Stále totéž! Fp 3, 1

 

Stále totéž!

Filipským 3:1 A tak, bratří moji, radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou.

Písmo velmi dobře na mnoha místech charakterizuje stav člověka. Ani ne tak fyzický, nebo zdravotní stav těla. Ale stav srdce a duše. Stav myšlení a konání člověka i důsledky, které to přináší do života lidí.  Například:

• Přísloví 10:4 Zchudne, kdo pracuje zahálčivou dlaní, kdežto pilné jejich ruka obohatí. 5 Kdo v létě sklízí, je syn prozíravý, kdo prospí žně, je pro ostudu.

Všichni víme, že lenost a zahálka se nevyplácí. Mnohokrát byl svět svědkem, jak rodinné jmění nashromážděné z tvrdé a poctivé práce předchozích generací. Vzalo za své a bylo rozházeno a promrháno. V první generaci byl položen základ a v dalších byl upevňován. Děd usilovnou prací a tvrdou námahou založil. Otec upevnil a dal tomu růst. Ale všechno se dělo jen proto, aby syn, který se už narodil do blahobytu a kterého nic tedy nenutilo k tvrdé práci, propadl zahálce a lenosti. A proto promrhal vše, co zdědil po předcích.

Ale já bych nyní nechtěl mluvit o světě. Ale o církvi. Apoštol Pavel ve Filipským 3, 1 píše o tom, že mu nedělá žádný problém psát bratrům a sestrám v Kristu stále ty samé biblické pravdy. Dodává ale také k tomu, že církvi to bude oporou. Napadá nás v té souvislosti lidové rčení: „Opakování matka moudrosti.“ Dozajista se z úst Pavla jedná o povzbuzení církve.

Ale co když je v tom ještě i něco jiného? Možná Pavel musel církev povzbudit i z toho důvodu, že lidské srdce má mnoho špatných sklonů. A jeden z nich je charakterizován následujícím textem Písma.

• Přísloví 27:7 Sytý šlape i po plástvi medu, kdežto hladovému je každá hořkost sladká.

Koneckonců to vidíme už i v příkladu uvedeném výše. Syn propadl zahálce, protože byl od narození sytý všeho dobrého. Dokonce byl přesycený. Nikdy nepoznal nouzi, hlad, zoufalou nenaplněnou potřebu. Proto ani neměl dobrý postoj k dědictví po otci a dědovi. Nepoznal jeho hodnotu, protože to nebyla jeho tvrdá práce, která by ji vytvořila.

Ale tato slepota přinášející nevděčnost a pohrdnutí tím, co nám Bůh dává, se projevuje i v jiných oblastech života. Nejen v té materiální, ale i v duševní a duchovní. Proto ji uvidíme i v církvi. Někdy se nám stává, že plnost dobrého, kterou máme v Kristu přinese přesycení.

Horší se náš postoj ke všemu, čeho se nám dostává v hojnosti. Bůh je totiž dobrý, zaopatřuje své děti plností. Není žádné Boží dítě, které by to mohlo popřít. Když Bůh dopouští nedostatek v určité oblastí. Je to proto, abychom si uvědomili právě hojnost a štědrost Boží v plném rozsahu a byli vděční.

A tak nám Bůh možná v nějaké konkrétní oblasti ubere. Ale učiní to jen proto, aby nám vlastně přidal. Protože tou nouzí nás donutí přemýšlet, modlit se a naučí nás vděčnosti. Takže přestože Bůh bere, tak vlastně dává a obohacuje nás v poznání.

Možná začali Filipští být přesycení Boží štědrostí. Možná v oblasti kázání a výkladu Božího slova. Nebo v jiné oblasti. Pavel je vede k tomu, aby se stále a neustále radovali. A jedním z okamžiků, kdy křesťan ztrácí radost je chvíle, kdy přestane dobře vidět a rozpoznávat hodnotu, štědrost a plnost toho všeho, čeho se mu dostává v Kristu. Přestane si toho vážit!

Pavel píše: „psáti vám stále totéž mi není zatěžko.“ Možná, že stále opakované pravdy, které Pavel psal, se začali lidem ve filipské církvi zajídat. Možná to bylo cokoli jiného, čeho se nám v Kristu dostává. Bůh nás miluje a je velmi štědrý. V nás pak jsou sklony k pohrdnutí a nevděčnosti. Ten, kdo nevidí hodnotu toho, čím ho Bůh v Kristu obdarovává, ten nemůže zákonitě ani znát radost, o které Pavel filipským píše. Nemůže ji mít a prožívat. Ještě že nejen Pavlovi není zatěžko stále křesťanům psát totéž. Bůh je ve své lásce ještě silnější a věrnější. Trpělivě nás znovu a znovu učí, usvědčuje, napravuje a vychovává, abychom byli podobní Jeho Synu a měli podíl na Boží svatosti. Abychom byli náležitě připraveni ke každému dobrému činu, pro Boží slávu.  2 Tm 3, 16-17.