Bůh je tak jiný ... (Lk 6,27-38)

Dva příkazy milosrdenství

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 12. října 2008

Dobrý den. Děkuji Pánu, že jsme se opět společně sešli, abychom uctívali Pána a sytili se Jeho Slovem. Chceme se i dneska radovat ze vzkříšení Ježíše Krista, které nám přineslo nový život - život, který je nový ve všech aspektech. Život, který se projevuje novým občanstvím - jsme občany nebeského království, a to znamená, že žijeme život lidí nebeského království.

Jak takový život vypadá? To je hlavní myšlenka našeho dnešního textu z Lukášova evangelia.

Máme před sebou prostřední část šesté kapitoly Lukášova evangelia. Je to jedno z nejobtížnějších míst v tomto evangeliu. A také je to jedno z míst, které vždy bylo a stále je hodně zneužívané. A to jak věřícími, tak nevěřícími. Od křesťanského pacifismu, přes tzv. sociální evangelium, po důrazy na společenskou neangažovanost a pasivitu - všechny tyto falešné důrazy se opírají o toto místo v Lukášově evangeliu. A nevěřící lidé často argumentují tímto místem - ať již chtějí křesťany zesměšnit, když jim připomínají, že mají nastavit druhou tvář v situacích, kdy to tak být nemá, nebo když chtějí obhájit sami sebe a tak poukazují na zdánlivou absurditu Ježíšova učení. Ale Ježíšovo učení není absurdní ani směšné. Než se pustíme do tohoto oddílu, chtěl bych zmínit tři principy výkladu Písma, které musíme mít vždy na paměti - kdykoliv otevíráme Bibli, kdykoliv ji čteme a vykládáme, kdykoliv hledáme smysl nějaké pasáže a její význam pro náš vlastní život.

Tím prvním principem je známý reformační princip, který je shrnutý v latinském Sola Scriptura, neboli česky pouze Písmo. Tedy, že samotné Písmo je dostatečné k tomu, abychom mu porozuměli. Znamená to, že Písmo je třeba vykládat Písmem, jinými slovy to znamená, že Písmo si nikdy nebude odporovat. Jestliže tedy vyložíme nějaký oddíl tak, že bude v protikladu k jinému oddílu, nebo mu bude odporovat, potom si můžeme být jistí, že náš výklad, je špatný.

Vzpomínáte si, jak byl Ježíš pokoušen na poušti ve čtvrté kapitole Lukáše? Stačilo mu Písmo, a když ho chtěl Satan svést svým vlastním výkladem Bible, tak ho odkázal na jasné místo v Bibli, proti kterému nešlo vznést žádnou námitku. Stejně máme jednat také my. I my se musíme spokojit s tím, co říká Písma a nic k němu nepřidávat, ani z něj neubírat.

• Přísloví 30,5-6 Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají. K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem.

Téměř každé falešné učení vzniklo díky porušení tohoto principu. Proto se musíme ptát - souhlasí to s Písmem? A souhlasí to s dalšími místy Božího Slova?

Další dva principy už jsem tak trochu zmínil - jedním z nich je to, že nesmíme vykládat žádné místo Písma tak, aby jeho aplikace byla směšná nebo hloupá nebo by vedla ke zlehčení učení Ježíše Krista. Jako příklad můžeme uvést debaty mezi křesťany, zda se mají nebo nemají bránit, když je někdo fyzicky napadne. Často se sahá právě po verši z našeho oddílu - nastav druhou tvář, ale to je výklad naprosto absurdní. Stačí se většinou takových lidí zeptat, zda zamykají svůj byt nebo své auto. A pokud ano - proč? Vždyť je to stejné jako nastavení druhé tváře.

Poslední princip, který chci zmínit je ten, že žádný výklad Písma by nás neměl vést k věcem, které jsou nereálné, k jednání, které je nemožné. Bůh po nás nechce nereálné jednání. Bůh nás vede k tomu, abychom prakticky a aktivně žili pro Něj a pro Jeho slávu a proto všechno v Božím Slově je realizovatelné. Bůh nás nevede k nemožným věcem - možná někdy více než jindy bude chtít, abychom mu věřili a spolehli se na něj, ale to neznamená, že je tady něco nemožného.

To byl Satanův plán, když říkal Ježíši, skoč ze střechy chrámu, Bůh přece pošle anděly, aby tě zachránili. Ale Bůh neslibuje ve svém Slově, že pošle anděly, když budeme skákat ze střech nebo že bude napravovat naše hlouposti. Proto Ježíš reagoval jasným místem z Písma:

• Lukáš 4,12 Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého."

To jsou tři principy, kterých se musíme držet při výkladu Písma. Musíme je mít na mysli, kdykoliv vykládáme Bibli, kdykoliv jí čteme, kdykoliv hledáme Boží vůli. A když otevíráme Ježíšovo učení z Lukáše šest, tak je to třeba o to více. Pojďme nyní do našeho textu - budeme číst Lk 6,27-38.

Ježíš ve svém kázání předkládá dva jasné příkazy, které se týkají jednání a života křesťanů, všech, kteří slyší Ježíšovo slovo. Tím ostatně náš text začíná. Kdo slyší Ježíšovo slovo?

• Žalm 40,7 Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál, nýbrž protesals mi uši; nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích.

Lukáš 8,19-21 Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. Lidé mu oznámili: "Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat." On jim odpověděl: "Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají."

Takže ti, kdo slyší, kdo poslouchají Pána a jednají podle Jeho Slova - to je ostatně také jedno z podobenství, které Ježíš uvádí jako ilustraci svého učení v závěru šesté kapitoly:

• Lukáš 6,46-47 Proč mne oslovujete `Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám? Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je?

A následuje podobenství o dvou stavitelích, kteří stavějí na odlišných základech.

Těm, kdo jsou učedníci Ježíše Krista, kdo jsou znovuzrození křesťané, Ježíš adresuje toto své vyučování z Lk 6, dvě velká přikázání. Je tady něco, co spojuje oba tyto příkazy - totiž verš 36: milosrdenství, které stojí za vším jednáním popsaným v těchto verších. Milujte své nepřátele a nesuďte své přátele - tak bychom mohli jednoduše shrnout tyto dva příkazy. A společným jmenovatelem obou je milosrdné srdce. Milosrdný Bůh, který prokazuje své milosrdenství hříšníkům a mění jejich zatvrzelá srdce v srdce plná milosti a milosrdenství, které se projevuje velmi prakticky, jak vidíme v našem oddíle.

Když Lukáš zapisoval pod vedením Ducha Svatého tento text, tak chtěl ukázat Theofilovi, jemuž své evangelium adresoval, dvě důležité věci - jednak to bylo pokřivené farizejské učení, které Ježíš opravuje a radikálně mění, jednak na tomto vyučování ukazuje jaký je Bůh.

Pojďme tedy do našeho textu.

• Lk 6,27-28 Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.

První věc, kterou chci dneska ukázat je, způsob aplikace celého dnešního oddílu. Na základě pravidel, která jsme si před chvílí řekli, musíme přemýšlet nad tím, o jakých situacích zde Ježíš mluví. Jistě si vzpomenete na kázání z minulého týdne, kdy jsme mluvili o dobytí Jericha a o vyhlazení jeho obyvatel - a nejenom jeho obyvatel, ale všeho živého v Jerichu. Všechno propadlo klatbě a muselo to být zničeno. A víme, že z Jericha - kromě bývalé nevěstky Rachab a její rodiny - nevyvázl nikdo živý. Ani jeden. Jak to tedy skloubit s těmito verši, které říkají: Milujte své nepřátele?

Už jsem říkal, že hlavním pojítkem textu je milosrdné srdce - srdce, které se nežene za vlastním prospěchem, za prosazením sebe sama, ale které se dívá na druhé. Mimochodem rozdíl mezi milostí a milosrdenstvím je ten, že milost se zabývá hříchem, zatímco milosrdenství jedná s jeho důsledky. Milost je postoj vůči hříchu, milosrdenství je jednání s důsledky hříchu.

Jak tedy máme smířit nejenom tyto dva zmíněné texty, ale všechny další, kolik jich jen v Bibli je? Musíme si uvědomit, že to, co tady Ježíš vyučuje, říká jednotlivcům a tak je to třeba také aplikovat. To, co čteme v tomto oddíle, poukazuje na charakter věřících. Ježíš tady nepředkládá NOVÉ „desatero" nebo něco v tom smyslu. Toto není seznam norem chování, podle kterého by se měli lidé řídit.

Někteří lidé si to mysleli a možná i dnes myslí. Jedním z nich byl například Lev Nikolajevič Tolstoj. Chtěl aplikovat principy z Lk 6 a z Mt 5-7 nikoliv na jednotlivce, ale na celou společnost, a v aplikaci to znamenalo např. zrušení armády nebo policie. Není možné aplikovat tyto principy obecně - minimálně z důvodů, které jsme uvedli na začátku. Musíme brát v úvahu celé Písmo a nikdy nemůžeme nadřazovat nějakou část nad jinou.

Máme jasná místa v Písmu, která nám ukazují, jak má fungovat společnost jako je např. Ř 13 nebo 1Pt 2. Je celá řada míst v Bibli, která nám říkají, že Bůh stvořil společnost a ta má nějakým způsobem fungovat.

• Skutky apoštolské 17,26-27 On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.

Principy fungování společnosti najdeme na mnoha místech v Písmu a společnost musí fungovat tak, že zlo bude potrestáno a spravedlnost bude prosazena. Trochu jinak má ovšem vypadat životní styl občanů nebeského království. A to je právě to, na co ukazuje Ježíš ve svém vyučování. Pojďme se podívat na jednotlivé příkazy, které souvisí s láskou k nepřátelům, a na nich uvidíme, kam celé toto Ježíšovo učení směřuje.

Všimněme si čtyř příkazů ve verších 27-28 - milujte své nepřátele, dobře čiňte, žehnejte, modlete se - to jsou výzvy k aktivnímu jednání. Nemyslím, že bychom potřebovali příliš složitě vysvětlovat, co tyto jednotlivé příkazy znamenají. Myslím, že jsou naprosto jasné.

Možná bychom mohli jenom připomenout, že jestliže budeme čekat na nějaký hřejivý pocit nebo něco úžasného v našem srdci, tak je pravděpodobné, že se nikdy lásky k nepřátelům nedočkáme. Ježíš tady vybízí k akci. Zcela v duchu knihy Přísloví:

• Přísloví 25,21-22 Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí.

Milovat nepřátele je vyjádřením důvěry Bohu, znamená to dát všechno, všechen soud a veškerou vlastní spravedlnost do Božích rukou. Jedná se o postoj neodplácení, nevracení stejnou mincí. V této osobní rovině už to není oko za oko a zub za zub, ale jde o vzdání se svých vlastních práv ve prospěch nepřítele.

Podívejte se také na to, že láska k nepřátelům se neprojevuje jenom na fyzické rovině, ale také v rovině mluvení (je tady řeč o žehnání a o modlitbě). Jak mluvíme o svých nepřátelích? Vyjadřují naše slova lásku? Vyjadřují touhu po jejich spasení? Starost o jejich duši?

Podívejme se ale do dalších dvou veršů. Na první pohled se zdá, že tyto verše všechno komplikují. Pokud ale nad nimi budeme přemýšlet, tak uvidíme, že nám jsou velikou pomocí v pochopení celého tohoto textu.

• Lk 6,29-30 Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.

Tyto verše zcela jasně ukazují na to, o čem jsem mluvil před chvílí - totiž na to, že se tady jedná především o osobní aplikaci, že toto vyučování je určeno jednotlivcům a nikoliv společnosti nebo církvi jako takové.

Mluvíme-li o lásce k nepřátelům, tak to většinou ještě nějak přežijeme, protože láska je něco uvnitř, co není vidět a tak druzí nevidí, jak je to s naším srdcem. Dokonce se čas od času za své nepřátele také pomodlíme, abychom dostáli Božímu Slovu, ale v těchto verších dochází tak říkajíc na lámání chleba. Tady už jde o kůži. Tady neseme vlastní kůži na trh. A to už bývá něco jiného.

Až dosud šlo totiž jenom o zbožné řeči, ale tady jde do tuhého. Jaká je naše přirozená reakce, když nás někdo udeří do tváře? Přirozené je, vrátit mu to hned zpátky - a to nejlépe dvojnásobně. To bylo přesně to, na co reagovat Mojžíšův zákon slovy Oko za oko, zub za zub.

Zatímco farizeové převrátili tento regulátor bezpráví, v to, že vyžadovali takovou to spravedlnost a místo aby strpěli křivdu, tak vyžadovali „jenom to, na co přeci mají nárok", tak Ježíš jde v tomto směru úplně opačným směrem - učí nás, abychom se vzdali svých nároků a strpěli křivdu, která je páchaná na nás.

Jak nás znají lidé kolem nás, moji milí? Jsme těmi, kdo jsou spokojení s tím, co mají nebo jsme známí tím, že musíme mít tohle a tamto, že stále od druhých něco vyžadujeme, že jsme ti věční nespokojenci.

Bude-li ti brát plášť, nech mu i košili. Starý zákon umožňoval člověku, aby se soudil s druhým člověkem o svrchní oblečení, ale nedovoloval vzít mu spodní oblečení, tedy košili. Dnes bychom to řekli tak, že bylo možné soudit se o bundu, ale nikdo nesměl sáhnout druhému na tričko.

Ale Ježíš říká, nebuďte těmi, kdo musí vlastnit za každou cenu. Ale stejně jako nastavíte druhou tvář, když vás udeří, podobně nechte druhému i košili, když ti bude chtít vzít kabát.

Tato místa jsou velmi obtížná k aplikaci a my musíme dávat dobrý pozor, abychom se nedostali do nějakého extrému. Vidíme, že Ježíš chce, abychom strpěli křivdu, která se týká nás samotných. Důvod je jasný - jsme občané nebeského království. Pamatujete? Blaze chudým, hladovým, žíznícím, plačícím, pronásledovaným pro Syna člověka. Proč se soudit o plášť, jestliže je chudoba pro Krista požehnáním? Proč vracet ránu, jestliže je pronásledování kvůli Kristu požehnáním spojeným se zaslíbením hojné nebeské odměny.

Ovšem na druhé straně jsme občané tohoto pozemského státu a platí pro nás také společenská pravidla a řády - řády stanovené Bohem a Jeho Slovem. Proto musíme důsledně trvat na zachovávání práva a spravedlnosti.

Podívejme se na to, co dělá Ježíš, když ho zatkli a přivedli k veleknězi:

• Jan 18,19-23 Velekněz se dotazoval Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu řekl: "Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl." Po těch slovech jeden ze strážců, který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: "Tak se odpovídá veleknězi?" Ježíš mu odpověděl: "Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?"

Ježíš zde nehájí sebe, ale jde mu o napravení bezpráví. Nevystupuje na svou vlastní obhajobu, není rozlobený, plný hněvu, ale s pokorou prosazuje právo a spravedlnost.

Podobně jedná apoštol Pavel, když je předveden k výslechu před velekněze a sluha ho bije, podobné jednání vidíme u Pavla a Silase ve Sk 16, když jsou ve Filipech nezákonně odsouzeni k bičování a oni strpí křivdu, ale potom chtějí, aby se stalo spravedlnosti zadost a proto oslovují městskou radu, který je nechala zbičovat a dovolávají se spravedlivého jednání. A mohli bychom pokračovat.

Je tady rozdíl motivů - proč dělám to, co dělám. Abych obhájil sebe? Nebo abych prosadil spravedlnost, právo a pravdu?

Příkaz milovat své nepřátele Ježíš shrnuje do následujícího výroku:

• Lk 6,31 Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.

Nechci se tady zdržovat - je to tzv. zlaté pravidlo křesťanského života a i toto pravidlo ukazuje na to, že Ježíš mluví k Jednotlivcům a nikoliv ke skupině lidí nebo ke společnosti jako takové. Jenom jednu věc bych chtěl z tohoto verše zdůraznit - všimněte si, kam Ježíš obrací náš pohled. Ke druhým lidem - jak chcete, aby ONI jednali s vámi. Jaké má být JEJICH jednání se mnou. To je to, nad čím máme přemýšlet - jak chci, aby oni jednali. Chci, aby jednali slušně, pokojně, chci, aby byli dochvilní, chci ...

Potom začni u sebe, říká Ježíš. Nechtěj, aby se lidé změnili dříve, než se změníš ty sám. Je to totiž součást naší přirozenosti hýbat druhými, ovládat je, a je to také součást naší přirozenosti, neochota ovládat sám sebe. A to nás vede do dalších veršů:

• Lk 6,32-34 Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek.

Ježíš tady ukazuje jasný rozdíl mezi světem a Božím královstvím. Vidíte ten ohromný rozdíl? Na jedné straně jsou zde ti, kdo slyší Slovo Boží a jednají podle něj - kdo jinými slovy nesou ovoce víry a na druhé straně jsou zde hříšníci.

A i hříšníci jednají dobře - milují - ty, kdo milují je, činí dobro - těm, kdo jim činí dobro, půjčují - těm, kdo jim vrací. A Ježíš říká - oni už mají svou odměnu. Ale vy, když milujete nepřátele, čiňte dobro těm, kdo si to nezaslouží a půjčujte těm, kdo vám to nemohou vrátit. Pak budete mít odměnu v nebi. Buďte jiní a jednejte jinak, než jedná svět. Bůh má svůj vlastní lid, takový, který je velmi odlišný od světa.

Křesťanské církve v posledních desetiletích opustili tuto odlišnost a lákají lidi do církve na zábavu. Buďte s námi a budete se dobře bavit, bude vám s námi fajn, my jsme stejní jako vy, jenom máme ještě navíc Boha, který nám dává něco navíc. Podívejte se na nás - my se přeci v ničem nelišíme od světa - „jenom“ jsme věřící. A tak samotná křesťanská církev podřezává pod sebou větev a na mnoha místech již padla a není ničím jiným, než světským spolkem.

• Lk 6,35 Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.

Pokud však jednáte jinak, jste synové Nejvyššího. Váš životní styl dokazuje, že jste Božími dětmi. Nechci, abyste tomu špatně porozuměli. Jedině znovuzrození nás může dostat do Božího království, ale způsob života, tedy to jak žijeme, je dokladem toho, zda jsme, či nejsme syny Nejvyššího.

Jenom dva postřehy k tomuto verši: Zatímco Ježíš sám sebe nazývá Synem člověka (v. 22), a to přes to, že je nazván Synem Nejvyššího (Lk 1,32), tak svoje učedníky nazývá syny Nejvyššího.

Ježíš mluví o Bohu a používá tady starozákonní titul El Eljon - Bůh nejvyšší, Bůh všemohoucí, svrchovaný, absolutní Pán. Ten, kdo má ve svých rukou všechnu moc, kdo vládne nade vším. Být jeho synem znamená dělat to, co dělal Ježíš:

• Lukáš 22,42 "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň."

Potom mohu milovat své nepřátele, dobře činit a nečekat zpět. Všechno jsem odevzdal do rukou Božích. Do rukou toho, jemuž patří všechna moc i sláva. Do rukou toho, který přinese spravedlnost, ale také do rukou toho, který je nanejvýš milosrdný.

• Lk 6,36 Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Nejdůležitější věta celého oddílu - věta, která nám ukazuje na smysl toho, co bylo řečeno. Buďte jako váš nebeský Otec. Na tomto místě můžeme vidět rozdíl mezi křesťanstvím a jakýmkoliv dalším náboženstvím - zatímco náboženství se pohybuje zvnějšku dovnitř, tedy změnou chování, chce změnit podstatu, tak křesťanství jde zevnitř ven. Protože jsme zakusili proměnu, tak budeme také jinak jednat.

Milosrdný Bůh zasáhl naše srdce a proměnil ho a proto i my nyní budeme jednat milosrdně s druhými lidmi. Zvláště s těmi, kteří nepatří do Božího království. S těmi, kteří nemají možnost nám to nějak vrátit, tak jako my nemůžeme vrátit našemu Otci jeho milost a milosrdenství.

Tento verš je také přechodem k dalšímu příkazu:

• Lk 6,37 Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.

V tom prvním jsme slyšeli, milujte své nepřátele a zde slyšíme: Nesuďte! A skutečnost je taková, že zpravidla nesoudíme své nepřátele (ty už jsme odsoudili), ale soudíme své nejbližší. Tam máme připravený nejrychlejší a nejtvrdší soud. Naši přátelé, bratři a sestry z církve, rodina - ti všichni jsou první na ráně v našem souzení.

Co to znamená nesoudit? Znamená to, že nebudeme mít žádný vlastní názor? Že nerozlišíme mezi pravdou a lží? Dnes často slyšíme tuto větu - abychom nesoudili, obzvláště pokud poukážeme na nějaké falešné učení. Potom slyšíme mnohokrát, že křesťané by neměli soudit, ...

Ale co dělá Ježíš v celém tomto oddíle? Nesoudí náhodou, když učí, že někteří lidé jsou synové Nejvyššího, zatímco jiní jsou pohané? Když říká - v následujícím oddíle, že někteří lidé, ačkoliv vedou druhé, jsou slepými vůdci, kteří neznají pravdu a zavádějí druhé na scestí? Když mluví o pokrytectví a říká o některých lidech, že jsou pokrytci? Což to není soud? Podívejme se na jiné místo v Písmu:

• Jan 7,24 Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!"

Znovu se tady dostáváme k tomu rozdělení, o kterém jsme již mluvili - týká se ta věc mně samotného, mojí křivdy, mých práv - nebo jde o věc obecnou, jde o prosazení práva, spravedlnosti a pravdy. Přesně to je případ všech falešných učení, které se staví proti pravdě - a Boží Slovo je stále odsuzuje.

Ale na tomto místě vidíme společně se soudem také zavržení a odpuštění. Jde o jednotlivce a o jeho postoj k ostatním - a tento postoj musí být charakterizovaný v. 36 - tedy milosrdenstvím.

• Přísloví 24,11-12 Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu? Řekneš-li: "My jsme to nevěděli", což ten, který zpytuje nitro, tomu nerozumí? Ten, který chrání tvůj život, to neví? On odplatí člověku podle jeho činů.

Jednejte s druhými s postojem milosrdenství. Posuzujte takto druhé, a odpouštějte jim. To všechno jsou věci, které nutně musí vycházet ze srdce proměněného Boží milostí. Ale nezůstanou pouze uvnitř, ale vždycky se budou projevovat také zjevně:

• Lk 6,38 Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."

Znovu se tu objevuje stejný prvek, jako u předchozího příkazu. Milujte - a to znamená, půjčujte a dávejte. A nesuďte, ale odpouštějte a DÁVEJTE! Buďte jako Bůh a dávejte v hojnosti, podle míry, kterou jste vy sami dostali. Co jsme dostali? Neodsouzení, nezavržení, odpuštění - to vše v hojnosti.

Na závěr chci, abychom shrnuli to, co jsme viděli v dnešním oddíle a ze všech těch věcí, chci zdůraznit tři věci: První se týká Pána Boha - nazval jsem toto kázání „Bůh je tak jiný ...", protože Bůh je jiný. Je úplně jiný než my a my jsme to mohli dneska vidět - a je to stále vidět v jeho milosti a milosrdenství, které nám neustále prokazuje. Bůh je nádherný a tolik moc se liší od nás. Bůh miluje své nepřátele, ačkoliv to neznamená, že neprosadí spravedlnost a právo.

• 2 Petrův 3,9-10 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.

Boží trpělivost je ohromná, Boží milost převyšuje všechno, cokoliv známe. Přesto vidíme, že země, se vším, co je na ní, bude postavena před Boží soud. A apoštol Pavel k tomu dodává:

• Skutky apoštolské 17,31 Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých."

A Petr k tomu dodává:

• 2 Petrův 3,11-12 Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne!

My to víme - musíme žít jako občané nebeského království, jako ti, kdo patří Kristu a kdo ho následují. Jako ti, jejichž srdce byla proměněna Božím milosrdenstvím, takže nyní prokazují milosrdenství, milují své nepřátele, nesoudí své přátele, jsou milosrdní, jako je jejich nebeský Otec a tak jsou nazváni syny Nejvyššího. A to je ta druhá věc, kterou jsem chtěl zdůraznit na závěr - rozdíl mezi dětmi Božími a dětmi tohoto světa, který přímo čiší z tohoto oddílu. Vidíte jak výrazný je rozdíl mezi těmi, kdo milují Boha a své bližní a těmi, kdo milují na prvním místě sami sebe? Jak rozdílné jsou tyto dvě skupiny lidí? Jak moc se liší?

Chtěl bych, abychom měli stále před očima tento rozdíl, který je zde tak markantní. Nikdo nedokáže žít takový život jenom z vlastní síly - nutně k tomu potřebujeme moc Ducha Svatého a poznání a blízkost Pána Ježíše Krista. Jenom od Něho se můžeme učit:

• Matouš 11,29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Křesťan je ten, kdo se učí od Pána a kdo nalezl odpočinutí pro svou duši. Potom může totiž jít ještě dál a v této tichosti a v neprosazování sebe a vlastních zájmů může jít a prosazovat právo, spravedlnost a pravdu. A to je ta poslední věc, kterou jsem chtěl na závěr zdůraznit.

Láska k nepřátelům ani nastavení druhé tváře nás nevede k tomu, abychom nehledali právo, spravedlnost a pravdu. Vede nás to k tomu, že nehledáme svoje vlastní práva a svou vlastní spravedlnost nebo své vlastní prosazení, ale usilujeme o spravedlnost a pravdu ve společnosti.

• Jakubův 1,27 Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

Mít milosrdné srdce a zmírňovat nespravedlnost tohoto světa a chránit se před hříchem. Jsme občané nebes, ale jsme také občany tohoto státu a proto můžeme nastavit druhou tvář, když se jedná o nás samotné a proto máme usilovat o spravedlnost, když se jedná o druhé. To je aktivní křesťanský život, který oslavuje Boha a vede k vyznání Boha jako Pána a Stvořitele. Amen.