Jít vírou (Gn 11,10-12,9)

Abraham věřil, proto uposlechl, když byl povolán

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 25. září 2011

Dobrý den. Pokoj vám a milost. Dneska společně začneme opět studovat knihu Genesis. Minule jsme si zopakovali prvních jedenáct kapitol této knihy, ukázali jsme si nejdůležitější události, viděli jsme, jaký Bůh se nám dává poznat hned v prvních kapitolách Bible. Připomněli jsme si také velké zbožné postavy prvních kapitol knihy Genesis – Ábela, který přinesl Bohu lepší oběť než jeho bratr Kain. Již ve třetí kapitole Bible můžeme vidět nějaký náznak oběti, když sám Bůh oblékl člověka do oblečení ze zvířecích kůží a kvůli prolité krvi zvířat na nějaký čas odsunul trest, jemuž člověk propadl – tím nebylo nic jiného než smrt. Duchovně zemřel člověk v okamžiku, kdy poprvé zhřešil – a od toho okamžiku se každý člověk rodí duchovně mrtvý. Fyzická smrt byla v případě Adama odložena o více než 900 let. Přesto platí něco velmi podobného, co platí v té duchovní oblasti: člověk se nerodí mrtvý, ale rodí se proto, aby zemřel. To je důsledek Adamova hříchu.

Adamův syn Ábel je prvním člověk, o němž se dovídáme v Písmu, který přinesl Bohu přijatelnou oběť a Bůh jeho oběť přijal. Je také prvním mučedníkem víry. Jeho bratr Kain ho zabil, protože Bůh přijal právě Ábelovu oběť, zatímco Kainovu nepřijal. Důvod, proč to tak bylo, je zapsaný v Písmu:

• Židům 11:4 Ábel věřil,

To je ten důvod! Nic víc a nic méně! Obětoval Bohu z víry, na základě víry, protože věřil:

• a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, `ještě mluví, ač zemřel´.

Ábel první osobou v Písmu, o které můžeme s jistotou říci, že se s ní setkáme v nebi. Bůh ho ospravedlnil z víry, dokonce se mu dostalo svědectví od Boha, že je spravedlivý. Bůh přijal jeho oběť – to bylo to svědectví. Jenom ti, kdo jsou ospravedlněni z víry, mohou přinášet takové oběti Bohu, které jsou pro Boha přijatelné. To byl první duchovní velikán. Ale viděli jsme i další:

• Židům 11:5 Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. `Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.´ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.

Henoch, podobně jako Ábel, dostal svědectví od Boha, že v něm má Bůh zalíbení.

• Genesis 5:24 I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.

Henoch věřil a jeho víra ho vedla k tomu, že chodil s Bohem. Moji milí, jestliže nechodíte s Bohem, tak se musíte ptát sami sebe, jaká je vaše víra – je to živá víra nebo mrtvá víra démonů?

I třetí velká postava prvních kapitol Genesis stále ještě mluví. Noe, kazatel spravedlnosti:

• Židům 11:7 Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.

Tito lidé víry jsou pro nás vzorem, a to i přes to, že to byli lidé chybující, lidé, kteří měli své nedostatky. Ale právě proto jsou nám o to větším vzorem. Jejich příběhy jsou takovou předehrou k příběhu jejich potomka – fyzického i duchovního – Abrahama. Abraham byl fyzickým potomkem všech těchto tří mužů a byl také jejich duchovním potomkem – byl mužem víry stejně jako oni. Budeme teď číst z Gn 11,10-12,9.

Abraham je mužem víry. Dnes otevíráme kapitoly, které jsou klíčové pro porozumění evangeliu. Pokud nepochopíme ospravedlnění Abrahama – k němuž se dostaneme v patnácté kapitole, tak nebudeme schopní porozumět našemu vlastnímu ospravedlnění. Příběh Abrahama, nebo spíše ještě Abrama začíná na konci jedenácté kapitoly Gn. Abram byl mužem víry. Tím je příkladem pro každého z nás. Nový zákon ho dokonce nazývá otcem všech věřících (Ga 3,7) a všechny věřící nazývá pravými potomky Abrahama (Ga 3,29). Co to bylo za muže, kterého Bůh nazval svým přítelem (Jk 2,23)?

I. Pozadí (11,10-32)

Více než polovinu jedenácté kapitoly tvoří rodokmen potomků Šéma. Šém byl syn Noeho, který byl desátý od Adama. Abram, potomek Šéta, byl desátý od Noeho. Deset generací po potopě (nějakých 350 let po potopě) se Terachovi v kaldejském Uru narodil syn Abram.

• Genesis 11:26 Ve věku sedmdesáti let zplodil Terach Abrama, Náchora a Hárana.

Tady máme takový souhrnný popis. Když se za chvilku podíváme do dalších veršů, tak nám bude celkem jasné, že Háran byl nejspíš nejstarším synem Teracha a Abram nejmladším. Abram je jmenován na prvním místě, protože byl z těch tří synů nejdůležitější.

• Gn 11:27-29 Toto je rodopis Terachův: Terach zplodil Abrama, Náchora a Hárana. Háran zplodil Lota. Háran umřel před svým otcem Terachem v rodné zemi, v Kaldejském Uru. Abram a Náchor si vzali ženy: Žena Abramova se jmenovala Sáraj a žena Náchorova Milka, dcera Hárana, otce Milky a Jisky.

Žena Abramova bratra byla jeho neteří. I Abram si vzal ženu – vzal si svou sestru. Tak to vidíme o něco dále v Písmu a uvidíme příští týden, jak toho využíval:

• Genesis 20:12 Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou.

Tady se musíme na okamžik zastavit, protože tato věc se nám jistě zdá docela divná. Tady probíhají sňatky mezi blízkými příbuznými. Chtěl bych k tomu poznamenat jenom dvě věci a můžeme o tom více mluvit při biblickém studiu v úterý. První věc je, že všichni lidé, kteří kdy po potopě žili na zemi, jsou potomci jednoho jediného muže – Noeho. Podobně to bylo také před potopou. Nebyla tady jiná možnost, jak by se lidé mohli ženit a vdávat než ta, že si vzali své nejbližší příbuzné. A nemůžeme k tomu říci nic jiného, než že to byl Boží plán. Takto to Bůh naplánoval a připravil. Přibližně o osm století po Abrahamovi dal Bůh skrze Mojžíše Izraeli zákon, v němž sňatky mezi nejbližšími příbuznými zakázal. A to je ta druhá poznámka. Bůh tak zjevil skrze zákon svoji vůli nejenom pro Izraelce, ale pro všechna následující pokolení na zemi. Mimochodem rodiče Mojžíše byli teta a synovec:

• Exodus 6:20 Amrám si vzal za ženu Jókebedu, svou tetu. Ta mu porodila Árona a Mojžíše. Amrám byl živ sto třicet sedm let.

Vidíme, že zpočátku byly takové sňatky v pořádku, ale později je Bůh zakázal. Nechci spekulovat o tom, proč je Bůh zakázal. Je to konec konců jedno, protože Bůh to udělal a my to máme jasně zapsané v Jeho slově. V knize Leviticus je celá 14. kapitola věnovaná jenom těmto vztahům. Již tři tisíce let to formuje naší civilizaci, protož je to pro nás těžké pochopit, že se Abram oženil se svou nevlastní sestrou. Ale v jeho době to nebylo nic problematického. A kromě toho:

Celá tato rodina pocházela z kaldejského Uru. To bylo město, které bychom našli skoro tisíc kilometrů na východ od Jeruzaléma. Leží na řece Eufrat v dnešním Iráku.

• Jozue 24:2 Jozue řekl všemu lidu: "Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vaši otcové, Terach, otec Abrahamův a otec Náchorův, sídlili odedávna za řekou Eufratem a sloužili jiným bohům.

Vidíme, že v době po potopě, po zmatení jazyků a rozptýlení lidí na zemi, uctívali lidé různé bohy, modly, kterým sloužili. V té oblasti Uru i v tisíc kilometrů vzdáleném Cháranu bylo v té době velmi rozšířené uctívání měsíce. Terach a celá jeho rodina sloužili nějakým takovým modlám. Taková bylo prostředí, z něhož pocházel Abram. A aby toho nebylo málo, tak čteme:

• Genesis 11:30 Sáraj však byla neplodná, neměla dítě.

Toto je jeden z klíčů k následujícím kapitolám. Sáraj byla neplodná. Nemohla mít děti. Její jméno znamená „Má kněžna nebo královna“, kněžna nebo královna tohoto domu. A jména Abrama znamená „Vyvýšený, vznešený otec“. Ale neměli děti.

Terach a jeho synové byli modláři, ale Bůh se nad nimi smiloval. Štěpán před židovskou radou říká:

• Sk 7:2-3 Bůh slávy se zjevil našemu praotci Abrahamovi ještě v Mezopotámii, než se usadil v Cháranu, a řekl mu: `Opusť svou zemi a své příbuzné a jdi do země, kterou ti ukážu.´

To nás vede na závěr jedenácté kapitoly:

• Genesis 11:31-32 I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu a usadili se tam. Dnů Terachových bylo dvě stě pět let, když v Cháranu umřel.

Terach vyšel z Uru s Abramem a Lotem, ale nikoliv s Náchorem a jeho ženou Milkou – ty najdeme v Uru ještě minimálně 70 let poté, co Terach s Náchorem odešli. Ale jak se zdá, tak Bůh mluvil k Abramovi, který dal ten původní impuls vyjít z Uru a jít do Kenaanu. Během cesty došli do Cháranu, kde se usadili. Nevíme, co je vedlo k tomu, že se usadili, ale dobře víme, že taková je naše přirozenost.

Rádi zůstaneme na místě, kde to vypadá dobře, a to i přes to, že známe Boží cíl. Rádi se zabydlíme tady na světě, rádi se zabydlíme ve svých představách, někdy ve svém stereotypu. Obvykle to bývá pro danou chvíli jednodušší a pohodlnější. Ale jen pro onu chvíli. Bůh totiž nevolá nadarmo:

II. Povolání (12,1)

Bůh povolal Abrama už v Uru. Abram poslech a vyšel, ale na půlce cesty se zastavil. Tady se můžeme naučit něco důležitého o Bohu – Bůh to nevzdává. Má s námi trpělivost a jedná s námi:

• Genesis 12:1 I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.

Bůh mluví k Abramovi znovu. Znovu ho volá k tomu, aby odešel z domu svého otce.

• Skutky apoštolské 7:4 A tak vyšel Abraham z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. Když jeho otec zemřel, vyzval jej Bůh, aby se odtud přestěhoval do této země, v které nyní žijete.

Podívejme se na tři věci, které mají vztah také k našemu povolání:

1. Boží povolání je neodvolatelné (Ř11,29).

Abraham je toho dobrým příkladem – byl to modlář, ale Bůh ho zachránil. Došel jen do poloviny cesty, ale Bůh ho volal znovu. Potom, co se usadil v Cháranu, tak k němu Bůh znovu promluvil a povolal ho na další cestu. Bůh je nesmírně trpělivý a vede nás tak, aby nás dovedl vždycky na správné místo. Bůh není jako my – On se nás nevzdá a ani s námi to nevzdá. Je skutečně dobrým pastýřem, který nás vede. Nemusíme se bát, že s ním sejdeme s cesty, že by nás zapomněl nebo nás ponechal napospas osudu.

• Římanům 8:29-30 Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

2. Boží povolání není laciné.

To můžeme dobře vidět v našem verši v Genesi a ještě lépe ve slovech Štěpána ve Sk 7,3: Opusť svou zemi a své příbuzné a jdi. Je tady Bůh, který je zárukou všeho a je tady Jeho bezvýhradný požadavek na opuštění všeho. Spolu s Kristem zemřít světu i hříchu a cele se oddat Bohu. Opustit všechno – na prvním místě se jedná o hříšné vztahy a hříšné jednání. Abram opustil uctívání model a odešel z místa, kde se modly uctívaly. Ne že by to bylo v Kenaánu lepší, ale v Kenaánu byl s Abramaem Bůh a Abram tam uctíval Boha. Abram opustil i vztahy, které ho poutaly k Uru, opustil všechno, co ho poutalo se starým životem v hříchu. Nebyl okamžitě proměněn, jak uvidíme v dalších kapitolách, ale vzdal se všeho, aby mohl následovat Boží povolání. Boží povolání v tomto smyslu znamená být cele oddělen pro Boha a jeho království.

• Lukáš 9:62 Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."

Bůh nás prostě chce celé. Chce, abychom se spolehli na Něj samotného a všechno ostatní postavili až na druhé místo. A mezi tím prvním a druhým místem je v tomto případě propastný rozdíl. Krásně tyto věci můžeme vidět na povolání apoštolů:

• Mk 1:17-18 Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." Ihned opustili sítě a šli za ním.
• Lukáš 5:27-28 Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: Pojď za mnou." Levi nechal všechno, vstal a šel za ním.

To je Boží povolání. Není laciné, ale stojí nás celý náš život. Ale neexistuje lepší život, který

bychom si mohli přát, než když se vydáme na cestu Božího povolání. Není nic krásnějšího, není nic povzbudivějšího ani požehnanějšího – jak uvidíme za chvíli, než ochotně a pokorně následovat Boží povolání. Jste na místě, kam vás Bůh povolal nebo jste se zabydleli ve svém Cháranu?

3. Boží povolání vyžaduje víru.

Staví nám před oči cíl, který je z naší síly neuskutečnitelný. Takže Boží povolání v nás také probouzí víru. Vede nás k víře. Bůh nás volá k tomu, abychom se vydali na cestu, a zároveň v nás probouzí touhu jít touto cestou a dává nám schopnost vykročit. Dobře je to patrné ve Sk 7:4 v překladu KMS:

• Sk 7:4 Potom vyšel z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. A odtud jej Bůh po smrti jeho otce přestěhoval do této země, ve které vy nyní bydlíte. KMS  

Bůh Abrama přestěhoval. Abram šel. Abrama bolely nohy. Jeho dobytek byl po cestě zesláblý. Jeho žena měla možná všeho toho cestování už dost. Z Uru do Cháranu a potom do Kenaanu to bylo skoro dva tisíce kilometrů. Kdo by chtěl něco takového snášet! Ale Abraham věřil.

• Židům 11:8 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.

Víra spoléhá na Hospodina a na Jeho vedení. Víra nepotřebuje vidět daleko dopředu, ale vždycky potřebuje vidět Boha. Víra není slepá – a my to velice dobře uvidíme právě na Abramovi. Je to naopak – víra vidí. Vidí věci neviditelné, vidí věci, které dává sám Bůh. Víra nežije z vidění, ale z Božího zaslíbení a z požehnání, které je s tímto zaslíbením spojené. Když vás Bůh k něčemu povolává – a může to být skutečně k čemukoliv – tak je to také On, kdo vám vždycky dá sílu na to, abyste mohli naplnit to, k čemu vás volá. Bůh zaopatří všechno potřebné. Ale musíme se vždycky ujistit, že stojíme přesně na tom místě, kde nás Bůh chce mít.

III. Požehnání

Základem opravdové víry je zaslíbení. Jedno z těch největších v Písmu dostal právě Abram.

• Genesis 12:2-3 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.

Abram dostal sedm věcí jako zaslíbení od Boha. Podívejme se velmi rychle tato zaslíbení:

1. Učiním tě velikým národem.

To první zaslíbení je jistě velmi překvapivé. Pamatujete si, co jsme četli? Vznešený otec a Kněžna byli bezdětní. A podívejte se do v. 4 – Abramovi bylo 75 let! 75 let není asi takový problém – Abram se narodil, když jeho otci Terachovi bylo 130. Podobně Abram měl potom po smrti Sáry – tedy přinejmenším ve 140 letech, další syny. Ale v tuto chvíli jsou ze Sárají bezdětní. Ale Bůh slibuje neviditelné věci – učiním z tebe veliká národ. Po čtyřech tisících letech vidíme veliké národy, které vzešly z tohoto jediného muže. Fyzické národy – Izraelci a Arabové – teď je aktuální otázka vytvoření arabského palestinského státu – začalo to u Abrama, u muže víry z pohanského Uru. Ale především je tu duchovní národ – potomstvo Abrahamovo, jímž jsou lidé víry, nespočetný zástup těch, kdo milují Krista a uctívají ho.

2. Požehnám tě.

Už zaslíbení národa bylo ohromným požehnáním, zvlášť když uvážíme, že Sára byla neplodná. Ale tady je zaslíbení bez jakéhokoliv omezení. Je tady požehnání, které nemá žádný předmět – je to prostě úplně obecné, doširoka otevřené požehnání. Požehnání pro muže víry. Bůh, zdroj všeho dobrého říká Abramovi, že ho požehná. A to znamená, že ho zahrne veškerou svou přízní. Neznamenalo to život v bavlnce – Abram musel utíkat před hladem, musel bojovat proti králům, musel se přít o prostor pro svá stáda, Bůh ho provázel těžkými zkouškami. Přesto v tom všem zakoušel neskutečné Boží požehnání. To je požehnání, které je spojené s vírou.

3. Velké učiním tvé jméno.

Kromě požehnání Bůh zaslibuje veliké jméno. Je to v přímém kontrastu k tomu, co jsme mohli vidět v předchozí kapitole, když lidé stavěli věž:

• Genesis 11:4 Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi."

Abramovi Bůh říká: JÁ SÁM učiním veliké tvé jméno. Moji milí, nechtějte si dělat jméno před Bohem, ale žijte tak, aby Bůh učinil veliké vaše jméno. To je něco, co je vlastní lidem víry. Chtějí vyvýšit Boha, chtějí ho oslavit, jak to jen jde. Proto o nich čteme následující slova:

• Židům 11:16 Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem.

V naší společnosti si lidé chtějí dělat jméno před druhými, ale nezáleží jim na tom, jak jsou na tom před Bohem. Proto naše společnost tolik upadá. Abram nechtěl vyvýšit svoje jménu, nešlo mu o veliké věci, šlo mu především o společenství s Bohem, šlo mu o Boží slávu – a Bůh mu dal veliké věci.

Abram dostal zaslíbení, že z něj vzejdou králové. Potomek Abrama – král David uslyšel od Boha:

• 2 Samuelova 7:9 Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi.

Davidovi zaslibuje Bůh potomka – jako Abramovi, který:

• 2 Samuelova 7:13 Vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.

Tady už je jasné zaslíbení, které vede k Pánu Ježíši Kristu.

4. Staň se požehnáním.

To je příkaz, který Abram dostal. Je to druhý příkaz, který zde dostává. Ten první příkaz zní „jdi“. Vyjdi z Cháranu. Tyto dva příkazy jsou svázány dohromady. Ten první příkaza je před všemi požehnáními a ten druhý je přesně uprostřed nich a tvoří jedno z nich. Je tady vazba, která ukazuje, že Abram nedostane požehnání, když zůstane v Cháranu. Teprve když ho opustí, když vyjde, stane se sám požehnáním.

V dalších třech zaslíbeních Bůh upravuje Abramovy vztahy k ostatním a jejich vztahy k Abramovi.

5. Požehnám těm, kdo žehnají tobě.

Abram se stává se středem Božího zájmu.

6. Prokleji ty, kdo ti zlořečí.

Dobře je to vidět později na egyptském faraonovi nebo na králi Balákovi, který si najal proroka Bileáma, aby zlořečil Izraeli. Místo toho uvedl do zkázy vlastní lid.

7. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.

Jenom jeden text, který řekne vše:

• Zj 7:9-10 Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: "Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi."

Všechny čeledi země, lidé ze všech národů, docházejí požehnání skrze Abrahamova potomka – Ježíše Krista. Skrze víru v něj dochází milosti Boží, ospravedlnění a spasení.

Abram je příkladem muže víry. Muže, který nežije z toho, co má nebo co vidí, ale z Božích slibů. To je hozená rukavice každému z nás. Bratře, sestro, žiješ z víry? Žiješ z Božích slibů, zaslíbení? Pojďme se podívat na dvě úžasné aplikace, které jsou přímo v našem textu:

IV. Poslušnost

• Genesis 12:4-6 A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci.

Úžasná první věta čtvrtého verše by si zasloužila samostatné kázání – Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Víra v zaslíbení je uvedena do praxe.

• Židům 11:8-10 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Abram věřil, a proto se vydal na cestu. Uposlechl, jak mu Hospodin přikázal. Víra bez poslušnosti je mlácením prázdné slámy. Jakub o ní říká, že taková víra je mrtvá. Je stejná jako víra démonů. Ví o Boží velikosti, ví o Boží dobrotě, ví o zaslibeních, ale nijak se to neprojevuje v životě, v praxi. Abram se tady řadí do řady velkých Božích mužů z knihy Genesis – Ábel, Henoch, Noe, Abram. Pak následuje dlouhý seznam těch, kteří je následují ve víře, těch, jejichž jména byla již před stvořením světa zapsána v knize života. Každý jednotlivý život je úplně jiný – Ábel obětoval, Henoch chodil s Bohem, Noe stavěl a kázal, a Abram vyšel. Přesto mají všechny tyto životy jednu věc společnou – je to víra, která je poslušná.

Je třeba, abychom se naučili tuto jednoduchou poučku – činy mluví víc než slova. Je to jedna a tatáž věc, o které jsme mluvili již minule a kterou uvidíme stále, jak budeme postupovat knihou Gn: co zasejete, to budete sklízet. Nebo jinak – je možné sklízet jenom takové plody, jaké má rostlina kořeny. Když zasadíte česnek a budete se modlit, aby vám vyrostla ředkvička, tak toho prostě nikdy nedosáhnete. Pokud něco vyroste, bude to česnek.

• Matouš 7:16 Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?
• Jan 14:23-24 Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.

Když vidíte na životě člověka ovoce neposlušnosti a nevěry, nemůžete očekávat, že uvnitř takového života najdete víru a lásku k Pánu. Tak to prostě nefunguje.

Chtěl bych, abychom si všimli ještě jedné věci: Mojžíš dal Izraelcům tuto knihu, když vyváděl Izraelce z Egypta. Kam je vedl? Do Kenaánu. Kam šel Abram? Do Kenaánu. Jejich praotec víry, který dostal tak veliká zaslíbení, šel po stejné cestě jako oni. Kdo byl v Kenaánu, když tam šli Izraelci? Kenaanejci. Kdo tam byl, když tam šel Abram? Kenaanejci – titíž lidé. Myslím, že když Izraelci četli příběh praotce Abrahama, tak se s ním mohli v mnoha věcech ztotožnit. A tak čerpali z Písma velké povzbuzení a posilu.

Abram uvěřil, a proto vyšel. Nechal všechno za sebou a šel tam, kam ho vedl Bůh. Spolehl se na Boží sliby a víra přinesla své ovoce v podobě jednání, v podobě činů. Ale Abram nejenom poslechl:

V. Pokorné uctívání

Abram šel a pokorně uctíval Boha. To je další ovoce opradové víry – uctívání. Všimněte si, že uctívání přichází až poté, co Abram poslechl. Poslušnost nelze nahradit uctíváním.

• Genesis 12:7-9 I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.

Abram se nám představuje jako stavitel oltářů. To byl způsob, jak Abram uctíval Boha. Později Bůh ukázal Izraelcům, jak si přeje, aby ho uctívali. V tuto chvíli to tak ještě nebylo a tak vidíme Abrama, jak staví oltáře a vzývá jméno Hospodinovo.

Bůh se ukázal Abramovi znovu a dal mu další zaslíbení – kromě potomka také zaslíbení země. Abramovi, který byl bezdětný a který neměl ani kousek půdu, byl kočovníkem, pastevcem. Ale Abram měl Boha a to stačilo. Kamkoliv se vydal, tam byl Bůh s ním a na všech místech Abram také Boha uctíval. Dokonce čteme o tom, že vzýval Hospodinovo jméno.

• Římanům 10:13 `každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen´.

Znovu tady nacházíme spasení z milosti skrze víru. Je tady víra, je tady poslušnost, která pramení z víry a je tady pokorné uctívání, které je také ovocem víry. Vidíme Abramovo přetékající srdce, které je naplněné vděčností a chválou. To je život víry.

Kamkoliv Abram přišel, tam postavil Bohu oltář. Tam zasvětil svůj život Bohu. Abram nechtěl být bez Boží přítomnosti, ale usiloval o to, aby uctíval Boha způsobem, který nám naplno zjevuje NZ:

• Lukáš 10:27 Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí.

Když nás Bůh povolává, tak nás vyvádí z temnoty, ze smrti, z hříchu, odděluje nás od každého nečistého vztahu, dává nám víru a zaslíbení, vede nás na nová místa, vodí nás ve víře a dává nám zakoušet hojnost svého požehnání. Zaslibuje nám nové věci – nové tělo, nový svět, nové město, novou společnost, a nad to vše – věčné společenství s Ním.

Toto nás musí vést k tomu, že Ho ochotně a radostně posloucháme a s pokorou ho chválíme.