukazoval, kde padáte do pasti duchovní slepoty a dráždíte hříšně své děti k hněvu. Pán Bůh je dobrý. Nejen, že odkrývá hříchy nás rodičů, ale skrze pokání přináší pokoj do našich rodin, do vztahů, abychom je místo hříchu budovali v lásce. I dnes je čas k pokání. I dnes je ještě čas přimknout se k Pánu a prosit jej: Pane Ježíši, smiluj se nade mnou, pomoz mi prosím, milovat tebe, abych se učil milovat své děti a vychovávat je ne ponižováním k malomyslnosti, ale k růstu do tvé podoby.

 

3. Ale vychovávejte je

 

1. K největšímu cíli – spasení duše

Díky Pánu, máme celé Písmo v ruce. Proto nemusíme zůstat jen u negativních pokynů k výchově dětí v rodině. Náš souputník při výkladu listu Koloským, „dvojče“ list Efezským v odpovídajícím oddíle ještě směrem k rodičům pokračuje.

• Ef 6:4 Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.

Místo, abychom své děti uváděli svým hříšným způsobem jednání ke vzdoru a malomyslnosti, máme tu výsadu vést je a vychovávat k něčemu daleko lepšímu! Ne k tomu, co ubíjí ducha i tělo, ale k životu! Dokonce výchova křesťanských rodičů má tu nejslavnější naději na světě: že povede jejich děti, aby důvěřovali Pánu Ježíši, povede je ke spáse v Kristu a věčnému životu s Pánem! Rodiče, byl nám Bohem svěřen ten nejnádhernější úkol vzhledem k našim dětem: vést je k poznání nádhery našeho Boha ve zjevení Ježíše Krista, spasitele duší! Rodiče, a zvláště otcové, máme tedy od Pána toto povolání: vychovávejte děti v kázni a napomenutích Pána Ježíše. Co je cílem křesťanské výchovy? K čemu rodiče vedou své děti? To je nesmírně důležité, protože cíl cesty vždy určuje kudy půjdeme. Když rodiče budou mít před očima jasné postavený cíl své výchovy dětí, budou správně také vybírat způsoby výchovy, které k tomu cíli vedou. Chtěl bych nás nyní vést do dvou příkladů v Písmu, kde se učíme, jak začíná a kam směřuje zbožná výchova dětí. Prvním příkladem rodičovské výchovy jsou Marie, matka Ježíše a Josef, nevlastní otec Ježíše. Nadpřirozeným způsobem se Marie dozvěděla od anděla o nadpřirozeném početí syna:

• Lk 1:26-35 … anděl Gabriel byl poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret, 27 k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Marie. 28 Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou." 29 Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. 31 Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. 32 Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. 33 Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." 34 Marie řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" 35 Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.

Marie v tu dobu byla zasnoubená Josefovi, ale ještě nebyli manželé. A na jejich příkladu se můžeme učit, kde začíná výchova dětí, která přináší slávu Pánu. Protože oba, jak Marie, tak Josef, milují Pána, chtějí vychovávat Ježíše v bázni Páně. Výchova, která se líbí Pánu, ale začíná už v životě rodičů. Josef a Marie položili dobrý základ pro výchovu dětí pro své manželství. Zasnoubili se a směřují ke svatbě. A do té doby žijí v čistotě. Nežijí na hromádce, kdy by užívali výhod manželství, ale přitom nebyli ochotní také k závazkům, které z toho vyplývají. Ani si spolu neřekli: hele, před Bohem budeme manželé a na tom jediném záleží, oficiální svatba není důležitá. Nemusíme čekat a mít svatbu před lidmi. Ne. Dokud nebude svatba před lidmi, žijí Josef a Marie odděleně, v čistotě a s tím, co patří jen do manželství také na manželství čekají. Písmo neříká: muž má své tělo pro svou snoubenku, ale manžel pro svou manželku. (1K 7). Ani muž nemá své tělo pro svou milenku nebo žena pro milence. Pro takový tělesný vztah má Písmo jiná slova: smilstvo či cizoložství.

Josef a Marie začali s výchovou dětí dobře. Svým vlastním posvěcením. Takže zbožná výchova začíná u zbožnosti rodičů. A zbožností také pokračuje. To je druhý princip ve výchově, který nám Písmo ukazuje. Když se Ježíš narodil, nebeské zástupy chválili Boha, že se narodil Spasitel, Kristus Pán. Pastýři o tom vyprávěli v Betlémě. A Marie to uslyšela a

• V mysli zachovávala a rozvažovala o tom…. (Lk 2,8-19)

Marie přemýšlela o Božích cestách v jejím životě a v životě jejího dítěte. Maminka se modlí a promýšlí, jak vést své dítě. To je nedůležitější modlitba maminky – za spásu svého dítěte. Přemýšlí a modlí se, jak přiblížit Pána Boha a jeho milost zjevenou v Kristu svému dítěti. Stejnou službu prokázala maminka Euniké svému dítěti Timoteovi (2Tm). Od malička vedla svého syna k poznávání Pána Boha. Vyučovala ho Božímu slovu. A Bůh se smiloval – ona mohla vidět to nejvzácnější, co maminka u svého dítěte kdy může vidět: Tim uvěřil v Pána Ježíše! A přitom její syn nebyl žádný hrdina. Byl to kluk, který měl spíš ostych před lidmi, možná se dokonce lidí spíš bál (2Tim 1,7). Ale Pán Bůh jej proměnil. Jednal s ním. Když ho spasil, poslal ho Bůh, aby byl Pavlovým spolupracovníkem a učil se sloužit Pánu po boku zralejšího křesťana, apoštola Pavla, a nakonec z něj Bůh udělal pastýře svých ovcí – Timoteus se stal kazatelem církve v Efezu! Tvá výchova a Boží moc mohou proměňovat tvé děti do Krista! Tak se chop svého povolání rodiče učit a vést své děti. Jak? Marie se modlila a přemýšlela nad výchovou Ježíše. Euniké vedla od malička Timotea do Božího slova, a to tak, že on ho znal. Pavel o tom ví, a proto mu může psát

• 2Tm 3:15 Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.

Euniké nečetla Timoteovi jen krásné příběhy o narození Ježíše z evangelií, protože když byl Tim malý ještě nebyly napsány. Ona ho věrně učila o Pánu ze Starého zákona! Učila ho, co je pravdivé a co je zlé, jak se vyhnout tomu zlému a jak žít v pravdě. Učila ho, kdo je Bůh a jaké je Timovo srdce. Učila ho o Boží milosti… A to přineslo ovoce v životě dítěte. Později uslyšel Timoteus o Kristu, uvěřila a v Lystře se přidal k Pavlovi při jeho druhé misijní cestě. Stal se služebníkem slova… Není to naděje i pro nás a naše děti?

2. Vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána

Dá-li Pán, budeme se příští týden zabývat konkrétními principy, které nám Boží slovo dává pro výchovu dětí. Dnes bych ale ještě chtěl položit důležitý základ, na kterém můžeme bezpečně stavět své porozumění, jak děti vychovávat k Boží slávě. Cílem výchovy našich dětí je, aby se naučily žít k Boží slávě. Ale pokud ho budete učit jen to, co má dělat v určité situaci, co je dobré chování a co je špatné chování, bude to možná navenek vypadat dobře, ale pokud vaše výchova nebude směřovat ke zdroji toho všeho vnějšího chování, tedy k srdci vašeho dítěte, bude to jen obal, který se pod náporem vzpoury a hříchu, které je v dětském srdci od početí, stejně prolomí, a to skryté v srdci se dostane na povrch. Písmo nikoho ohledně lidského srdce nenechává na pochybách. Marek ve svém evangeliu uvádí mimo jakoukoliv pochybnost, že naučit se slušnému chování člověku nestačí. Protože je to lidské srdce, které potřebuje pomoc.

 

• Mk 7:21-23 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, 22 cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. 23 Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka."

Jeremjáš to shrnuje stručně:

• Jr 17:9 „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?

A takové je srdce všech lidí, kteří přicházejí do světa. I toho vašeho nejroztomilejšího miminka, které máte doma. I toho nejmilejšího dítěte, které ve vaší rodině vyrůstá. Proto cílem vaší výchovy dítěte musí být, aby dítě pochopilo, že to je jeho srdce, dokud vychází to zlé v jeho životě. Aby pochopilo, že potřebuje to srdce proměnit. A to dokáže jedině Pán Bůh, když uvěří Ježíši Kristu. I nevěřící lidé dokáží vychovat děti, aby žily podle nějakého standartu dobrého chování, nějaké morálky, ale srdce dokáže změnit jen Bůh. Proto je naším hlavním cílem výchovy spása dítěte. My jim ji nedokážeme dát. To může jen Bůh, který se smilovává, nad kým se smilovává. On dává spásu, komu chce. Ale na nás, na rodičích je, abychom děti vedly k porozumění, že potřebují Krista. Zdá se to být obtížný, až téměř nesplnitelný úkol, dovést naše děti k cíli rodičovského vyučování. Protože

• 1Tm 1:5 Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

Kdo je k takovému úkolu způsobilý? Který křesťanský otec, která maminka? Ale máme k této službě naději a veliké zaslíbení. Poslouchejte slova apoštola Pavla z 1Tm 1:

• 1Tm 1:12 Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, 13 ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. 14 A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila, a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. 15 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, 16 avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života. 17 Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.